Velký den je tady, odlétám na Kostariku

Dnes je velký den – odlétám na měsíc na Kostariku. Poprvé v životě mimo Evropu, atd. atd. Mám z toho takový zvláštní, skoro až neskutečný pocit. Moje cesta byla pořád něco vzdáleného, co se mělo stát až v budoucnosti (za měsíc, za tři týdny...) a já se na to těšil, zatímco jsem si dál vedl standardní zaběhnutý život. A teď je to tady, fakt se za pár hodin seberu, vyrazím na letiště, sednu do letadla, přestoupím v Barceloně a pak tradá přes oceán tam, kam se Kolumbus plavil několik měsíců (mě to potrvá jen 16 hodin). No nic.

Portugalsko 2008 - Sintra podruhé, Palacio da Pena

Poslední příspěvek o mé prosincové dovolené v Portugalsku. Vím, že je to poněkud po vánocích, že už kohout odkokrhal, ale lepší pozdě než nikdy. Už sice vzpomínky a pocity trochu vybledly, takže příspěvek nebude tak barvitý, jako kdybych ho psal ihned po prožití daného zážitku, i tak ale věřím, že bude o co stát. Fotky z Palacio da Pena, nejmystičtějšího místa v Portugalsku, najdete zde. Na místo jsme přijeli až kolem čtvrté odpoledne a kvůli nedostatku času (v šest zavírali a byla totální tma) jsme bohužel nestihli projít zdaleka všechno, ba ani do paláce jsme se nedostali, protože samotný park by stačil na celodenní výlet, nicméně to málo co jsme viděli vystačí na hodně silný zážitek a je to jeden z hlavních důvodů, proč se chci do Portugalska vrátit.

Jak mi matka vyhodila pojistky

Když jsem byl ještě pařan v pubertě a můj komp slavil první narozeniny, jeho obvody zrovna chroustaly Carmageddon. Už třetí den téměř v kuse. Třetího dne však matka začala vyvíjet tlak na mou osobu a usilovat o to, abych po skoro dvaceti hodinách nepřetržitého hraní přestal, počítač vypnul a šel spát. Snažila se o to už nějakou dobu, řekl bych od večeře, a mé jednoslabičné reakce typu "hm", "jó", "mmm", případně komplexnější "no jó", "jasně", "dyť jo" nebo propracované "jen dohraju tohle kolo" jí přestaly uspokojovat někdy po půlnoci (řekl bych kolem třetí ráno). Doslova z míry mě vyvedla tím, že navzdory své chabé znalosti výpočetní techniky docílila toho, že počítač zčistajasna zhasl. Ano, hádáte správně (a četli jste titulek): vyhodila pojistky! To jsem tehdy fakt nečekal. Celá historka je však vtipná svou dohrou, k níž došlo přesně zhruba asi tak o rok později. Bydleli jsme už sice jinde, leč i v novém bytě byla pojistková skříň, a já už třetí den v kuse pařil Carmageddon 2...

10 cm sněhu = kalamita v Londýně

Při psaní tohoto titulku mám silný pocit deja-vu. Nejezdí metro (prý je kluzké nástupiště), nejezdí autobusy (na neposypané silnice se odváží jen pár dobrodruhů a víc jak 1km/h si nelajsnou) a jen metaři chudáci sypou chodníky na hlavních ulicích, než jim dojde písek a zapíchnou to do kaváren, kde si hryžou nehty výčitkami nad tím, že flákají směnu...

Storm letí na Kostariku. JUPÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!!!!!

Je to tak vážení, za necelý měsíc letím do střední Ameriky a budu tam celý měsííííííííííc!!!!!!!!!!!!!!! To bude narez a stihnu tam koncert Iron Maiden!!!!!

To je tak vážení - můj zaměstanavatel má tři pobočky, jednu v Londýně, jednu v Sydney a jednu v San Jose. No a já si vydobil možnost pracovat měsíc ze San Jose, hlavního města Kostariky. To bude husťárka těším se jak malej carda! Po půl roce uvidím lidi, se kterýma denně komuniku po netu. Poprvé v životě vycestuju mimo Evropu, poprvé v životě uvidím Atlantik z té druhé strany, poprvé v životě uvidím Pacifik, a poprvé v životě, za deset let pravidelného navštěvování koncertů Iron Maiden, je uvidím naživo jinde než České Republice!!! Želví ostrov, surfování, španělština, místní flóra a fauna, zejména ta ženského pohlaví, Plzeň a Budvar konzumované mimo Evropu, kurva to bude nářez!

Co mě to ale stálo nervů. Ne u zaměstnavatele, tam šlo jen o to rozumnými argumenty přesvědčit šéfy, že je naprosto bezpečné pustit nadrženého evropana mezi kostaričanky. Ale s pasem to bylo horší. Ten starý vypršel už v dubnu 2007 a od té doby jsem ho nepotřeboval, na cestování po Evropě mi stačila občanka, když se ale začalo schylovat ke Kostarice, dostal jsem docela nerva. Česká ambasáda v Londýně není zrovna nejrychlejší úřad a v půlce listopadu, kdy jsem tam volal pro zamluvení schůzky na podání žádosti o vystavení pasu, mi dali termín 5. ledna. Tak jsem trpělivě čekal a 5. ledna tam zašel, celá záležitost trvala 10 minut a bylo mi řečeno, že pas bude hotov zhruba za dva měsíce. Od té chvíle jsem si žral nervy z toho, proč já vůl si o pas nezačádal radši v Praze, když jsem tam byl v prosinci služebně. Bývalo by to bylo mnohem rychlejší a i s cenou letenky pro jeho vyzvednutí by to vyšlo stejně draho, nebo o trošku dráž než přes ambasádu. Fakt mě sžíraly nervy z toho, že propásnu koncert Ironů, v koutku duše jsem ale pořád ještě doufal, a to se vyplatilo. Michal si o pas žádal dva týdny přede mnou (on se pro změnu sžíral tím, že nestihne plánovanou cestu do Ria) a přišel mu po měsíci. To mi navrátilo veškerou naději a umíte si představit to radostné vyskočení do stropu, když mi včera pošťák podal koresponďák z ambasády, že pas je hotov. Trvalo to jen 25 dní! Sice jsem pak dostal brutální záchvat vzteku, protože se tam nešlo dovolat pro zamluvení termínu pro vyzvednutí pasu, ale naštěstí rychle odpověděli na mail. Takže letenka, doladění detailů v práci a za pár týdnu letííííííííííííííííííííííííííííím!!!