Nejdelší pařby - díl druhý

Druhá část vyprávění o nejdelších pařbách, které jsem zažil. Obzvlášť ceněný je popis 33 hodin. Jednotlivé pařby nejsou seřazeny chronologicky, nýbrž podle počtu napařených hodin.

33 hodin – to bylo v létě 1997, tenkrát jsem ještě neměl počítač, teprve jsem na něj šetřil peníze. V té době jsem chodil s jednou holkou, ale už mě to nějak nebavilo. Doma měla 486ku, ale bohužel taky debilní rodiče a staršího bratra, kvůli nimž jsem tam nemohl chodit š... natož pařit. Moje dny byly provázené abstinenčními záchvaty z nedostatku Dooma (kvůli němu jsem se rozhodl koupit si PC). Měl jsem doma od Sixla půjčenou konzoli Jaguár a právě jsem pařil hru Flashback, když večer, po asi deseti hodinách paření přišla moje holka, sedla si ke mně, ale já si jí vůbec nevšímal a pořád pařil, i když spíš ze setrvačnosti, protože už mě to vůbec nebavilo. Na ní jsem ale taky neměl náladu, a tak jsem se jí kolem půlnoci zeptal, zda by neměla jít domů aby rodiče neprudili. Ona řekla, že nikdo není doma. V tu chvíli jako když mě praští, byl to šok! Ona má doma počítač, nikdo není doma, ona si klidně přijde ke mně domů, celou dobu tam sedí, já znuděně pařím Flashbacka a z ní jen tak jakoby nic vypadne, že má volnej byt! Moje slova byla tato "Cože?! Tos nemohla říct hned?! Jde se k tobě". Matce jsem řekl kam jdu a ona na to, že jsem blázen, teďka v jednu v noci, a prý ať si dám pozor. Jasně& Cestu přes sídliště jsem skoro běžel, jí táhnul za sebou, a když jsme dorazili k nim, vzbudili jsme mladšího bráchu, aby mi to spustil (tehdy jsem ani nevěděl co je to hard disk...). Oba si pak šli lehnout a já krásně až do rána pařil Dooma 2. To byla nádhera, deset hodin nerušené pařby Dooma! Byl to jeden z nejkrásnějších zážitků v mém životě, lepší než močení po deseti hodinách zadržování. Na týden bylo po absťáku. Když se kolem deváté vzbudili, pořád jsem pařil, ale už ne Dooma, zkusil jsem Quaka a Blooda, a ptal jsem se mladšího bráchy, jestli si taky nechce zahrát. On že prej to je dobrý, ale po pár hodinách co obcházel kolem kompu jsem ho k němu pustil. Chvilku jsem si četl SCORE, koukal na televizi (byl tam nový klip od Ozzyho – Perry Mason, který se točil v Praze nebo co). Když jsem přišel domů, matka se zeptala jak jsem si to užil a já na to "Skvěle. Deset hodin jsem pařil Dooma". Bylo mi řečeno že jsem blázen, ale mě bylo tak krásně... Potom jsem ještě pár hodin hrál Raymana, a k večeru už jsem byl moc ospalý, tak jsem si šel odpočinout.

40 hodin – 1998. Tato pařba zahrnuje hry Half-Life a Blood 2. Tenkrát jsem měl stále svoje první PC, Pentium 133, i když už dosluhovalo. Slótr měl nainstalovaného Halfa a já to u něj zkoušel pařit, ale bohužel se mi (nebo spíš jemu) nedostávalo času. Bál jsem se, že to na mém šrotu 133 nebude běhat, ale nakonec jsem to risknul a nainstaloval u sebe. Pár dní jsem to hrál po 5-7 hodinových šichtách, a když jsem v pátek ve 12 hodin přišel ze školy, sednul jsem si k tomu zase. Po 25 hodinách jsem měl dopařeného Half-Lifa, pařil bych dál, ale nebylo co. Odpoledne jsem jel za Slótrem a u něj pařil Blood 2. On potom musel jít něco zařídit, tak jsme to nechali běžet, s tím že se pak vrátíme. Asi dvě hodiny jsem na něj čekal na chodbě v paneláku, než jsem se odhodlal rozloučit s pařbou a nasraně odjel domů. Tenkrát mě fakt pořádně namíchnul, hlavně proto že doma nebylo co pařit. Po 40 hodinách bdění mi tedy nezbylo nic jiného než jít spát.

U Slótra na chatě, 2 dny – Jedna z pařeb u Slótra na chatě byla skvělá z toho důvodu, že tam přijel Kénig, který v té době neměl počítač a vůbec to neuměl. Prostě Guma (dneska by se řeklo lama). Jeden komp byl dole a druhý nahoře na půdě. V Dukovi jsme se strašně nasmáli, když jsme Kéniga kosili jak svině a on křičel hlášky typu "jakto, že mě tím raketometem pokaždé trefíš" (na stadionu). Když si stěžoval, že běhám rychleji než on, tak jsem navrhnul dát si v Hollywood Holocaust závod venku na ulici, aby viděl že běháme oba stejně rychle. Stoupli jsme si ke zdi, rozeběhli se, on toho panáčka tlačil silou vůle, že mu málem vypadly oči z důlků, a já se v klidu zastavil, zamířil a se slovy "vyhráls" mu vpálil raketu do zad.
Skvělá epizoda byla, když Slótr stál na ulici v Hollywood Holocaust, zrovna čistil myš, měl jí rozebranou, když v tom naběhl Kénig se špuntovkou a začal do něj střílet hlava nehlava. Bleskové smontování myši, rychlý frag... a klidné pokračování v čištění myši.
Od této pařby říkáme Kénigovi Zmetek, protože neustále zhasínal světlo v baru za kinosálem a také zavíral oponu. Oslovení "ty zmetku" se velmi dobře ujalo a psali jsme mu to na obraovku mezi jedním fragem a druhým, tedy zhruba každých deset vteřin, i uprostřed souboje. Už mu to zůstalo a dodneška mu tak říkáme.
Nejlepší bylo, že když to jednoho z nás po hodině či dvou přestalo bavit, jednoduše jsme se vystřídali, ovládání máme skoro stejné, a Zmetek vůbec nepoznal že ho kosí někdo jiný.
Update po pár letech: Zmetek si pak koupil počítač, stal se z něj hard core pařan a když jsme si po čase my, staří pardálové, už pracující a skoro nepařící, proti němu chtěli zahrát, jak to asi mohlo dopadnout... ve všem co jsme pařili nás tak vydrtil, že jsem to ještě nezažil.