Nejdelší pařby - díl třetí

Třetí díl nejdelších pařeb a první díl nejdelší z nejdelších pařeb par excellence.
70 hodin – překonání rekordu v kontinuálním hraní pořádaném SCORE 18.6.2004, 11:00 – 22.6.2004, 15:00) - pro mě od 18.6.04, 10:00 do 21.6.04, 8:00

Jak to všechno začalo – přípravy na pařbu
Když mi začátkem května 2004 kamarád poslal zprávu, že SCORE pořádá pokus o překonání rekordu v paření, měl jsem trochu smíšené pocity. Na jednu stranu jsem byl šťastný, že už se k tomu konečně odhodlali, protože o akci, která se konala před pěti lety jsem se dozvěděl až po jejím skončení, a na můj dopis s dotazem o pořádání dalšího kola reagovali záporně (a nejen na můj). Dopis byl otištěn v čísle 68 (srpen 1999). Byl jsem rád, že se konečně budu moci zúčastnit, ale na druhou stranu jsem si říkal, že už jsem na to moc starý, paření mě nebaví zdaleka tolik jako před lety, po fyzické stránce už to taky není ono a když jsem pomyslel na zrak, který se poslední dobou o dost zhoršil, jímala mě hrůza. Další negativní faktor byl výběr her na pařbě. Ze všech které byly na seznamu uvedeny, jsem nedopařil jedině Painkiller, v tom jsem se doma dostal teprve do druhé epizody... všechny ostatní hry jsem měl buď dohrané, nebo mě nezajímaly (např. Operace Flashpoint, NHL apod), obával jsem se tedy, že spíš než že bych padnul únavou, mě to dřív přestane bavit. Během akce se ukázalo, že nejsem zdaleka jediný, koho vyloženě štve že tam naní Unreal Tournament, ale prý se do heren nelicencuje, nikdo neví proč. Po pár dnech rozmýšlení mi to ale nedalo a prostě jsem se přihlásil, vždyť ono to nějak dopadne, a i kdybych odpadnul jako první, jen hlupák by se vzdal možnosti za dvě stovky Korun Českých pařit neomezeně dlouho v profi pařárně, která stojí 50 Kč/hod. Po potvrzovacím mailu od Dreba chyběly do akce jeětě skoro dva měsíce, během kterých jsem v rámci příprav odinstaloval Painkillera, a asi týden před začátkem nakoupil vitamín B, kofeinové tablety a potravinové zásoby, které se dají konzumovat přímo u počítače. V pravidlech totiž bylo, že na jídlo je nutno si vybrat pauzu, což mě ale dost udivilo. Na co pauzu, když budu u kompu sedět a chroupat sušenky? Přímo na akci jsem se dozvěděl od obsluhy herny, že nechtějí aby tam byl bordel, jenže chlapcům nedošlo, že řada lidí tam stráví několik dní a prostor kolem počítače se stane jejich světem, tudíž mi rozhodně nezabránili v sežrání tašky sušenek a uložení buřt guláše od maminky do lednice mezi energy drinky.

Nejhorší během těch dvou měsíců byly obavy, které vznikly když mi kamarád popisoval průběh předchozího pokusu o rekord, kterého se zúčastnil (v té době jsem ho ještě neznal). Říkal, že každý hráč byl neustále kontrolován, musel mít aspoň jednu ruku na myši nebo klávesnici a pařit. Každá změna hry, spadnutí do Woken, restart, hrabání se v nastavení atd znamenalo vybrání pauzy (on sám byl adept na rekord, ale v 60. hodině mu to spadlo do Woken a už neměl pauzy, takže vypadl). Hlavně tam ale nebyla pařba po netu a snad ani po síti!
Je to tady, pařba začíná – den první
Když konečně nadešel den D, vstal jsem v 8:30 ráno, po devíti hodinách spánku, připraven na cestu, cítil jsem se fit. Na sobě vzdušné oblečení, v tašce pantofle a ne těsné džíny a boty jako někteří soupeři. Do herny Cyber Cafe na Andělu jsem dorazil okolo 9:15, podepsal revers, usadil se u kompu a začal se seznamovat s prostředím. První co ve mně vzbudilo šok bylo, že tam nejsou žádné LCD displeje, jak mi tvrdil kamarád, ale klasické CRT monitory (naštěstí velice kvalitní). Druhá věc byla myš, jak jinak než značky Logitech, partner profi pařanů. Naštěstí byla v pohodě a rychle jsem si na ní zvykl, přestože má o dost jiný tvar než moje Microsoftka. Někteří nedočkavci pařili už od devíti hodin, já volný čas využil k nastavení grafiky a ovládání her, chvilku jsem browsil na netu a kecal po ICQ. Nejhorší ze všeho byly židle. Zprvu mi to nedošlo, ale když jsem po hodině sezení začal cítit silnou bolest a otlačeniny v zadních partiích, totálně mě to demoralizovalo. "Tohle přece není možný, to nám dělaj schválně, říkal jsem si, vždyť to je jak středověké mučidlo, na tom nevydržím sedět ani půl dne, natož pul tejdne!", ale po nějakých osmi hodinách mě jakoby zázrakem prdel úplně přestala bolet a cítil jsem se zase v pohodě. Nejspíš se všechny nervové buňky současně odporoučely do věčných lovišť, nebo odumřela část mozku starající se právě o tyto buňky... Vedle mě seděl kluk jmémem Zdeněk (Ústí n. Labem), který byl bohužel nemocný a necítil se příliš dobře, ale statečně se držel skoro 60 hodin a dobře se s ním kecalo. Kvůli studiu byl pár let mimo herní scénu a neznal ani datadisky na Half-Life, takže se hned pustil do Blue Shiftu. S tím klukem byla hrozná sranda! Párkrát měl zákys jako svině a i po hodině trápení na to nepřišel. Pak jsem k tomu sedl já a během několika mále vteřin to vyřešil. První zákys, ten mě vyloženě pobavil (promiň Zdeňku, ale jinak to nejde: chácháchá ty si vůl :)))) byl ve vesmíru, kde je potřeba v časovém limitu zapnout teleport, nebo tak něco, a skočit do něj. On tam chodil kolem dokola, kosil zmetky ale pokaždé chcípl na čas. Když jsem se ho zeptal, jestli zkoušel skočit do té žluté koule uprostřed, řekl že ne... Ostatní zákysy byly celkem normální a některé jsem měl i já: nevěděl že se musí někde rozstřelit zeď apod. Výsledek byl takový, že Blue Shift hrál přes deset hodin (herní doba je čtyři hodiny), Opposing Force nevím jak dlouho a Half-Lifa jakbysmet.
Kluk nalevo ode mně měl nick Sergei (jméno neznám), byl odněkud z Břeclavi a od začátku se angažoval v multiplayeru. Moc jsem s ním nemluvil, chvílema mi přišel dost nesympatický, ale když odpadlo prvních pár lidí, byl v pohodě. Ten zase radil mě, když jsem v Painkillerovi nevěděl jak pozabíjet monstra (resp. Byl jsem líný to zjišťovat), akorát na samotného lucifera už byl pryč a musel jsem využít nápovědu "přítel na telefonu", volal jsem Karasmanovi (naštěstí měl Zdeněk handsfree).
Oficiální zahájení veselice
Po desáté hodině nám zopakovali pravidla a dozvěděli jsme se, že všichni účastníci dostali sluchátka Creative (už jen kvůli nim stálo za to tam jít), podložku pod myš a třičko (díky Velkému Pařanovi za něj, já si nevzal ručník...). V médiích z toho udělali skvělý guláš. Někde psali, že jsme dostali sluchátka a myš, jinde zase že sluchátka a třičko... jo a mimochodem, podle amezone jsme nehráli Battlefield Vietnam ale Vietcong. Pařba oficiálně začala až v 11:00, ale většina z nás už dávno pařila, takže já si svůj rekord počítám od 10:00.
Jako první jsem si pustil Medal of Honor, ale vůbec mi to nešlo, furt jsem chcípal a po pár hodinách mě to přestalo bavit a přešel jsem na NFS Underground, u kterých jsem vydržel dlouho do noci, ehm, rána. První pauzu jsem si vybral až po mnoha hodinách, ovšem močit se mi chtělo skoro od začátku. Vždycky když pořadatel zakřičel "PAUZA!!!" a kuřáci šli kolektivně před budovu, já měl zrovna rozjetý závod v NFS a nechtělo se mi to pauzovat. Po delší době už se ale močák tak silně hlásil o svá vyprazdňovací práva, že mu prostě nešlo oponovat a jeho priorita byla maximální. Jakmile jsem slyšel kouzelný výkřik "pauza!", letěl jsem na toaletu hnán močovou silou (Luku Skywalkere, objevil jsem tvé tajemství). Jaké však bylo mé překvapení, když jsem tam neviděl ani jednu mušli, nýbrž jen jednu mísu a přede mnou tři lidi ve frontě... Prohlásil jsem, že v nejhorším případe je tam ještě odpadkový koš a dvě umyvadla, ale nebylo to nutné. Při dalších pauzách bylo pokaždé volno, což mě docela udivilo, a až po dvou dnech jsem zjistil, že ostatní chodí o dveře dál, a že tam jsou mušle... Nikde ale nebylo psáno "dámy" a "páni", takže to asi bylo jedno a já měl na všechno klid. Než jsem si vybral první pauzu, doktor mě chodil každou chvíli kontrolovat, jestli ještě žiju, a Dreb (Ondra Drebota, zástupce šéfredaktora SCORE a hlavní pořadatel) mě v diskusi na score.cz oslovil takto: "tebe si pamatuju, ty seš ten co od začátku mastil Need for Speed a drtil svůj močový měchýř." VNFS jsem pokračoval až do rána, plánoval jsem dojet celou kariéru na jeden zátah, ale po 80. závodě už to bylo jaksi těžké, tak jsem s tím seknul a začal hrát Painkillera.