Storm se stěhuje na Nový Zéland!

Ready to go.

A je to tady. Velká novina o mých životních plánech je konečně věc veřejná. Na konci dubna po čtyřech a půl letech definitivně opouštím Anglii a odjíždím na Nový Zéland, kde se plánuji zdržet aspoň rok. 25. dubna odlétám do Prahy, zdržím se dva týdny a 10.5. už budu sedět v letadle společnosti Emirates s cílem Christchurch.

K 1. dubnu jsem dal výpověď u PokerStars a právě mi běží výpovědní lhůta. A jestli jste si všimli toho kulantně zvoleného datumu, tak ne, opravdu to není apríl. Manažerovi jsem to radši oznámil předem, aby náhodou mou výpověď se smíchem neskartoval jako "nice joke".

Pracovně jsem ve výpovědi sotva pár dní, ale duševně už jsem v Londýně nepřítomen několik let a neumíte si představit ten neskutečný pocit úlevy, že konečně vypadnu pryč! Upřímně řečeno ani nevím, na kolik procent moje euforie pramení z vidiny Zélandu. Často si říkám, že prim hraje hlavně ta neskutečná úleva z vědomí, že už nebudu v Londýně, že konečně dojde ke změně, po které tak dlouho prahnu.

Kdo mě zná nebo četl můj starý blog tak ví, jak strašně mě život v Londýně deptá a sere a jak strašně prahnu po změně. Když jsem před dvěma a půl lety dostal práci u PokerStars, plánoval jsem zůstat jen nezbytně dlouho na to, abych si našetřil dost peněz, dostal se z finančního svrabu a odstěhoval se do jiné země. Nechtěl jsem tu být déle než rok, ale díky skvělé firmě a práci jsem nakonec zůstal mnohem déle. A jak to vlastně všechno začalo...?

Původní plány odstěhovat se do Švédska padly, ale rozhodně jsem nepřestal usilovat o zmizení z Londýna, pokud možno tak abych si zachoval práci. Nejdřív jsem se pokusil dostat kontrakt na práci z domova a odstěhovat se do Španělska, kde několik kolegů žije. Bohužel to neprošlo přes management. Při návštěvě Kostariky mi bylo nabídnuto přesídlit se tam, ale finanční podmínky byly značně nevýhodné. Přišla mi dokonce nabídka práce v Jižní Africe pro nějakou IT firmu, což by byla velká frajeřina, leč přemístění z Londýna do Johannesburgu, to by bylo jako vyhrabat se z kýble sraček a skočit rovnou do žumpy...

Ten samý rok jsem zavítal do naší australské pobočky a ze Sydney jsem byl tak unešen, že jsem rovnou požádal o transfer. Ten pro změnu ztroskotal na byrokracii a já už začínal být fakt zoufalý. Tehdy mi ještě záleželo na tom zachovat si tuhle práci. Nakonec jsem si samým zoufalstvím vzal dvouměsíční volno a odjel na čundr do Skandinávie. To byla ta nejúžasnější dovolená v mém životě (až na chvíle, kdy jsem si vzpomněl na návrat do Londýna a udělalo se mi fyzicky nevolno). Několik měsíců před odjezdem jsem prožíval úplně přesně to samé, co prožívám teď. Totální izolace od okolí a mysl zoufale se držící jediné myšlenky - už brzo to skončí!

Rozhodující moment ale přišel pár měsíců před odjezdem na dovolenou, když jsem kamarádovi zoufale líčil svůj stav. Povídá, proč nezkusím Zéland, že tam je daleko jednodušší získat vízum a je to taky krásná země. Za tenhle spásný nápad mu budu do smrti vděčný. Velmi rychle jsem si zjistil informace o vízech, podal žádost online a když mi v půlce května přišel email se SCHVÁLENO, radostí jsem málem hlavou proboural strop.

V mé zoufalé duši svitla nová naděje a okamžitě jsem začal střádat plány. Ani na vteřinu jsem nezaváhal při myšlence, že budu muset odejít z PokerStars - tehdy jsem stejně začínal být své současné práce přesycen (poslední rok už mě to doslova nebaví, ba přímo deptá a dělám to jen ze setrvačnosti). Nepochopte to špatně, PokerStars je ta nejlepší firma pro kterou jsem kdy pracoval a nerad opouštím skvělé podmínky a výborný kolektiv, ale jak řekl můj dobrý manažer Sam, pracuješ abys žil, nežiješ abys pracoval. Otázka tedy nebyla jestli to udělat, ale kdy to udělat. Veškeré plánování se odvíjelo od jedné základní - a spásné - myšlenky, která mi v hlavě bliká jako velké červené tlačítko: NEBÝT UŽ V LONDÝNĚ.

Tonoucí se stébla chytá a tohle bylo moje stéblo. Držím se ho už rok a za pár týdnů se konečně dostanu ven! Určitě mě čekají nové trable a nepohodlí a určitě zas budu za nějaký čas nadávat, ale pro tuhle chvíli mě dopředu žene vědomí, že se nebudu mačkat v metru jak sardinka, že nebudu muset dělat slalom na přelidněné Oxford Street, že mi pod okny nebude řvát banda ožralých Anglánů a hádat se banda černošských teenagerů, že se nebudu vracet domů aby mi z jednoho pokoje přes zeď doléhal francouzský hip-hop, z druhého anglický rap a skrz podlahu mi nervy drásalo chrápání spolubydlícího, jehož přítelkyně tvrdí, že jí chrápání vždycky vzbudí a otočí ho na bok...

Určitě mě na Zélandu čekají nové strasti a trable (už to, že jsem si koupil letenku do Christchurch týden před zemětřesením nevěstí nic dobrého), určitě zažiju spoustu nervů a nepohodlí, ale budou to nové strasti, nová nepohodlí a hlavně to NEBUDE V LONDÝNĚ!!!

Opravdu nevím, jestli se víc těším na Zéland nebo pryč z Anglie, ale rozhodně se těším.