Život spolubydlících, aneb když jsou zdi z papíru

Před pár měsíci jsem se přestěhoval do nového bytu a i když jsem za ty roky v Anglii zažil ledacos, tohle ještě ne. Zdi jsou na okrasu a někdy mám pocit, že zvuk netlumí, nýbrž přenáší a zesilují...

Když jsem se tu byl poprvé podívat, staří nájemníci byli pryč a já byl první, kdo se po nich nastěhoval. Byt se mi líbil, pokoj jsem si mohl vybrat, tak nebylo co řešit. První dva týdny jsem tu byl navíc úplně sám, než se nastěhovali další lidé. Ty dva týdny klidu jsem si užil, jako bych podvědomě tušil, že jsou poslední...
Je to mezonetový byt s kuchyní, jedním pokojem dole a třemi nahoře. Můj pokoj je nahoře, uprostřed, přímo nad tím dolním. Bydlí nás tu celkem pět - pode mnou pár (Holanďanka s Angličanem), nalevo ode mně jeden Francouz a napravo Anglán. Všechno jsou to fajn lidé, vycházíme výborně, nikdo se nechová nijak hlučně, nepořádají se tu divoké párty, všichni jsme nekuřáci, prostě fajn sestava. Ale, vždycky je tu nějaké to ale...

Zdi našeho bytu jsou na ozdobu a na věšení plakátů, nic víc. Pro tlumení zvuku se s nimi naprosto nedá počítat. Když si Anglán vedle pustí televizi, poslouchám s ním. Když se pár pode mnou baví o tom jak bylo v práci, slyším každé slovo. Když mě uprostřed noci vzbudí chrápání, vím že Angličan (ten od Holanďanky) leží na zádech. Když si Francouz pustí šrouby v pračce (techno), slyším to taky. Když já sedím u kompu a popojedu na židli k druhému monitoru, ti pode mnou přesně vědí, kde zrovna sedím. Když se v sobotu ráno zakecá Francouz s Anglánem na chodbě před koupelnou, je to můj budíček (což mě těší, jinak bych kolikrát prospal i oběd). Přitom všichni jak jsme tady se chováme tiše, klidně, nehlučíme, nepouštíme si nahlas hudbu, mluvíme normálně, nekřičíme. Ty zdi jsou prostě úplně, ale úplně k ničemu. Mít místo nich kus celty, vyjde to nastejno.

Co je horší, Francouz a Anglán, opravdu v pohodě lidi, na které jsem si zvykl a rád s nimi podebatoval u piva, se před pár dny odstěhovali a místo nich sem přišel bydlet jiný Francouz a jiný Anglán. Francouz má padesát kilo i s postelí, ale když šuká po světnici, moje židle zažívá pátý stupeň Rychterovy škály... a to na té židli sedím. U starého Anglána občas přespala přítelkyně (jeho), ale buď se celou noc jen objímali, nebo si to nechávají do přírody. Stejně tak pár pode mnou nebylo nikdy slyšet. Jenže... vždycky je tu nějaké to jenže.

Nový Anglán nejenže poslouchá rap a hip-hop, hudbu kterou bytostně nenávidím, ale se svojí holkou rozhodně nekončí objímáním. A jak říkám, ty zdi jsou fakt na hovno... zvuk netlumí a vidět přes ně není!

Fotky ze Seven Sisters a z Cornwallu

Na jižním pobření poblíž Seafordu jsem byl již poněkolikáté. Prostě se mi tam líbí a je to z Londýna kousek. Tentokrát jsem se ale poprvé konečně mohl pořádně projít po útesech. Žádné auto, žádný spěch, prostě jedno odpoledne a 18 kilometrů v nohách. Tady je album.
Vyjeli jsme si na víkend taky do Cornwallu a i když se počasí tak úplně nezdařilo a nebylo dost času vidět všechno, bylo to zajímavé a poučné. I po pivní stránce. Fotky.

Když se štěstí lepí na paty a smůla následuje

Za posledních pár týdnů se toho stalo docela dost, bohužel nebyl čas o tom poreferovat.

Hon na pavouka

Asi každý viděl v životě pavouka, setkal se s ním za nepříjemných okolností (třeba když mu na chatě při probuzení visel pár centimetrů nad obličejem za tenkou nit) a následně se s ním vypořádával. Inu, včera to po dlouhé době potkalo mě.

Návrat ztraceného bloggera

Chodí sem ještě někdo? Já vím, poslední dobou jsem toho moc nenapsal. Holt všechno časem omrzí, obzvlášť psaní na blog když v práci denně napíšete přes sto mailu, máte překládat, číst hafo informací, atd. Každopádně teď je v práci totálně mrtvo, tak mrtvo že roupama nevím co dělat, tak sem aspoň něco plácnu.

Velký den je tady, odlétám na Kostariku

Dnes je velký den – odlétám na měsíc na Kostariku. Poprvé v životě mimo Evropu, atd. atd. Mám z toho takový zvláštní, skoro až neskutečný pocit. Moje cesta byla pořád něco vzdáleného, co se mělo stát až v budoucnosti (za měsíc, za tři týdny...) a já se na to těšil, zatímco jsem si dál vedl standardní zaběhnutý život. A teď je to tady, fakt se za pár hodin seberu, vyrazím na letiště, sednu do letadla, přestoupím v Barceloně a pak tradá přes oceán tam, kam se Kolumbus plavil několik měsíců (mě to potrvá jen 16 hodin). No nic.

10 cm sněhu = kalamita v Londýně

Při psaní tohoto titulku mám silný pocit deja-vu. Nejezdí metro (prý je kluzké nástupiště), nejezdí autobusy (na neposypané silnice se odváží jen pár dobrodruhů a víc jak 1km/h si nelajsnou) a jen metaři chudáci sypou chodníky na hlavních ulicích, než jim dojde písek a zapíchnou to do kaváren, kde si hryžou nehty výčitkami nad tím, že flákají směnu...

Storm letí na Kostariku. JUPÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!!!!!

Je to tak vážení, za necelý měsíc letím do střední Ameriky a budu tam celý měsííííííííííc!!!!!!!!!!!!!!! To bude narez a stihnu tam koncert Iron Maiden!!!!!

To je tak vážení - můj zaměstanavatel má tři pobočky, jednu v Londýně, jednu v Sydney a jednu v San Jose. No a já si vydobil možnost pracovat měsíc ze San Jose, hlavního města Kostariky. To bude husťárka těším se jak malej carda! Po půl roce uvidím lidi, se kterýma denně komuniku po netu. Poprvé v životě vycestuju mimo Evropu, poprvé v životě uvidím Atlantik z té druhé strany, poprvé v životě uvidím Pacifik, a poprvé v životě, za deset let pravidelného navštěvování koncertů Iron Maiden, je uvidím naživo jinde než České Republice!!! Želví ostrov, surfování, španělština, místní flóra a fauna, zejména ta ženského pohlaví, Plzeň a Budvar konzumované mimo Evropu, kurva to bude nářez!

Co mě to ale stálo nervů. Ne u zaměstnavatele, tam šlo jen o to rozumnými argumenty přesvědčit šéfy, že je naprosto bezpečné pustit nadrženého evropana mezi kostaričanky. Ale s pasem to bylo horší. Ten starý vypršel už v dubnu 2007 a od té doby jsem ho nepotřeboval, na cestování po Evropě mi stačila občanka, když se ale začalo schylovat ke Kostarice, dostal jsem docela nerva. Česká ambasáda v Londýně není zrovna nejrychlejší úřad a v půlce listopadu, kdy jsem tam volal pro zamluvení schůzky na podání žádosti o vystavení pasu, mi dali termín 5. ledna. Tak jsem trpělivě čekal a 5. ledna tam zašel, celá záležitost trvala 10 minut a bylo mi řečeno, že pas bude hotov zhruba za dva měsíce. Od té chvíle jsem si žral nervy z toho, proč já vůl si o pas nezačádal radši v Praze, když jsem tam byl v prosinci služebně. Bývalo by to bylo mnohem rychlejší a i s cenou letenky pro jeho vyzvednutí by to vyšlo stejně draho, nebo o trošku dráž než přes ambasádu. Fakt mě sžíraly nervy z toho, že propásnu koncert Ironů, v koutku duše jsem ale pořád ještě doufal, a to se vyplatilo. Michal si o pas žádal dva týdny přede mnou (on se pro změnu sžíral tím, že nestihne plánovanou cestu do Ria) a přišel mu po měsíci. To mi navrátilo veškerou naději a umíte si představit to radostné vyskočení do stropu, když mi včera pošťák podal koresponďák z ambasády, že pas je hotov. Trvalo to jen 25 dní! Sice jsem pak dostal brutální záchvat vzteku, protože se tam nešlo dovolat pro zamluvení termínu pro vyzvednutí pasu, ale naštěstí rychle odpověděli na mail. Takže letenka, doladění detailů v práci a za pár týdnu letííííííííííííííííííííííííííííím!!!

Jak se míchá bílej rusák po domácku

Závěr minulého týdne byl velmi zajímavý. Akorát si ho nepamatuju. V pátek po práci jsme šli do hospody a ačkoliv jsem den předtím spal čtyři hodiny (neptejte se radši proč... ale moje vina to nebyla) a v hospodě si chtěl dát nanejvýš jedno pivo a jít domů, v jednu chvíli na stolku přistály dva džbány vodky a dva džbány džusu. Pro partu deseti lidí nic extra, ale nevím do jaké míry se kdo přičinil o pití, jelikož někteří z nás si pak už nic nepamatují. Rozhodně si nepamatuju to video, kde se s jedním kolegou držíme kolem ramen a zběsile paříme na nějaký tuc tuc. A jeden kolega z Ukrajiny (to jeho byl nápad s vodkou) se též přičinil o pořádné divadlo. No a fotka kde dělám s jedním Irem a s jedním Amíkem co vypadá jak James Hetfield hrozné ksichty, na tu si už vůbec nepamatuju. No to je jedno, to bylo v pátek. Pak jsem dorazil domů, vyspal se a druhý den, ještě se cítě opilý, jel nakupovat do obchoďáku.

Česká ambasáda v Londýně - nová zkušenost

taxem byl dneska na cesky ambasade podat zadost o pas. podle ohlasu lidi co uz tam byli jsem cekal nejhorsi, ale kupodivu to bylo jen takovy podivny... dvere otevre dvoumetrovej cernoch se seznamem lidi na papiru, kdyz mu clovek rekne svoje jmeno a ze ma domluvenou schuzku a on najde jmeno na seznamu, tak se stejne jde este zeptat a clovek zatim venku mrzne (a na anglicky pomery teda dneska fakt mrzlo). pak vevnitr to vypada ze ty urednici tam maj naprosty leharo a behem patnacti minut (vcetne cekani venku) je vyrizena vec, kvuli ktery je potreba si sjednavat schuzku dva mesice dopredu. no to by jeden... a jeste mi rekli ze az pas prijde tak budu muset sjednat schuzku pro jeho vyzvednuti, tak doufam ze to nebudou dalsi dva mesice. na druhou stranu me prekvapilo, ze fotku vzali hned napoprvy, kamos mel za uchem stin a to bylo spatne. nastesti ve fotolabu uz to znaj a kdyz sem rek ze du na ceskou ambasadu tak si dali zalezet s fotkou a este mi poprali good luck :) nejvic me ale pobavil papir "urednici se vam snazi vyjit vstric, ale urazky a nadavky nebudou tolerovany." tim mi doslo ze za A) co tam asi chodi za obcany se kterejma se musej potykat (proto jsou mozna predem neprijemny a delaj vsechny ty obstrukce se schuzkama a maj tam toho cernocha), za B) lidi urednikum casto nadavaj protoze se chovaj jak hovada (ty urednici, ne lidi). docela to chabu v situacich, kdy clovek zaplati 15 liber za biometricky fotky a oni ho poslou pro novy. no kazdop. doba vyrizeni "priblizne dva mesice" byla doufam hodne nadnesena...

Workstation o třiceti dvou palcích

Před pár dny jsem si domů přinesl svou novou hračku a z jejích rozměrů mi jde hlava kolem. Ne, není to žádná narážka na sexuální pomůcky, je řeč o mé nové 32" HD televizi, dalšího přírůstku do malé Sony rodinky usídlené u mě v pokoji. Konečně si můžu Playstation 3 hry užít v plné parádě! Můj pět let starý 17" monitor (též od Sony) sice sloužil věrně a nedám na něj dopustit, jenže technologie za tu dobu pokročila a hrát na něm next-gen prostě není to pravé ořechové.

Když se mi na počítači v Motorstorm při jízdě do zatáčky rozmazával obraz, nebyl jsem si jistý, zda jde o grafický efekt, nebo zda to monitor či TV karta prostě nezvládají vykreslovat. Po zapojení PS3 do HDTV bylo jasno. O grafický efekt rozhodně nešlo. A ty barvy!

Vzhledem k prostorovým dispozicím svého pokoje mi nezbylo, než starou 17ku odpojit a nahradit novou 32kou (opět nejde o nic sexuálního, ani o pokus o věkový paradox), takže mám teď obří monitor. Z toho popravdě řečeno nejsem úplně nejnadšenější, protože vzdálenost mezi mnou a obrazovkou se nijak nezměnila; navzdory bezdrátové myši a klávesnici potřebuji při práci sedět u stolu. Na druhou stranu si teď můžu otevřít dva prohlížeče vedle sebe, a na filmy koukat z větší vzdálenosti (kdybych tak měl tohle před lety, když jsem ještě potřeboval číst titulky...). Zajímavé bylo pustit si obyčejný DVDrip a hned potom HDrip – rozdíl je opravdu znatelný. A přitom takový HDrip dvouhodinového filmu zabere dvě CD, stejně jako lepší DVDrip, a jedna epizoda seriálu nepřesáhne 400MB, což taky není nic hrozného. No, dost ale povídání, jdu si zahrát nové GTA. Jen poznámka na závěr: ne každý má z nové televize radost, spolubydlícímu to v pokoji nade mnou údajně ruší signál wifi routeru!

Hola hola Portugalsko volá!

Touhle dobou sedím v letadle směr Lisabon a čeká mě deset dní ve slunném Portugalsku. Sbohem uvětřená a upršená Anglie! Aby toho nebylo málo, z Portugalska letím přímo do Prahy, tentokrát však služebně, jelikož budu zastupovat firmu na EPT Prague, aneb European Poker Tour. Na to se docela těším – pobyt v Hiltonu, proč si vůbec beru klíče od bytu? No nic, poreferuji po návratu.

Dover Castle - výlet do historie

Tak se tu zas po roce a něco objevili Přizda s Bětkou a abychom furt nevegetili jen v Londýně, vyjeli jsme si na jednodenní výlet na jih Anglie. Původně jsme chtěli na víkend do Welsu, na pořádnou túru, ale nakonec z toho nějak sešlo, nikomu se nechtělo shánět ubytování a řešit dopravu.

Kde, čím a jak to tam vypadá
Dover je skutečný zapadákov. Hodinu a půl vlakem od Londýna, je to malé přístavní městečko s jedním náměstím, dvěma fastfoody a třemi hospodami (první hned naproti nádraží, ideální když čekáte na vlak), a dokonce tu žije dost krajanů. Když jsem v jedné boční uličce viděl, jak tři občané snědé pleti vykrádají auto, hned jsem pojal podezření, že země původu nebude Indie, a když pak jeden z nich řekl něco ve smyslu "né póčkej móre já to udélám" tak to bylo jasné. No nic. Vyšlapali jsme na kopec ke z dálky viditelnému Dover Castle, největší místní stavbou a opravdvou ikonou města. Hrad je obrovský a vyrazíte-li tam, počítejte s celodenní prohlídkou obnášející několik etap místní historie, od raného středověku až po druhou světovou, a skutečně impozantní výhled na moře, na doverský přístav a na proslulé bílé útesy, na nichž hrad stojí. Je to fakt nádhera, rozhodně doporučuji se tam podívat.

Víkend ve znamení pohody

O co víc byl tento víkend pracovní, o to víc jsem si ho užil. V sobotu ráno se mi sice stala drobná nehoda, a sice že všechen olej z mých úžasných marinovaných kuřecích prsíček a opečených brambor se mi vylil do báglu, ale zbytek dne byl pak v pohodě, kolegyně mě potěšila svým slintáním nad mým obědem, a večer po příchodu domů se to rozjelo. Michal avizoval párty, která se nakonec nekonala, zato se však konala úplně jiná párty – kamarádka jednoho spolubydlícího slavila narozky. Rozhodlo se, že oslava bude monotématická, a zvolené téma shoty B52 s absintem. Nikdy předtím jsem to nepil, ale musím uznat, že to stojí za to.

Zákon schválnosti, 100% spolehlivost

Když je venku hezky, celý den strávíte doma hraním videoher. Večer pak vyrazíte na starou adresu vyzvednout poštu. Je to jen dvacet minut pěšky, tak se projdete. Seberete štůsek obálek, vydáte se nazpět, ujdete deset metrů, uslyšíte podivný zvuk, něco mezi kap kap a cink cink, a v tu ránu jste obětí krupobití. No co, dokud jsou to jen malé krupky, nevadí, z těch člověk nezmokne... dokončíte myšlenku a v tu ránu chccccccccccccccccc chčije jako když se andělům protrhne močák!

Dva roky v Anglii

Tenhle příspěvek měl sice vyjít před nějakými dvěma týdny, konkrétně v neděli 12. října, ale jaksi v té době nebyl napsán. Ano, v neděli 12.10.2008 to byly přesně dva roky, co jsem přijel do Anglie. Byl to tenkrát krásný slunečný den, a já se vesele s kocovinou, táhnoucí dva velké kufry, dokodrcal až na Walthamstow Central, kde tehdy bydlel Michal a kde jsem na měsíc zakotvil i já. Hodně se od té doby změnilo, ale na druhou stranu zas tak moc ne. Bylo to tenkrát poprvé v životě, co jsem se tak nějak osamostatnil a začal se o sebe starat sám. Sám jsem si pral prádlo, dělal jídlo, nakupoval... no a to je asi tak všechno. Knížky jsem si sám četl odjakživa.

Noc hrůzy

To, co jsem zažil dneska v noci, se nedá pokládat za klidný spánek. Poslední dobou nějak špatně spím. Někdy se v noci vzbudím, převaluju se, dojdu si na záchod, ale pak zase usnu. Dnešní noci jsem ale tak snadné neměl.

Večer jsme zlehka popili (jen lahvinka tequily ve čtyřech, nic divokého), pobavili se, a o půlnoci jsem blaženě usnul při Star Treku. Padla však čtvrtá hodina ranní a já zjistil, že jsem vzhůru, že je mi vedro, že se převaluju ze strany na stranu a nemůžu znovu zabrat. Spolubydlící dřímal spánkem spravedlivých a ačkoli nechrápal, tak pravidelné funění a pofukování, typické pro hluboký spánek, mi v tiché místnosti začalo lézt na nervy a už tuplem jsem nemohl usnout. Zapnul jsem počítač a pustil si do sluchátek Kačeří příběhy a Rychlou rotu. Při třetím dílu už jsem klimbal a byl téměř na druhé straně řeky vědomí, jenže v tu chvíli začali vstávat spolubydlící do práce – chození po schodech, tlumený hovor, šustění obilných lupínků sypaných do misky a zalívaných mlékem... a rozbitý zámek u vchodových dveří. Zámek nešel zacvaknout a dveře zavřít. Kluci se to pokoušeli opravit, pro rozebrání zámku použili kladivo (připomínám, že bylo pět ráno). Bohužel bezúspěšně, proto mě Vicka přišel vzbudit (jako by to bylo potřeba), aby mi oznámil, že nejdou zavřít dveře a ať to ráno opravím. Pak nastartoval motorku a odjel. Při odchodu bouchl dveřmi a narychlo složený zámek se hlučně rozložil na podlahu. Další odcházel Petr – zámek zase složil a při zavírání si dal pozor. Pak přišel Michalův čas, ten si při zavírání pozor nedal a když už jsem byl opět skoro usnutý, hlasitá rána zámku spadnuvšího na plovoucí podlahu mě opět probrala. Rychlá rota mě už nebavila, proto jsem si na mobilu pustil mp3 do sluchátek, abych neslyšel spolubydlovo dýchání, a při tiše znící metalové hudbě se snažil zase zabrat. Uprostřed příjemně uspávající balady od Metalliky mi do uší zaznělo hlasité zařvání DĚVKÓÓÓ!!! POSERU TI KÓÓÓZYYYY a ačkoliv žádné kozy nebyly zrovna k mání, stejně jsem se málem posral. To mi do sluchátek na plné volume zazněl úryvek songu od Morčat, jenž jsem si vybral jako tón pro příchozí SMS (Vicka mi pro jistotu ještě napsal o tom zámku). Po tomhle infarktovém intermezzu jsem vstal, vzal si deku, polštář, a šel si lehnout do obýváku na gauč. V tu chvíli už byla všechna ranní ptáčata v tahu, a to ticho, ten klid... pustil jsem si muziku a blaženě spal až asi do osmi, než přišel Tomáš z noční, potkal se s odcházejícím Davidem, probírali situaci ohledně zámku, David se jej pokoušel opravit a Tomáš si dělal v kuchyni snídani (cinkání nádobí). Na závěr bych měl asi upřesnit, že můj pokoj se jako jediný nachází v dolním patře domu, mezi schodištěm, předsíní, vchodovými dveřmi, kuchyní a obývákem.

Honí mě mlsná. Povídka o jedné snídani.

V prvé řadě se omlouvám všem stálým čtenářům, že už sem skoro nepíšu. Holt na to není čas a když je čas, není nálada a když je nálada, není inspirace, a když je inspirace, není čas ani nálada. Zkrátka už mě to nebaví, ačkoliv psát by bylo o čem, jenže v práci není absolutně čas (i když nálada ano) a navíc v pracovním řádu vysloveně stojí "personal blogging is unacceptable". V metru si čtu a když pak dorazím domu, buďto jsem v opici protože mě kolegové opět vytáhli na pivo, nebo jsem tak vyřízený že už mám náladu akorát tak se svalit a čumět na seriály, nebo dělám přesčasy, nebo některý z alkoholických spolubydlících vytáhne alkoholický nápoj a já se musím jakožto vzorný spolubydlící zúčastnit vyprazdňování láhve, nebo mě Milan tak zhulí, že už ani na ten seriál nemůžu koukat. Pořád mě ale někde v koutku mysli prudí frustrující myšlenka: "měl bych něco napsat na blog. Vždyť už jsem tam celé týdny nic nenapsal. Vždyť já mám povinnost vůči čtenářům. Vždyť já je ztrácím". No a pak buďto usnu, nebo začnu provozovat některou z výše popsaných aktivit. Ale dneska mám volno a ačkoliv jsem chtěl hrát Lego Batmana (fakt mě baví), přišla inspirace taková, že si jí nemůžu nechat ujít. Jak jistě tušíte, nic by mě nemohlo tak silně inspirovat, jako jídlo. Hm jídlo... asi moc koukám na Simpsny.

Dvojitá ztráta peněženky. Smůla nebo blbost?

K tomu soud a tykání váženému panu soudci.
Nejmenovaný kamarád v létě ztratil peněženku. Bylo to asi týden poté, co dostal pokutu za projetí na červenou těsně za policejní hlídkou na rušné křižovatce v centru Londýna na svém fichtlu o objemu 125cc. Poté, co ho ona policejní hlídka na dvě hodiny umístila do zadržovací cely, aby měla čas ověřit jeho totožnost, zajet si k němu domů zeptat se spolubydlících, jestli ho znají. Poté, co dostal £60 pokutu za parkování na chodníku, kam ho policie donutila odstavit motocykl, když ho zatýkala.
Ztratit peněženku, to je smůla a může to potkat každého. Největší opruz je s vyřizováním nových dokladů. Stornovat kreditku, čekat na novou a do té doby být odkázán na kamarády nebo otevírací dobu poboček. Nová kreditka dorazila celkem rychle, ale protože další nejmenovaný spolubydlící, který "určitě žádnou poštu nikam nedával", někam dal poštu z banky, ztratitel kteditky nabyl dojmu, že karta se ztratila v poštovním systému, vše stornoval a zažádal o novou. Den na to mu ten druhý spolubydlící, ten co neschovává poštu, podal obálku se slovy "hele, tady je ta tvoje kreditka cos hledal, já jí našel někde u sebe". Ten den v našem domě málem došlo k vraždě.

Nový řidičák, opravňující protagonistu příběhu řídit své motorové vozidlo, si Pavel nechal vystavit v Praze (letenka ho vyšla na pouhých 200 liber). Naštěstí úředníci umožnili, aby hotový řidičák vyzvedl Pavlův otec a následně ho po mých kamarádech, přijeduvších za mnou do Londýna, přivezli. Dva měsíce po ztrátě dokladů tak skončila každodenní dávka stresu způsobená jízdou bez řidičáku po Londýně.

Pavlovo nadšení z "hurá, konečně mám řidičák!" vydrželo přesně tři dny, než znovu ztratil šrajtofli. Druhý den ho stavěli policajti. Pavlova cesta z práce vypadala, dle jeho slov, následovně: "jedu normálně přes Cricklewood, v odpolední zácpě jako dycky, a na semaforu asi 15 policajtů, zábrany a odstavovali auta. Zpátky už jsem nemoh, to by vypadalo podezřele, tak jsem to střihnul do boční uličky a už jsem to pral pryč. Na konci tý uličky stáli policajti a mávali na mě. Rezignovaně jsem zastavil, sundal helmu, zeptal se co se děje, oni mi podali dotazník na vyplnění, že prej to je nějakej průzkum věrejnýho mínění nebo co, a poslali mě dál". Když jsem sen ten den na Pavla podíval, zjistil jsem, že infarkt ve 22ti letech je možný.

Předvolání k soudu za ten úplně původní přestupek, to je samostatná historka. K soudu měl Pavel poslat svůj řidičák. Jenže ho neměl. Místo toho si vytiskl dopis sdělující ztrátu řidičáku, který našel o pár týdnů později na dně batohu, když se vracel z Prahy, kde si byl zažádat o nový... modří už vědí...
K soudu Pavel přišel s tím, že má zaplatit £70 pokutu za řízení motorky s neplatným řidičákem (paradox, co? Když k tomuhle došlo, měl ještě ten svůj původní, jenže poldům nevoněl). Od soudu Pavel odcházel málem s urážkou soudu na krku (prý pokuta £2000). Nešlo o to, že přišel v džínách a žlutém třičku (za to ho státní žalobce jen napomenul), ale za to, že při odchodu ze sálu řekl soudci "Cheers mate", česky přeloženo jako "Díky kámo". Zachránily ho dvě věci: soudnost soudce a fakt, že není rodilý mluvčí angličtiny...
Jednání bylo z důvodu ztráty řidičáku odročeno.

Můj nový miláček

Už dlouho jsem po ní toužil, konečně je má!
Nokia N95 black (8GB) je můj vysněný telefon od té doby, co si ho pořídil Vicka a já viděl, co ta mašinka dokáže. Dlouho nebyly peníze, pak byly peníze ale nebyl telefon (úplně natvrdo mi na O2 lince řekli, že je vyprodáno. Podotýkám že jde o anglické O2, do českého ex-errortelu bych nezavolal ani omylem). Nakonec telefon byl, peníze taky, ale na O2 mi pro změnu řekli, že stojí £499, ačkoliv předtím tvrdili, že jen 375. Tenhle nesmyl bych za ten telefon rozhodně nedal. Pak mi najednou došlo, že by šlo dobře a levně koupit přes Ebay nebo Amazon. No a přišlo to - nákup za 284 liber, dva týdny čekání, telefon nikde, prachy v prdeli, prodejce byl podvodník. Teď čekám, až mi Amazon ty peníze vrátí, naštěstí garantují nákupy do £2000 a ten prodejce podvedl víc lidí, takže by to měli vyřešit rychle. No a podfuk nepodfuk, já si vyhlédl jiného, prověřeného prodejce, v pondělí večer si objednal telefon (jen o 10 liber dráž než předtím) a než mi vůbec odešly prachy z účtu, už jsem rozbaloval krabici s mým novým miláčkem. A co udělám se svým rok a půl starým, dobře sloužícím Sony Erickssonem K800i? Inu, nerad se s ním loučím, sloužil a stále slouží dobře a je fakt hrozně pohodlný, ale holt půjde do světa. Přesto však zůstane v rodině, takže pohoda.