Zádová autogramiáda

Posledně jsem se v této rubrice zmínil o tom, že nemám sklony k násilí. Je příhodné to stvrdit další nenásilnou historkou ze školních let.
V sedmé třídě jsem s oblibou zkrášloval svou lavici různými nápisy a názvy oblíbených kapel. Jednoho dne, to byla má můza obzvlášť produktivní, nezůstal ani kousek lavice nepopsaný. O to víc mě naštvalo, když spolužák sedící přede mnou (sígr jménem Tommaso De Gregori) vzal gumu a začal mé umělecké dílo bez milosti mazat. Bylo to na konci vyučování, těsně před zvoněním, všichni jsme měli sbaleno a ve startovní poloze čekali na signál k opuštění školy. Já však nelenil, s ledovým klidem rozepnul bágl, vyndal penál, vytáhl z něj propisku, vycvaknul špičku, vší silou jí Tommasovi zabodnul do zad a škubnul. Pak jsem, opět s naprostým klidem, věci sbalil a šel domů.

Druhý den mě čekalo nemilé překvapení: tužka protnula bundu, mikinu, triko i kůži a spolužák měl pod pravou lopatkou asi dvoucentimetrový šlic až do masa. Samozřejmě o tom věděla celá škola, bylo to hotové pozdvižení, já mazal do ředitelny (což nebylo daleko, jakožto nejneukázněnější třídu si nás hlídali) a když ředitelka svým mocným barytonem spustila dlouhou tirádu o kázni a o tom jak za trest nepojedu na školu v přírodě, připomnělo mi to scénu z Toma a Jerryho, když se kocourova hlava ocitne přímo před tlamou přerostlého buldoka (v mém případě lva), buldok (v mém případě lev) otevře tlamu a zařve tak mocně, až se jeho mandle napnou do vodorovné polohy, kocourovy uši též, a pro lepší znázornění se scéna přepne do autentického záběru z floridského pobřeží, kde tornádo právě ohýbá palmy a na spodku obrazovky běží text: "to je fičák". Naše ředitelka byla velmi statná žena, nezadala by si ani se sparťanskou válečnicí, a jeden žák o ní prý prohlásil, že jediné její lýtko by na týden vyřešilo hladomor v Albánii.

Dojmy z dovolené v Praze

Tak jsem se byl zas podívat v rodné vlasti, navštívit přátele, popít dobrého piva, pojíst dobrého jídla a tak podobně. Do pražského bytu jsem dorazil 31.12. dopoledne a s tím přišel první šok. V šoku jsem však nebyl já, nýbrž matka, které jsem o své návštěvě neřekl. Byla mile překvapená až do chvíle, než jsem jí sdělil že za hodinu odjíždím na Slovensko, kde míním oslavit Silvestra.

Etuda s Radeonem došla do zdárného konce!

Po včerejším vyšťavujícím dni a marných pokusech zprovoznit novou grafárnu jsem to vzdal, pustil si před spaním Star Trek a naštvaně usnul. Na ráno jsem už plánoval další experiment a taknějak už tušil, že tentokrát na to kápnu. Ale chtělo to ještě trochu šroubování.
Jelikož má Michal skoro stejnou konfiguraci jako já (nforce3, Radeon X1950GT), rozhodl jsem se prohodit grafárny, schválně co to udělá.
Takže, moje karta v Michalově kompu fungovala bezchybně ihned po instalaci Catalystů z CD dodaného výrobcem. Jeho karta v mém kompu dopadla skoro stejně. Sice stále nefungovala akcelerace AGP (aspoň podle dxdiag), ale hry šly spustit bez sebemenších problémů. Divné, leč velmi povzbuzující. Tímto odpadla možnost, že by potíže způsoboval zdroj (můj Fortron 350w vše utáhl stejně dobře, jako Michalův OCZ 400w). V tu chvíli mě trkla Garretova rada ohledně odstranění chipset driverů (které jemu kdysi způsobovaly podobný problém). Jelikož Michal je má nainstalované a všechno mu funguje, zkusil jsem jen přejít na starší verzi (z 6.86 na 5.11) a hle... VŠECHNO FUNGUJE JAK MÁ!!! JDU SI KONEČNĚ ZAHRÁT!!! NAZDAR!

Nekupujte si Radeon HD 2600 AGP!!!

Dnešek byl jedním z těch nenáviděných dnů, které kvůli technickým problémům s počítačem totálně promrhám marnými pokusy onen problém vyřešit.
Před časem mi odešla grafická karta GeForce 6800GT (jak jsem později zjistil na fórech, tyhle karty odcházejí docela často). Jelikož jí mám dva roky a byla těsně po záruce, začal jsem se ohlížet po levné alternativě do AGP slotu, abych do starého kompu neinvestoval zbytečně moc peněz, jelikož ho chci stejně brzy prodat. Nejdřív mi kdosi slíbil GeForce 7600GT, jenže pak mi jí před nosem prodal a já se nakonec rozhodl pro ATI Radeon HD 2600PRO 512MB AGP. Sice jsem měl nepříjemný pocit z představy, že budu opět vlastnit kartu od firmy ATI, tak proslulou problémy ve hrách, ale své pochybnosti jsem nakonec zatlačil do zákoutí mysli s tím, že přece nemůžu mít dva Radeony a oba problémové (před časem mi blbnul R9800pro), navíc tyhle karty má spousta lidí, (včetně Michala, jehož Radeon X1950 AGP funguje bezchybně) a nikdo si nestěžuje (zejména jistý redaktor magazínu o hardware si nové Atiny pochvaluje).

Šokovaný profesor Rossi

Než začnu vyprávět o našem učiteli technické nauky a jeho schopnosti být šokován čímkoli jen trochu vybočujícím z jeho staromódních konvencí, je potřeba vám přiblížit moje tehdejší postavení ve škole.
Stručně a skromně, byl jsem nejznámější osobností, a to nejenom díky svému vzrůstu, národnosti, četným průserům (provrtaná lavice, De Gregoriho podepsaná záda, opilecká slohovka...), či faktu, že jsem jako jediný nechodil do kostela a otevřeně se hlásil k atheismu, nebo že jsem celou zimu chodil v tričku a tvrdil že mi není zima (stejně mi nevěřili). Tou dobou, v nějakých čtrnácti letech, jsem taky začínal koketovat s pivem. To se může zdát normální Čechům, nikoli však Italům.

Absurdní ceny jízdenek

Tak jsem si to naivně nakráčel do trafiky pro patnáctidenní jízdenku, jako že budu po dobu pobytu v Praze jezdit na ní. V létě se vyplatila a cena 320,- byla férová. Jaké to však překvapení, když mi prodavačka sdělila, že veškeré krátkodobé jízdenky zrušili a zavedli pouze pětidenní za 500,- čímž se skoro vyrovnali londýnské týdenní travelce za 15 liber... Takže jsem vytáhl svou starou legitku s tím, že si radši koupím za 550KČ měsíční kupón, i když tu jsem jenom na dva týdny. Nakonec jsem si to ještě rozmyslel a kombinací jízdy na černo a občasného použití normálního lístku jsem si vystačil s osmi jízdenkami za 26 korun. Musím uznat, že snaha oškubat turisty je tu značná, ale co je moc to je moc.

Školník letí vzduchem

Už v šesté třídě jsem zaperlil při jedné hodině angličtiny. Stál jsem tehdy u tabule, když tu vešel školník, asi metr šedesát vysoký postarší mužík, aby něco sdělil učitelce. Tabule byla hned vedle dveří a mě napadlo, že by byla sranda mu při odchodu podrazit nohu. Obvykle zůstávám u představ, nejsem přeci žádný zlotřilý sígr, tentokrát mi to však nedalo a aniž bych o tom nějak moc přemýšlel, prostě jsem mu tu nohu podrazil. Naštěstí/bohužel se zachytil dveří a elegantní oblouk nedokončil. Nevím proč, ale můj čin ho dost nasral a učitelku taky, málo platné že třída propukla v hurónský smích. Bohužel mě tenkrát nenapadlo to svést na náhlou křeč v koleni a jako důkaz se za něj s grimasou bolesti chytit.