Jak mi matka vyhodila pojistky

Když jsem byl ještě pařan v pubertě a můj komp slavil první narozeniny, jeho obvody zrovna chroustaly Carmageddon. Už třetí den téměř v kuse. Třetího dne však matka začala vyvíjet tlak na mou osobu a usilovat o to, abych po skoro dvaceti hodinách nepřetržitého hraní přestal, počítač vypnul a šel spát. Snažila se o to už nějakou dobu, řekl bych od večeře, a mé jednoslabičné reakce typu "hm", "jó", "mmm", případně komplexnější "no jó", "jasně", "dyť jo" nebo propracované "jen dohraju tohle kolo" jí přestaly uspokojovat někdy po půlnoci (řekl bych kolem třetí ráno). Doslova z míry mě vyvedla tím, že navzdory své chabé znalosti výpočetní techniky docílila toho, že počítač zčistajasna zhasl. Ano, hádáte správně (a četli jste titulek): vyhodila pojistky! To jsem tehdy fakt nečekal. Celá historka je však vtipná svou dohrou, k níž došlo přesně zhruba asi tak o rok později. Bydleli jsme už sice jinde, leč i v novém bytě byla pojistková skříň, a já už třetí den v kuse pařil Carmageddon 2...

Jirko! Škyt! Vypni ten počítač!!!

Jednou (respektive "zase jednou") jsme se s Michalem dostali do stavu pokročilé opilostní euforie a oblíbený bar opustili až v pozdních (brzkých) nočních (ranních) hodinách. Musel být víkend nebo prázdniny, protože jsem druhý den nešel do školy, místo toho jsme byli očekáváni v Krtkově, zapadlém to prdelákově asi padesát kiláků od Prahy, kam se Michalova rodina přestěhovala (adresa Vidlákov, pátý kanál vlevo). Už si nevzpomínám proč, ale bylo důležité abychom dorazili ráno. Nevím jak, ale před spaním (při svítání) se mi povedlo správně nařídit budík, načež jsme oba upadli do lihového komatu. Ne na dlouho. Zničehonic se začalo pokojem rozléhat nelidsky uširvoucí bzučení a pískání, které nás oba velmi traumaticky vytrhlo ze spánku. Michal vyskočil jako zajíc střelený brokovnicí a v domnění, že jsem nechal zapnutý počítač, zavelel: "Jirko, vypni ten zasranej počítač!!!", načež jsme oba začali zoufale mačkat tlačítka na kompu a monitoru a když to nepomáhalo, jali jsme se zběsile rvát ze zásuvek všechno co mělo šňůru, včetně lampičky. Když se konečně rozhostilo ticho, s úlevou jsme opět upadli do komatu, probrali se o mnoho hodin později a nic zlého netuše se odebrali do hospody. Až tam, někde mezi prvním a posledním pivem, Michal nadhodil otázku: "Hele, a neměli jsme dneska jet k nám?". Nakonec jsme se shodli, že ten nespolehlivý budík co věčně nezvoní musím vyměnit.

Jak jsem spadl na beton. Z mostu.

Dlouho na blog nic nepřibylo, tak tady aspoň něco málo pro utišení hladových čteníchtivých očí. Bolestivá vzpomínka na začátek puberty. Stalo se to krátce po mých dvanáctých narozkách, shodou okolností zrovna dvanáctého srpna. Bydlel jsem tenkrát v Modřanech a Michal na Chodově, kde jsme trávili většinu času. Od metra vedl přes dálnici most pro pěší a já ho s oblibou přecházel po vnější straně, tj. držíce se zábradlí jsem lezl nad D1 (která se tehdy ještě dala za bílého dne přeběhnout). Jednoho dne už mi ale oblézání zábradlí nestačilo a rozhodl jsem se pro balancování přímo na něm. Asi ve třetině cesty, to už pode mnou hučela auta, Michal prohlásil že to je nuda a šel trhat špendlíky z nedalekého stromu. To zas nebavilo mě, místo na strom jsem tedy vylezl na jeden ze šikmých betonových pilířů mostu. Jenže ouha, při slézání...

Za slohovku jednička s pokáráním

V sedmé třídě jsme, asi jako všichni, psali často slohovky. Na začátku školního roku došlo na téma "zážitek z prázdnin" a já exceloval tématem "Jak jsme se s kamarády ožrali".
Za pár dní učitelka přinesla opravené a oznámkované práce, přičemž k té mé poznamenala, že je to nejlepší slohovka za posledních pár let a že jí chce přečíst před celou třídou, zároveň však upozornila spolužáky, aby nevnímali obsah tématu, nýbrž jeho zpracování. Známky šoku byly v její tváři jasně čitelné i po několika dnech. Tady je zkrácená verze: Ve čtyřech jsme vyrazili na čundr na Máchovo jezero a šli hned do hospody. Aby se nestal nějaký malér, domluvili jsme se, že každý večer zůstane jeden z nás střízlivý, aby nás případně neobral hospodský nebo tak něco. První večer to padlo na mě. Zpočátku to bylo v pohodě, ale jak jsem viděl kluky stále víc a víc podléhat alkoholu a sklouzávat pod stůl, nevydržel jsem to, naléhavě si objednal řadu piv a panáků a rychle se dostal pod stůl za kamarády. Cesta do stanu byla kuriózní – lezli jsme po čtyřech (nehráli jsme si však na psy, prostě jsme nemohli chodit) a za divokých dávivých zvuků házeli šavle.
Třída burácela smíchy, moje historka se rychle proslavila a o její pravdivosti nepochyboval jediný žák, učitel ani rodič. Všichni skálopevně věřili, že jsem ve čtrnácti letech vychlastal patnáct piv a ožral se jako dobytek! Úča si dokonce matku na osobní pohovor o mé výchově. Pravda, skutečně jsem byl tenkrát na čundru, skutečně jsem se tam poprvé opil (po pěti pivech) a skutečně někteří z nás lezli po čtyřech a házeli šavle, to se však týkalo mého divočejšího kamaráda Michala a úplně jiného čundru, na němž jsem já vůbec nebyl. Všechno ostatní jsem čerpal z vyprávění Michalova tehdy čerstvě plnoletého a výrazně divočejšího bratra. Už je to přes deset let, ale každý z bývalých spolužáků se dodnes rozchechtá při vzpomínce na "házení šavlí" a učitelky traumatizovaný pohled.

Děravé lavice

Jak tak popisuji svoje školní příběhy, začínám pomalu pochybovat o svém statusu vzorného žáka. Naopak, kdybych se tak dobře a tak dlouho neznal, pomyslel bych si že jsem pěkný vyvrhel. A tuto domněnku by jen stvrdila následující příhoda.
Začal s tím tenkrát Saverio, následně jsem se přidal já a pak Tommaso De Gregori. Trochu se zapojil i třídní šprt Tommaso Sodi. Krom Saveria, jenž seděl přímo před katedrou a obdivuji ho za odvahu, jsme byli všichni zašití úplně vzadu v rohu (u okna největší boss, tedy já). Moje personalizované místo se dalo snadno poznat: prostor za topením sloužil coby odpadkový koš, přímo za mými zády visel na zdi věšák a když se mi chtělo spát (většinou při hudebce), prostě jsem se opřel, zakryl se bundou a odpojil se od vyučování (při francouzštině mi hlava padala přímo na lavici).

Jedna díra do chodidla nestačí

Z cyklu Vzpomínky na časy minulé, historka o pochroumaných chodidlech.
Běžím si lesem, a najednou kde se vzala tu se vzala v zemi díra. A jaká to díra! Sám jsem jí vykopal... Při pokusu o její přeskočení přichází uklouznutí po suchém listí, let jak z kreslené grotesky, dopad na břicho na druhém konci díry a sliding po dalším suchém listí. Zastavuje mě až prudké a bolestivé škubnutí chodidla o okraj jámy, které záhy identifikuji jako přetrhané vazy. Když se po třech týdnech skákání po jedné noze konečně vazy uzdravily (starostlivá babička a ledové obklady dokáží zázraky), při seskoku ze stromu jsem si propíchl druhé chodidlo o nějakou trčící větvičku. A to ještě není konec. O mnoho let později jsem v Praze, při jedné noční brigádě, šlápl plnou vahou na kus dřevotřísky. Trefil jsem se tenkrát přímo do černého. Do černého samořezného šroubu trčícího směrem nahoru. A ano, opět jsem si propíchl chodilo. Jelikož to však nebolelo, dokončil jsem práci a šel s kolegy na pivo. V šest ráno, to už noha začínala bolet, jsem v lehce podroušeném stavu dokulhal domů a propadl spánku. Návštěva pohotovosti proběhla až večer, po zjištění že noha nepřestává bolet, spíš naopak, a ještě k tomu otéká. Chyba byla nechat se doprovodit Michalem, má totiž unikátní talent člověka v takovýchto situacích skvěle uklidnit. Opomenu-li hlášky typu "až si začne doktorka nasazovat gumovou rukavici a ozve se startování motorovky tak zdrhej", velice mě podpořil vyprávěním o tom, jak si probodl chodidlo rezatým hřebíkem (skákal z rezatého plotu), nešel hned k doktorovi, druhý den měl zčernalé pruhy skoro až ke koleni, a otravu krve léčili narváním deseticentimetrové drenáže přímo mezi prsty na chodidle. Bez umrtvení. Já sice odcházel z ordinace s oroseným čelem, to jak mi do rány narvali velkou stříkačku plnou nějaké dezinfekce, ale to bylo naštěstí všechno. Plyne z toho jediné ponaučení - s Michalem už k doktorovi nejdu. Mimochodem, pomsta přišla po letech, když jsme v Londýně o vánocích hledali zubaře pro jeho rostoucí osmičku.

Jak jsem při těláku zíval

Míčové sporty nikdy nebyly mou oblibou. O to hůř jsem snášel, když mě je tělocvikář nutil hrát... Fotbal a vybíjená, to můžu, jenže v osnovách jsou takové hovadiny jako basketbal, nohejbal a především volejbal, jenž bytostně nenávidím již od základky. Většinou jsem se nějak vymluvil a šel radši šplhat na šplhadla nebo dělat kliky, občas se mi však partička házené nevyhla a to pak vypadalo následovně: na jedné straně sítě skupina skákajících, hekajících, po míči se vrhajících a do míče pleskajících žáků, na druhé straně sítě skupina skákajících, hekajících, po míči se vrhajících a do míče pleskajících žáků, mezi nimi jeden toporný, zívající a k smrti unuděný Nehyba, jehož zájem o hru by nevyjádřila ani množina záporných čísel. Pravda, občas mi, byť jen velmi lačným tempem, hlavou proplula myšlenka typu: "Hm, ten míč letí mým směrem, možná bych ho mohl chyť... tak nic, počkám na další," následovaná hlasitým citoslovcem zív. Nebo spíš Zííííív.
Sporadicky jsem se k akci přece jen odhodlal, to však nebylo dobré pro okolí, chudák Tommaso Sodi by mohl vyprávět. Letící míč mě vyprovokoval k pohybu vzad a spolužáka zas k pohybu vpřed. Nedostatek vizuální koordinace (tj. já nemám oči na zádech a on čuměl na míč) způsobil kataklyzmatickou srážku. A kombinace fyzikálních zákonů gravice, zrychlení, akce a reakce poté vyústila v to, že o třicet kilo těžší Nehyba ležel na o třicet kilo lehčím Tommasovi, zejména pak na jeho palci, jenž byl touto nešťastnou souhrou okolností na měsíc vyřazen z provozu. Od té doby mě nikdo nenutil hrát házenou, aspoň na téhle škole.

Jak nám přejeli psa

Nějak se nemám k tomu něco nového napsat, tak sáhnu do svých zásob sepsaných vzpomínek. Tentokrát trochu smutné téma, ale patří to k mé minulosti, takže tak. Na Dorně (usedlosti kde jsem dočasně bydlel s matkou) jsme měli osmiměsíčního rotvajlera, nejhodnějšího psa na světě. Jednou, to mě zrovna Michal poctil návštěvou, jsme ho vzali na procházku, jenže pes najednou běžel k silnici a než jsme ho stihli zastavit, očuchával něco na krajnici. Ne však dlouho. Přiřítila se Lancia Delta a v nejmíň stokilometrové rychlosti zvíře nabrala pravým světlometem přímo do hlavy. Už je to přes dvanáct let, ale ta scéna se mi promítá jako by to bylo včera, jako bych koukal na film. 70 kg zvíře dělá ve vzduchu tři otočky, zadkem proráží hlubokou promáčklinu v zadních dveřích Lancie a když dopadá na zem, ještě několikrát se protočí, jako když točíte klíčema na prstě. A řidič by byl ani nezastavil, kdyby nás neviděl jak se za divého řevu řítíme k pomalu se zastavující mase rotvajlera. Chudák si to odsral fakt šeredně. Když jsem k němu doběhl, měl oči dokořán, ještě sebou cukal a i když vypadal zdánlivě normálně (nikde žádná krev), stačilo mu vzít hlavu do dlaní a bylo jasno. Rozdrcená lebka skřípala jak... no jak rozdrcená lebka a mozek byl na dotek jak těsto. Matka s jedním známým v záchvěvu naděje odvezli Guye na veterinu, kde jim... půjčili lopatu. A aby toho nebylo málo, tak ten chlap co měl našeho psa na svědomí byl rodinný přítel, svědek na matčině svatbě.

Zádová autogramiáda

Posledně jsem se v této rubrice zmínil o tom, že nemám sklony k násilí. Je příhodné to stvrdit další nenásilnou historkou ze školních let.
V sedmé třídě jsem s oblibou zkrášloval svou lavici různými nápisy a názvy oblíbených kapel. Jednoho dne, to byla má můza obzvlášť produktivní, nezůstal ani kousek lavice nepopsaný. O to víc mě naštvalo, když spolužák sedící přede mnou (sígr jménem Tommaso De Gregori) vzal gumu a začal mé umělecké dílo bez milosti mazat. Bylo to na konci vyučování, těsně před zvoněním, všichni jsme měli sbaleno a ve startovní poloze čekali na signál k opuštění školy. Já však nelenil, s ledovým klidem rozepnul bágl, vyndal penál, vytáhl z něj propisku, vycvaknul špičku, vší silou jí Tommasovi zabodnul do zad a škubnul. Pak jsem, opět s naprostým klidem, věci sbalil a šel domů.

Druhý den mě čekalo nemilé překvapení: tužka protnula bundu, mikinu, triko i kůži a spolužák měl pod pravou lopatkou asi dvoucentimetrový šlic až do masa. Samozřejmě o tom věděla celá škola, bylo to hotové pozdvižení, já mazal do ředitelny (což nebylo daleko, jakožto nejneukázněnější třídu si nás hlídali) a když ředitelka svým mocným barytonem spustila dlouhou tirádu o kázni a o tom jak za trest nepojedu na školu v přírodě, připomnělo mi to scénu z Toma a Jerryho, když se kocourova hlava ocitne přímo před tlamou přerostlého buldoka (v mém případě lva), buldok (v mém případě lev) otevře tlamu a zařve tak mocně, až se jeho mandle napnou do vodorovné polohy, kocourovy uši též, a pro lepší znázornění se scéna přepne do autentického záběru z floridského pobřeží, kde tornádo právě ohýbá palmy a na spodku obrazovky běží text: "to je fičák". Naše ředitelka byla velmi statná žena, nezadala by si ani se sparťanskou válečnicí, a jeden žák o ní prý prohlásil, že jediné její lýtko by na týden vyřešilo hladomor v Albánii.

Šokovaný profesor Rossi

Než začnu vyprávět o našem učiteli technické nauky a jeho schopnosti být šokován čímkoli jen trochu vybočujícím z jeho staromódních konvencí, je potřeba vám přiblížit moje tehdejší postavení ve škole.
Stručně a skromně, byl jsem nejznámější osobností, a to nejenom díky svému vzrůstu, národnosti, četným průserům (provrtaná lavice, De Gregoriho podepsaná záda, opilecká slohovka...), či faktu, že jsem jako jediný nechodil do kostela a otevřeně se hlásil k atheismu, nebo že jsem celou zimu chodil v tričku a tvrdil že mi není zima (stejně mi nevěřili). Tou dobou, v nějakých čtrnácti letech, jsem taky začínal koketovat s pivem. To se může zdát normální Čechům, nikoli však Italům.

Školník letí vzduchem

Už v šesté třídě jsem zaperlil při jedné hodině angličtiny. Stál jsem tehdy u tabule, když tu vešel školník, asi metr šedesát vysoký postarší mužík, aby něco sdělil učitelce. Tabule byla hned vedle dveří a mě napadlo, že by byla sranda mu při odchodu podrazit nohu. Obvykle zůstávám u představ, nejsem přeci žádný zlotřilý sígr, tentokrát mi to však nedalo a aniž bych o tom nějak moc přemýšlel, prostě jsem mu tu nohu podrazil. Naštěstí/bohužel se zachytil dveří a elegantní oblouk nedokončil. Nevím proč, ale můj čin ho dost nasral a učitelku taky, málo platné že třída propukla v hurónský smích. Bohužel mě tenkrát nenapadlo to svést na náhlou křeč v koleni a jako důkaz se za něj s grimasou bolesti chytit.

Jak jsem spolužáka omylem kopnul do tlamy

Nejsem násilnický typ, přesto jsem na základce málem vysklil spolužákovi úsměv. Omylem. Hráli jsme za školou na plácku fočus, najednou byl přede mnou míč, asi metr a půl nad zemí, já se napřáhl a kopl, jenže tam najednou nebyl míč nýbrž spolužákova hlava. A já tenkrát nosil boty s ocelovou špičkou. Naštěstí se nic vážného nestalo, spolužák nemusí jíst tekutou stravu a dokonce tenkrát ani nechtěl penaltu, takový to byl dobrák.

Jak jsem se podruhé narodil

Snad každé dětství se nese v duchu kejklí na dvoukolových miláčcích. Mé dětství se jednou málem donosilo. Každý si vzpomene, jak na svém Sobíku či BMX prováděl čísla tak sebevražedná, že při pouhé vzpomínce se mu kroutí střeva a nechápe, kam tenkrát odložil pud sebezáchovy. Ano, mám na mysli kousky jako sjíždění schodů, absurdně vysoké skokánky, přeskakování pařezů či překážek na hřišti za barákem, divoká jízda bez brždění s kamarádem na rámu, drncáky, kličkování lesoparkem mezi babkami venčícími své jezevčíky... zkrátka všechny ty věci, které nám způsobovaly četné pohmožděniny, domlácená kolena, strupy na každičké části těla. Kdyby historka, o které se chystám vyprávět, dopadla tenkrát jinak, nebyl bych jí teď mohl vyprávět...

Mamí, já mám bombu!!!

Chodili jsme se Saveriem, mým spolužákem a nejlepším kamarádem z Itálie, k potoku za vsí někdy jen tak blbnout. Jednoho dne, bylo to asi v šesté třídě, na takovém plácku plném kamení Saverio znenadání zařval: "Hele bomba!" a vytáhl něco, co jsem původně považoval za šutr. Byla to výbušnina z druhé světové, asi 3 kg těžká, 30 cm dlouhá a ve tvaru baculaté raketky. Šlo nejspíš o střelu do minometu. Tlusté břicho, úzký trup a na konci čtyři křidélka jako u šípu. Saverio byl nálezem tak unesen, že si ho chtěl vystavit v pokojíčku! Tahali jsme sebou tu nevybuchlou bombu půl dne, ať už v ruce či na kole v košíku, položenou velkým červeným čidlem dolů, a jezdili přes drncáky. Když jsme dorazili k Saveriovi domů, hned nadšeně běžel ukázat rodičům co našel (byli zrovna v kuchyni). Jeho matka dostala hysterák, za hlasitého řevu nás vyhnala ven a otec šel volat policajty. Ti přijeli asi za hodinu, koukli na to, řekli ať to dáme za garáž a že pro to pošlou hasiče. Neřekli však, že to potrvá tři týdny, během nichž nálož bude ležet poblíž místa kde si hrají děti. Saverio celou dobu bojoval s touhou tu raketku odpálit na nedalekém poli. Až po třech nedělích se dostavila dvojice hasičů, hodila si břichatou raketku na zadní sedačku Fiata Uno a odjela.

Úvod do rubriky

Jednoho nudného dne, když jsem se jako obvykle snažil v práci zabavit mysl, mi došlo že píšu hlavně o hrách a nových zážitcích, ale nikdy jsem nesáhl do studnice vzpomínek, a že jich ve svých šestadvaceti letech mám. V záchvatu náhlé inspirace jsem zahodil koště v dál, vykouzlil tužku a papír a začal psát. Podnět k sepsání svých vzpomínek mi dodal jeden skvělý blog, který už bohužel zanikl. Já sice nemám historky z dob komunismu ani z hospody U kance, ale taková puberta v italské škole taky není k zahození. Dávám tímto vzniknout nové rubrice, kam budu čas od času sázet "vzpomínky na časy minulé".