Ve čtvrtém díle Nejdelších pařeb se můžete dočíst o průběhu nejtvrdší pařanské akce, jakou jsem kdy zažil - 70 hodin nonstop! Přežil jsem velkou krizi, útoky kabátníků i šílenství v Half-Life, tak si to nenechte ujít.
Den druhý – první krize, druhé močení a Half-Life madness
V 5 hodin ráno přišla první krize, první energy dring a první kofeinová tableta. Po dvou hodinách silného nutkání se s ostatními rozloučit a jít si domů vychutnat tu úžasnou věc jménem spánek jsem byl zase fit a vesele pařil dál, akorát oči silně protestovaly a ani oční kapky nepomohly proti pálení. To mě velice demoralizovalo, ale taktéž jen dočasně. Během dne se pak nic zvláštního nedělo, Zdeňkovi jsem pomohl s pár zákysama, pařil jsem Painkillera a poprvé taky okusil kouzlo Counter Striku.
Nevím kdy to bylo, ale kdosi navrhl šílenost spočívající v hromadném Half-Life deathmatchi, a to byla teda skutečně řežba s velkým Ř. Takový maso to jsem ještě nežral. V mapě určené asi tak pro deset lidí nás běhalo třicet a vydržet naživu aspoň minutu, to už byl výkon. Člověk se nestihl ani respawnovat a už byl skoro mrtvý, pokud bleskurychle nesebral raketomet nebo mikrovlnku. Hernou se ozýval smích a ryk jak ze středověké krčmy a k dokonalosti už chyběly jen šermíři skákající po stolech mezi monitory. Veselice byla veliká a vůbec netuším, kdo měl kolik fragů, protože o to tam vůbec nešlo, hlavně že se pařilo. Po chvilce umírání jsem přestal hledat zbraně a začal pobíhat s páčidlem, což bylo v tom mumraji daleko efektivnější než střelba.
Následující události jsou možná chronologicky přeházené, ale po tolika hodinách v uzavřeném prostoru fakt nejsem schopen si vzpomenout na jejich pořadí.
Druhá krize, podstatně horší než ta první, přišla s přesností švýcarských hodinek, asi tak zhruba, přibližně někdy mezi půlnocí a první hodinou ranní. Jednoho člověka už kvůli mikrospánku vyloučili a nechtěl jsem riskovat totéž, takže jsem si vybral našetřené tři hodiny pauzy a rozhodl se prospat. Tři hodiny jsem považoval za ideální čas a okamžitě jsem usnul. Po hodině jsem byl ale vzbuzen pařanem, který mě už od začátku vyloženě sral svými velice hlasitými projevy při CS: jeho smích připomínal spíš citoslovce podřezaného selete či kňučení malého fracka a jeho věčné kvičení "NÉÉÉÉÉ" mě dokázalo tak vytočit, že jsem po hodině a půl zase vstal a šel pařit dál, potom co jsem mu dal patřičně najevo své pocity. Později už jsem ani nedokázal rozpoznat, zda jeho kvikot znamená smích nebo smutek nad porážkou... Ne, že bych vůči tomu člověku cítil nějakou zášť, byl v pohodě a dobře se s ním pak kecalo, ale ty jeho projevy mi vyloženě drásaly nervy, a to tak, že jsem při deathmatchi litoval že není skutečný.
Orgie s kabáty
Asi půl hodiny po spánku jsem byl dost otupělý a pořád jsem nechápal, čemu se všichni okolo mě tak hrozně smějou a proč na sebe křičí všelijaké příkazy a projevy, dokud jsem se nepřipojil do HL modu Battle Grounds, který někdo chytře nazval "Kabátníci". Nikdy bych nevěřil, že v americké válce za nezávislost proti Britům si užili tolik srandy s bambitkami a šavlemi. Je až s podivem, že jsme tak dlouho vydrželi hrát jednu mapu spočívající v tom, že ze dvou stran seběhnou z kopce dvě vojska a uprostřed bitevního pole se pomlátí. Pořádali jsme duely, turnaje mečové i střílecí, závody v běhání dokolečka, stavbu lidské pyramidy a já nevím co ještě. Vždycky, když se řeklo že tentokrát to bude bez pistolí, se našel nějaký osel, který šampióna zastřelil. A ty krásné salta vzad po zásahu kulkou do palice, to byla prostě nádhera.
Po více jak dvou dnech pařby jsme stále byli skoro všichni. Zdeněk odešel v neděli v noci (byl na tom fakt špatně, zasraná chřipka) a Sergei,můj druhý spolusedící, ani nevím.
Žádné komentáře:
Okomentovat