Nesnáším rozpolcenou náladu, a přitom jí mam docela často

Dnešní večer je jedním z těch, které nesnáším. Mám totiž chuť dělat spoustu věcí, nemůžu se rozhodnout které dám přednost a současně mě ubíjí únava, ačkoliv nemůžu spát.
Po docela hektickém odpoledni jsem dorazil do práce, na poslední směnu tohoto měsíce, a hnedka to začalo. Už už jsem chtěl vytáhnout Playstationa, abych se věnoval výborné hře Ratchet: Deadlocked, kterou jsem včera rozehrál, a současně mě to táhlo ke knížce Bez Slitování od Miroslava Žmbocha, jež jsem pro změnu rozečetl předevčírem, hned po dočtení Pavučiny Snů od Kinga (prvních sto stran šílená nuda, ale pak mě to chytlo a nepustilo). Než jsem se rozhodl které ze dvou zábav dám přednost, dostal jsem nutkání sepsat své dojmy z nového alba Iron Maiden, a z rychlého stručného zhodnocení se stala, jak je u mě zvykem, stránková záležitost, se kterou jsem se patlal skoro do půlnoci, načež mě pro změnu přepadla taková lehčí ospalost. Věděl jsem, že když zalehnu tak stejně neusnu, protože jsem po předchozí směně chrápal od osmi ráno do dvou odpoledne. Do toho všeho jsem ještě dostal chuť na kafe, což byl vrchol. Samozřejmě jsem si ho nedal.

Nakonec jsem někdy před půlnocí zalehl a možná bych i zabral, nebýt náhlého nutkání něco přepsat v příspěvku o Ironech... vlastně ne, chtěl jsem si objednat lístky na jejich koncert v Londýně, pochopitelně se to ale nepovedlo, momentálně totiž nejsou k disposici (prý to mám ale zkoušet dál, třeba zase budou...). Opět jsem ulehl, jenže to už byla jedna hodina a samozřejmě jsem nezabral, místo toho jsem si začal číst a v duchu přemýšlet, proč mě začalo bolet koleno zrovna teď v noci, když zítra odjíždím na dovolenou. Ačkoliv bych nejradši spal, abych zítra neprospal celý den a neodjížděl v hektickém shonu, jak je u mě zvykem, místo toho jsem si několik hodin četl knihu, kterou bych si měl radši šetřit na cestu či pro jiné příhodnější chvíle. A hru, kterou si potřebuji zahrát, abych na ní celou dovolenou nemyslel, jsem pro změnu ani nevytáhl z šuplíku. Jako by nestačilo, že mám doma rozehraný datadisk na Dungeon Siege 2.
Před chvilkou dohrál Powerslave od Ironů a jelikož v práci máme akorát inteligentní Media Player, musel jsem vstát a jít pustit další desku, tentokrát Piece of Mind. To už jsem byl dokonale probraný, opět dostal chuť na kafe a šel si ho uvařit. Rozhodl jsem se i pro sprchu, kterou jsem v předchozích hodinách kvůli lenosti a ospalosti zavrhl. Musel jsem však nejdřív vypít kafe, po návratu z koupelny už by bylo hnusné. Využil jsem příležitosti k napsání tohoto příspěvku, ačkoliv mě k tomu přimělo spíš nutkání, které jsem dostal cestou z kuchyňky. Hned po zapojení Playstationa jsem tedy sedl ke kompu a teď koukám, že už píšu půl hodiny. Paráda... Hlavně že jsem tu konzoli vytahoval, když za hodinu stejně vytuhnu a ještě mě čeká ta sprcha. A ráno v sedm cesta domů, kde zase neusnu dřív než v devět a nevstanu dřív než ve dvě, přičemž ve tři je odjezd a já se potřebuji oholit, sbalit kufr a tak všelijak podobně. Naštěstí jsem už v pátek stihl předělat svou plešatící kedlubnu na plešatící kulečníkovou kouli, takže mám o starost míň. Nemluvě o čase, který jen tak zbůhdarma prosedím u kompu, než si uvědomím, že na ICQ stejně nemám komu co napsat a na blogu žádný nový komentář nepřibude. No nic, jdu do tý sprchy, po tom kafi je mi nějak vedro.
UPDATE: že já blbec pod tu vodu nešel před pěti hodinama! Vůbec bych nemusel řešit přiblblá dilemata zda číst, pařit, spát nebo srát, protože taková sprcha člověka probere jako nic na světě. Hlavně ta studená. V návaznosti na svůj příspěvek o sprchování ještě dodám, že v práci máme opravdu studenou vodu, nikoli tu nehumánní ledárnu co nám z kohoutku teče doma, ta je snad napojená přímo na mrazák! Ačkoliv je náhlé přepnutí z červené na modrou docela šok, po chvilce je to opravdu příjemné. Tak a teď jdu konečně pařit toho Ratcheta, kurvadrát!