Úvaha o znovuhratelnosti konzolových her

V uplynulých deseti letech, v dobách mé dominace na PC, jsem drtil jednu smažbu za druhou a z disku to lítalo ještě rychleji, než bys řek heršvec. Od té doby co vlastním PS3 jsem naopak spoustu her po skončení závěrečných titulků obratem spustil znovu a dohrál i několikrát.

Čím to? Dovolte mi trochu si zavzpomínat a rozvést tak svou úvahu (ó ano, rozvádění úvah na blogu, to je moje).

Přestože existuje řada titulů, které bych si strašně rád zahrál znovu, nebo bych chtěl mít v té době víc času si je pořádně užít, za posledních deset let se takové cti dostalo opravdu jen zlomku vyvolených.

Podotýkám, že mluvím o posledním desetiletí. Do roku 1999 to mělo úplně jiné grády - několik vybraných old-school kousků, které jsou dodnes legendami a které jsem hrál snad miliardakrát. Hm, zase to moc rozvádím, stačilo napsat Doom, Doom 2, Final Doom, Duke3D, Blood, Quake 2.

Pak přišla první generace 3Dfx her, z nichž většina též patří mezi mé apoštoly: Half-Life, Unreal, Blood 2, Sin. V následujících letech jsem si velice oblíbil Blade of Darkness, Aliens vs Predator, Project IGI, Soldier of Fortune, Unreal Tournament, Dungeon Siege, Jedi Knight 3: Jedi Outcast, Medal of Honor Allied ASsault, Morrowind, Gothic 2, GTA3 a ještě později Doom 3 a samozřejmě Half-Life 2.

Hezká řádka titulů, ale z 500 za život dopařených her je to jen zlomek, nemluvě o tom, že u více než poloviny z nich mě ke znovudohrání přiměly okonosti. Gothic 2 a Dungeon Siege jsem podruhé dal kvůli datadisku, Morrowind kvůli poruše disku a ztrátě savů, a na některé hry jsem chtěl napsat návod, což mě bavilo stejně jako samotné hraní.

Světlou výjimkou je HL2, jenž jsem dohrál třikrát za jeden týden prostě proto, že mě tak bavil, stejně jako HL1. K tomu bych dodal, že už léta mi v hlavě leží prapůvodní Unreal a strašně moc si ho toužím znovu zahrát. Je to jako s první láskou, na kterou se nezapomíná ani když už máte umělé žuby a věci za vás uklízí pan Alzheimer (přestože moje první láska se jmenuje Doom).

No ale nezačal jsem tuhle úvahu psát proto, abych se tady nostalgicky rozplýval nad starými časy, nýbrž proto, abych zauvažoval co se od té doby změnilo. Změnily se hry, o tom žádná, a s postupem let se počet těch, které bych si vůbec chtěl zahrát znovu, drasticky snižíl. Až donedávna, do pořízení konzole nové generace.

Hraní na konzoli ke znovuhrání přímo vybízí... je to tak lákavé a snadné...

Konzoli mám rok. Na PC jsem za tu dobu dohrál jen minimum titulů a starý zvyk neodumřel - ještě než skončily závěrečné titulky, tak FEAR2, Crysis, Necrovision či Lego Batman už byly jen záznamem v pařanském deníčku, a mohly mě bavit sebevíc.

Na konzoli to tak není. Jsou tam všelijaké achievementy a já prostě neodolám a chci je získat, což vyžaduje několikeré dohrání hry. Třeba po dohrání na normál se odemkne nejtěžší obtížnost a hra se dá projet s již vymakanými zbraněmi.

Například Resistance Fall of Man, moji první PS3 hru, jsem dohrál dvakrát za sebou a rozjel i potřetí, leč už nedohrál. Další příklad - Ratchet and Clank, třikrát dohrán. Resident Evil 5 jsem drtil dva měsíce v kuse, na všechny obtížnosti, a dokonce jsem si stáhnul multiplayer mód abych získal online achievementy. Vzdal jsem to jen proto, že Professional úroveň už na mě přeci jen byla moc husté maso.

Teď hraju Dead Space a právě tahle hra mě na myšlenku o znovuhraní přivedla. Ihned po prvním pokoření jsem ji rozjel znovu, tentokrát na easy kvůli snazšímu získávání achievementů, a mě to prostě bavilo jako kráva! Na jiné úrovni je to naprosto odlišný zážitek - všechny kola už znám a protože je to lehčí, místo plíživého hororu se staženým kaďákem je z toho pohodová rychlá akce. Přesně vím kam střelit, kam zaběhnout, nemusím se stresovat kvůli nedostatku munice a tu hru prostě žeru. Záhy po nejlehčí jsem si to dal na tu úplně nejtěžší, a zase je to jiné.

Jsem si však jist, že na PC bych Dead Space smazal hned po prvním dohrání a už se k němu nevrátil. Jsem si vědom, že na konzoli takto s jednou hrou zabiju dva měsíce, místo abych zdrtil tu hromadu titulů čekajících ve frontě, ale mě to prostě baví a nedokážu tomu odolat, hru musím vyčerpat do maxima!

A to nemluvím o Super Stardust HD, geniální arkádovce kterou bych mohl hrát každý den.

V době psaní tohoto článku jsem na PS3 dohrál 11 her, z toho čtyři několikrát po sobě. Nejradši bych si zopakoval i GTA4, ale to už by mě stálo opravdu příliš mnoho času.

Co tím chce pařan, tedy já, říct? Že téměř 50% věcí dohraných na konzoli jsem ihned neodhodil, ale vycucal do maxima. V porovnání s nějakými 400 PC tituly, z nichž sotva 15 se dostalo možnosti být dohráno víc než jednou...

Nevím přesně co to dokazuje a jaká je pointa, ale měl jsem chuť se na toto téma vyjádřit. Určitě je to částečně tím, že na konzoli si hry musím kupovat a dobře si vybírám za co utratit peníze, zatímco na PC jsem hrál každou kokotinu, ale i tam byla spousta AAA titulů a prostě to není stejné jako na té konzoli.

Na konzoli mám svůj profil, všechny achievementy se mi ukládají, zatímco na PC mám tlačítko delete a na nějaké profily a achievementy zvysoka kašlu (a nějaký Windows Live mě nevytrhne).