Už nějakou dobu v rubrice Pařanskej Deníček vychází obsah mého starého deníčku (dohrané hry od písmene x), který si dlouhá léta vedu v papírové formě. Nyní se chystám sem hodit i vyprávění o nejdelších pařbách.
Začátkem roku 1996 se v mysli puberťáka zrodila myšlenka. Jedna z mnoha. Zněla asi takto: co kdybych si to kvanto dopařenejech her někam napsal? Po této úvaze jsem si začal krátit čas tápáním v tehdy ještě dobře sloužící paměti, z čehož mě vytrhnul až ochraptělý baryton autobusáka "konečná mladej, seš snad hluchej?!" Jakmile jsem se dostal z konečné na kraji města zase domů, zapsal jsem vytápané názvy her do sešitu, mezi nějaké nesmysly o feudalismu, punských válkách nebo co to bylo. Tak začal Pařanskej Deníček. Ze začátku jsem si neuvědomoval, že takovýto sešit v daleké budoucnosti najde nějaký archeolog, ale přesto jsem zapisoval stále podrobnější údaje o dohraných hrách, dosažených score, nejdelších pařbách a podobně, aby školáci příštího tisíciletí poznali nejen dílo Alexandra Velikého, Julia Césara či Napoleona, ale taky jednoho českého pařana. Doba pokročila, komunismus je na tom stejně jako rozpadlá tvář Michaela Jacksona, Franta dostal cirhózu, Pepovi ztvrdly játra a moje mladší sestra už neposlouchá Kelly Debily. I hry se výrazně změnily. Moderní pařby postrádají něco, co ty tehdejší měly – určité kouzlo. Nevím jak to přesně definovat, ale prostě když jsem hrál nějakou 2D plošinovku před deseti lety, bavil jsem se stokrát víc než u sebelepší současné pařby s ultra dokonalou grafikou, propracovaným příběhem a kdoví čím ještě. Možná je to tím že jsem zestárl, nejsem školou povinná, nýbrž výdělečně činná osoba a na hraní her mám daleko méně času, ale to určitě není hlavní důvod. Po letech jsem zjistil, že jsem vlastně vytvořil celkem podrobnou kroniku svého života. Ne že bych každý den otevíral sešit s větou "můj milý deničku...", tak špatně na tom nejsem, ale když si pročtu ten který záznam, vybaví se mi ta doba a co se tehdy dělo.
V červnu 2002 jsem kvůli "smrti" hard disku přišel o důležitá data, včetně deníčku. Naštěstí ještě nejsem zcela zdegenerován výpočetní technikou a stále umím psát ručně. Ani časté rozpomínání na tvar písmen, shánění papíru, bolest v zápěstí a neustálé klení na adresu nefunkční propisky mě neodradilo od toho, abych si jistá důležitá data psal do sešitu. Právě díky tomu bylo možné dát celý deník zase dohromady, tak jako to udělal Spielberg s dinosaury pomocí DNA z komára. Má vůle však není natolik silná, aby mě donutila psát tužkou i několika stránkové fejetony o nejdelších pařbách. Ty největší pikantnosti si naštěstí dobře pamatuji, ale bohužel ne v původním znění a ne tak podrobně.
Žádné komentáře:
Okomentovat