A Matter of Life and Death - nové album Iron Maiden

Žádná recenze, jen dojmy fanouška s totálním hudebním hluchem, jenž po tříleté pauze vítá nové, v pořadí již čtrnácté album své oblíbené skupiny Iron Maiden, nazvané A Matter of Life and Death, které nám přináší uctyhodnou stopáž 72 minut a deset nových songů , mezi nimiž najdeme tři devítiminutové mastodonty. Mimochodem, letos kapela slaví třicet let své existence, tak všechno nejlepší!
Název nového alba mě nijak zvlášť nezaujal, dokonce jsem si ho při psaní tohoto příspěvku musel přečíst, jelikož si ho z hlavy nepamatuji. Nejspíš je to tím, že není tak zvučný jako Dance of Death, jednoduchý jako X Factor ani tajuplný jako Seventh Son of a Seventh Son. Dal by se označit spíše za obyčejný až fádní. Album navíc přišlo nečekaně, o jeho existenci jsem se dozvěděl teprve nedávno, nijak zvlášť se o něj nezajímal a měl za to, že vyjde až v říjnu. Zatím jsem si ho poslechl asi desetkrát a mé dojmy jsou všelijaké, jen ne tak kladné jak bych si přál. Že se Ironi ubírají jiným směrem, to jsme zjistili už minule, tentokrát však zašli zase o kousek dál.
Při úplně prvním poslechu jsem měl chvíli pocit, že slyším Tyranny of Souls, poslední Brucovu sólovku, ale bylo to asi jen proto, že jsem si jí těsně předtím pouštěl. Přesto je skladba 06 - Out of The Shadows, až podezřele podobná staršímu Brucovu počinu Tears of The Dragon z alba Balls To Picasso, dokonce i název se rýmuje.

Technicky mi A Matter of Life and Death (MoLaD) připadá jako dvojče Dance of Death, říznuté prvky Brave New World, kde se Mejdni po období s Blazem a Brucově comebacku chtěli vrátit ke klasice, kvůli které je tolik fanoušků zbožňuje. Narozdíl od Dance of Death je však nové album pomalejší, utahanější, mělancholičtější, místy plné frustrace a pocitu naléhavosti. Dokazuje to hned první skladba Different Worlds, jejíž riff, ač ho považuji za mistrovský kousek, ve mně vyvolává pocit, jako by šlo zoufalé sdělení typu "dělej, rychle, udělej něco dokud můžeš, dokud máš čas, jinak jsi v prdeli!". Možná to tak i je, ale textu jsem zatím moc neporozuměl, tak nevím. Rozhodně zmizela ta veselost a optimismus z Wildest Dreams či Rainmaker, tu byste na MoLaD hledali marně. Zato přibylo Brucova ječáku, jenž je tentokrát vytažen do extrému, a při skladbách jako 03 - Brighter Than a Thousand Suns či 04 - The Pilgrim to až trhá uši.
Nechme však Bruce Brucem a povězme si něco o instrumentální části. Nejsem v tomto oboru žádný expert, při poslechu muziky nedokážu rozeznat jednotlivé nástroje, nazývat to či ono pravými jmény a vyvozovat z toho nějaké závěry. Že na Brave New World přibyl třetí kytarista, to jsem zjistil až při pohledu na pódium, ale hudebně bych to vůbec nepoznal. Můžu však říct, že asi nejvíc na mě zapůsobila tvrdá práce baskytary v instrumentální části 07 - The Reincarnation of Benjamin Breeg, tu jsem rozeznal i já. Když je řeč o sedmičce, jde o nejdelší song z celého alba (skoro devět a půl minuty), na kterém se mi opravdu líbí jak zpěv, tak dlouhé instrumentální pasáže, připomínající Sign of The Cross, ačkoliv mám daleko radši rychlejší a dynamičtější skladby.
Stejně jako Dance of Death, i MoLaD bohužel postrádá nějaký vůdčí song, který by se mi vryl do paměti a držel se tam tak pevně, abych si ho i po letech pamatoval a prozpěvoval. I to je důvod, proč jsem předposlední album brzy přestal poslouchat a rychle na něj zapomněl (ačkoliv teď, po třech letech, jsem ho konečně dokázal ocenit). Očekáváte-li tedy od nového alba nějakou srdcovku, do které byste se zamilovali, rychle na to zapomeňte a radši oprašte nesmrtelné klasiky. "Two minutes to midnight...", "Iron Maiden's gonna get you, wherever you are..." nebo "Six six six, the number of the Beast..." to jistí.
Ještě zbývá zjistit, jaký bude MoLaD naživo. V Praze to půjde těžko, protože z nadcházejícího turné byla východní Evropa zcela vyškrtnuta, což naprosto nechápu a děsně mě to sere. Fakt nevím, jak je možné že budou Ironi hrát dvakrát v Itálii, v Norsku, ve Švédsku, sedmkrát v Anglii, atd. (seznam koncertů ), ale nejvýchodnější zemí kam zavítají bude německo (taktéž dvakrát). Nevím co jsme jim udělali, ale vždycky u nás měli a budou mít silnou fanouškovskou základnu, takže by měli podat přinejmenším vysvětlení a omluvu, parchanti! V době jejich turné budu v Anglii, takže mě vypuštění východní Evropy ze seznamu navštívených zemí nemusí zas tak trápit, tedy pokud seženu lístek, a aspoň poznám atmosféru britského kotle.
Obávám se však, že to dopadne stejně jako posledně, když v roce 2003 koncertovali s novým albem Dance of Death. Tenkrát se střídaly nové songy se starými klasikami vždy po jednom, takže jsem jednu písničku zběsile pařil a druhou odpočíval a díval se na představení, protože mě to po hudební stránce vůbec nebralo. Pevně doufám, že se Mejdni nebudou soustředit výhradně na nové věci. Kdyby nezahráli můj nejmilovanější živý hit Fear of The Dark, asi bych Bringoval Bruce to the Slaughter...
Závěrem lze říci tolik, že skupina podala vynikající výkon a její nové album je parádní, stejně jako všechny předchozí. Mejdni se však za třicet let své kariéry postupně vyvíjeli v posledních letech se ubírají novým směrem, pročež se i Matter of Life and Death řadí mezi alba "nové generace", což znamená že se ani trochu nepodobá klasickým Ironům. Mě, starého fanouška, si nijak zvlášť nezískalo a i Brucova sólovka z roku 2005 mě baví mnohem víc, takže to nebude jen o novosti. Snad za pár let změním názor, stejně jako u Dance of Death. Vžycky však budu mít nejradši starší alba, od Number of The Beast až po Virtual XI.