Aneb série, která mi opravdu nesedla. Všichni nadšeně básní o postapokalyptické pařbě, kterou „si prostě musíš zahrát“. Fallout 1 jsem zkusil hrát několikrát a přestože se mi hned zalíbil humor a měl jsem chuť se do hry pořádně zakousnout, nikdy se mi nepovedlo rozlousknout herní systém ani ovládání. Zkusím aspoň trojku, řekl jsem si v dávném roce 2010, a jal se ji instalovat. Už tenkrát jsem tušil, že to nebude můj šálek kávy. Dva dny mi trvalo se dopídit nějakých modů, které by hru učinily aspoň trochu user-friendly a stupidního pip-boye nahradilo normální UI. Pak mi zbyl jeden den na hraní, načež jsem musel na dlouhou dobu odjet a Fallout upadl v zapomnění s tím, že si ho někdy zahraju. Ta chvíle přišla o pět let později. Modování tentokrát zabralo jen půl dne, načež následovalo rozčarování z poznání, jak nudná a nezáživná hra to je (přestože je to v podstatě klon skvělého Oblivionu). Ani po dvou dnech marné snahy se mi nepovedlo s Falloutem 3 sžít; zkusil jsem tedy New Vegas, o kterém všichni básní, jak obrovské je to vylepšení. A vskutku, od první chvíle se mi NV lépe hrálo a dokonce jsem neměl ani potřebu modovat UI. Tím nechci říct, že by mě snad NV bavil, to vůbec ne, jen to bylo o něco méně nudné a ta nuda měla lepší spád, méně zkostnatělé souboje a hlavní postava snad chodila o něco rychleji, takže bloumání pustinou nebylo tak ubíjející. Po pár hodinách mi to spadlo, při opětovném nahození to zamrzlo během loadingu a jediný způsob, jak se vyprostit ze zamrzlé loadovací obrazovky, byl restart. Když se to stalo potřetí během pár hodin a nepovedlo se nahrát žádnou z posledních uložených pozic, následoval poslední restart PC způsobený Falloutem, smazání všeho co nese název Fallout z disku a lítost nad nerozvážným nákupem na Steamu. Za ty tři eura jsem měl jít radši na pivo.
