Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - úvod

Jediná kniha o Baekdu-Daegan, která není v korejštině,
je tento průvodce napsaný dvěma Zélanďany.
Kamsa hamnida (thank you)

V květnu 2014 jsem se vydal do Jižní Koreje, že se projdu po místních horách. Přesněji řečeno, měl jsem zamířeno na 735 kilometrů dlouhý trek známý jako Baekdu-Daegan.

Baekdu-Daegan je nepřerušený horský hřeben o celkové délce 1500 kilometrů, táhnoucí se od jižního cípu korejského poloostrova až na hranice s Čínou, kde je zakončen (resp. započat) nejvyšší korejskou horou, aktivní sopkou Baekdu-san (2744m). Podél celého hřebenu, od národního parku Jiri-san až po již zmíněnou Baekdu-san, vede stejnojmenná stezka, které místní obyvatelé přikládají obrovský kulturní, historický a spirituální význam; každý správný Korejec by tuto pouť měl aspoň jednou v životě absolvovat a mnozí tak činí, byť po víkendových etapách.

Mě na BD zaujala možnost spojit kulturní poznatky (buddhistické chrámy, dějiny, místní zvyky) s přírodou a výzvou, kterou takto náročný trek představuje. S výjimkou samotné Baekdu-san, která leží zčásti v Číně, je přístupná jen jihokorejská polovina z celkových patnácti set kilometrů, i to je ale víc než dost.

Můj plán byl začít na jihu, u svého jmenovce Jiri-sanu, a za zhruba měsíc dojít co nejblíž k nechvalně proslulé 38. rovnoběžce. Po zkušenostech z Pyrenejí jsem se domníval, že jeden měsíc bude na 735 km tak akorát. Jak to dopadlo se dočtete v mém deníku, který s "mírným" zpožděním konečně vydávám. Přeji příjemné čtení a pokoukání.

Další díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část

Protinožec se připomíná

Nový Zéland, to je třeba pilotování akrobatického letadla.

Stále žiju a i když sem nepíšu, stále píšu, jen ne sem. Krásná to věta, já být správná Čecha. Anglický blog se pomalu ale jistě rozrůstá a neangličtináři by měli vědět, že krom textu je tam spousta fotek a odkazů na celá fotoalba, tak se nebojte kliknout na www.bloggerstorm.com.

Zrovna se probírám starými fotkami, třídím a zeštíhluji stará alba a do galerie nahrávám Austrálii a Kostariku z roku 2009. Až to dodělám, hodím na blog odkazy, ale klidně se koukněte už teď (alba jsou řazena podle data).

Teď když si tady tak píšu, musím přiznat, že mi tvoření v rodném jazyce docela chybí. Už dlouho uvažuji o přeložení anglických příspěvků do češtiny, jen tak pro cvick, a možná to někdy udělám, když bude čas a nálada. Nic ale neslibuju - nálada by totiž byla, jen s časem je to horší.

A pak že si nezahraju!

Na Zéland jsem nejel hrát hry a už vůbec ne na full-time, ale čas od času bych si přeci jen rád zkrátil dlouhou chvíli u nějaké videohry. Mám k dispozici levný laptop s integrovanou grafikou a dosti omezené internetové připojení, což v souvislosti s hraním nezní moc povzbudivě. Ale vono to pude...

Povídání o Novém Zélandu a fotky

Vážení přátelé, moje bláboly z Nového Zélandu najdete na anglickém blogu www.bloggerstorm.com (viz. link v liště pod názvem blogu). Sorry pokud to v angličtině nezvládnete, ale v každém případě se můžete kouknout aspoň na fotky. Všechny jsou uploadnuté na Picase (viz. odkaz v horní liště) a nalinkované v článcích. Pokud budu mít čas a náladu, zkusím double-postnout i česky, ale nic neslibuju.

Za přízeň a pochopení děkuje
Cestovatel, pan Storm

Odlet na Nový Zéland

A je to tady, velký den, za pár hodin budu sedět v letadle směr Nový Zéland. Pocity? Těším se jak blázen, ale zároveň je tu i nějaká ta nervozita z nového, neznámého a nepoznaného. Připadám si jak panic, který právě stahuje kalhotky své vyvolené a s rozbušeným srdcem, pln očekávání i nervozity, čeká co tam uvidí a jaké to bude. Nebo jako pacient, kterého vezou na sál, doktor si už brousí skalpel a pacient se staženými půlkami jen čeká, až už to konečně začne, protože to čekání je nejhorší a ví, že operace je nevyhnutelná a že mu po ní bude líp.

Poslední dva týdny byly docela zvláštní. Opustil jsem navždy Londýn s tím, že jedu na Zéland, ale nejdřív mě čekal krátký pobyt v ČR. Celé se to tak zvláštně zmixovalo. Ač jsem na život v Londýně dlouhodobě nadával, za ty roky jsem si tam vytvořil určité zázemí a to město se stalo mým domovem. V Praze už se naopak doma necítím, a přestože tu mám kořeny, rodinu, atd., už to není domov v pravém slova smyslu. Vědomí že opouštím něco co znám a kde jsem zvyklý, tedy Londýn, spojené s kulturním šokem z návratu do ČR, bylo zvláštní a ne úplně příjemné. K tomu to očekávání ze Zélandu...

Nějak se mi tentokrát nepovedlo sejít se všemi kamarády a v Praze jsem se spíš nudil, ale zase jsem si užil parádní kalbu v Brně a víkendový detoxikační výstup na Sněžku. Aspoň můžu říct, že jsem ve své vlasti viděl pár základních míst, než jsem se vydal na druhý konec světa. A teď už musím jet na letiště. Zdar!

Storm se stěhuje na Nový Zéland!

Ready to go.

A je to tady. Velká novina o mých životních plánech je konečně věc veřejná. Na konci dubna po čtyřech a půl letech definitivně opouštím Anglii a odjíždím na Nový Zéland, kde se plánuji zdržet aspoň rok. 25. dubna odlétám do Prahy, zdržím se dva týdny a 10.5. už budu sedět v letadle společnosti Emirates s cílem Christchurch.

K 1. dubnu jsem dal výpověď u PokerStars a právě mi běží výpovědní lhůta. A jestli jste si všimli toho kulantně zvoleného datumu, tak ne, opravdu to není apríl. Manažerovi jsem to radši oznámil předem, aby náhodou mou výpověď se smíchem neskartoval jako "nice joke".

Pracovně jsem ve výpovědi sotva pár dní, ale duševně už jsem v Londýně nepřítomen několik let a neumíte si představit ten neskutečný pocit úlevy, že konečně vypadnu pryč! Upřímně řečeno ani nevím, na kolik procent moje euforie pramení z vidiny Zélandu. Často si říkám, že prim hraje hlavně ta neskutečná úleva z vědomí, že už nebudu v Londýně, že konečně dojde ke změně, po které tak dlouho prahnu.

Kdo mě zná nebo četl můj starý blog tak ví, jak strašně mě život v Londýně deptá a sere a jak strašně prahnu po změně. Když jsem před dvěma a půl lety dostal práci u PokerStars, plánoval jsem zůstat jen nezbytně dlouho na to, abych si našetřil dost peněz, dostal se z finančního svrabu a odstěhoval se do jiné země. Nechtěl jsem tu být déle než rok, ale díky skvělé firmě a práci jsem nakonec zůstal mnohem déle. A jak to vlastně všechno začalo...?

Fotky ze Seven Sisters a z Cornwallu

Na jižním pobření poblíž Seafordu jsem byl již poněkolikáté. Prostě se mi tam líbí a je to z Londýna kousek. Tentokrát jsem se ale poprvé konečně mohl pořádně projít po útesech. Žádné auto, žádný spěch, prostě jedno odpoledne a 18 kilometrů v nohách. Tady je album.
Vyjeli jsme si na víkend taky do Cornwallu a i když se počasí tak úplně nezdařilo a nebylo dost času vidět všechno, bylo to zajímavé a poučné. I po pivní stránce. Fotky.

Skandinávie se blíží

1. července odjíždím na dva měsíce na čundr po severní Evropě. Začne to v Bergenu a čeká mě Norsko, Švédsko, Finsko, Estonsko, Litva, Lotyško, Polsko a nakonec ČR. Mám zhruba vytyčený plán cesty a pro první fázi i nějaký ten harmonogram, ale jinak tomu nechávám zcela volný průběh. Krosnu na zádech, stan a spacák sebou a děj se vůle Pařanova. Dva měsíce dovolené! Dva měsíce mimo Londýn! Dva měsíce na které se těším jak malej Jirka! Hohohohó!

UPDATE: blog ze Skandinávie jsem napsal anglicky, tady je i s fotkama.

A co jsem o tom napsal před pár měsíci, když se v hlavě zrodila myšlenka a začalo plánování? Tohle: Loni to z různých důvodů nevyšlo, proto jsem se letos rozhodl na nikoho nespoléhat, nečekat jestli někdo bude nebo nebude moct jet nebo to bude tak dlouho odkládat až bude příliš pozdě. Prostě jsem si dovolenou začal zařizovat na vlastní konto. Dvouměsíční volno mi v práci schválili, průvodce skandinávskými zeměmi znám prakticky nazpaměť, a navíc jsem to zpečetil koupí jednosměrné letenky do Bergenu. Pravda, trochu riziko když vezmeme v potaz erupci na Islandu, ale jistě se to vyčistí. A kdyby ne, poradím si jinak. Do Skandinávie se letos podívám i kdybych tam měl doplavat čubičkou! Teď už jen koupit si krosnu, stan, spacák, kompas, pláštěnku, pořádné boty horalky a zásobu tatranek, aby mi na těch horách nedošla energie. Hohó, Skandinávky těšte se, Storm přichází!

Fotky ze Španělska, jižní Anglie a Austrálie

S mírným zpožděním ale přece. Tady jsou nějaké ty zvěčněné obrazy loňského srpnového výletu na jih Anglie a ze záříové cesty do Španělska.
Anglie (Searford, Bodiam Castle)
Španělsko (Valencia, Malaga a okolí)
Jako bonus navíc pár fotek z listopadového výletu do Austrálie. Je to přes 600 fotek, což je z původních 1000 docela úspěch. I tak je to "trochu" větší album.

Wales Kveten 2009

S menším zpoždšním ale přece. Tady jsou fotky s komentářem ze čtyřdenního výletu do Walesu letos v květnu s bratrancem, jeho holkou a jejím bráchou. Počasí nám sice moc nepřálo, ale jinak to byl super výlet a Wales se mi moc líbil. Hlavně to, že tam nejsou skoro žádný lidi! Jen zelený kopce, ovce, občas nějaká vesnička, zase kopce... taková pohoda a relax. Po návratu do Londýna jsem první hodinu trpěl regulérní fóbií z lidí, než jsem si na ty davy zase zvyknul. Útěk z civilizace jsem fakt potřeboval, o čemž svědčí hláška, kterou jsem užasle pronesl sotva jsme vyjeli za město: "hele, strom, a jak je zelenej", načež bratránek opáčil "tys asi dlouho nebyl mimo město, co?". Měl naprostou pravdu.

22.8.09 - Hola Hola, Španělsko, Austrálie a Japonsko volá...

Opravdu moc jsem se letos těšil na dovolenou v Norsku. Snil jsem o ní půl roku předem a když to nakonec celé padlo kvůli záporným hodnotám spolehlivosti určitých lidí, hodně mě to mrzelo. Nakonec jsem však tuto ztrátu přetruchlil a mám teď úplně jiné vyhlídky, které z roku 2009 dělají cestovatelský rok number one.

V září jedu na týden do Španělska. Nic vzláštního, jen takový malý oddych od Anglie a příprava na slunnou Austrálii, kde strávím celý listopad! Hohó, ať žije slunná jižní polokoule, budu se smát těm chudákům v zamračeném a zadeštěném Londýně a válet se na pláži u Sydney, házet bumerangem s klokany a zírat na tasmánské čerty v tasmánském národním parku, jehož velikost je zhruba stejná jako celá Velká Británie. 14 budu docházet na našeho officu v Sydney a 14 dní strávím na cestě Austrálií. Těším se? Ano. A proč jsem v titulu zmiňoval to Japonsko? Inu, nečekaná ale velmi příjemná třešnička na dortu. Kolegyně se kterou do Austrálie letím sehnala super letenky od Air Japan z Londýna do Tokya a z Tokya do Sydney... s jednou nocí v hotelu a spoustou času projít si město! Tedy pokud mě jetlag a 19 hodin letu dřív nezabije.

Přičtu-li čtyři dny ve Walesu letos v květnu a měsíční pobyt na Kostarice, mohu tento rok s úspěchem nazývat silně internacionálním, ba dokonce interkontinentálním. Poprvé v životě jsem vycestoval mimo rodnou Evropu a než řeknu švec, bude to dokonce třikrát, na tři různé kontinenty.
To Norsko mě pořád hodně mrzí, ale už ne tolik. A to nevíte, co chystám na příští rok...

Costa Rica 2009 - městečka Cartago a Orosi

V neděli jsem se konečně vykodrcal z hlavního města a vyrazil s kamarádkou na celodenní výlet. V plánu byla návštěva jedné z mnoha kostarických sopek, botanická zahrada jejíž název si nepamatuji a dvě významná městečka - Cartago a Orosi. Probíhalo to asi takhle... FOTKY ZDE

Kamarádka mě měla vyzvednout taxíkem ráno před barákem. Ve smluvený čas před barákem zastavil prázdný taxík. Řekl jsem si, že asi zůstala na místě odjezdu autobusu a poslala pro mě jen řidiče, takže jsem naskočil a neznaje cílovou adresu ze sebe začal lámanou španělštinou smíchanou s italštinou (pro tuto řeč jsem byl označen slovem "itaňol") vysvětlovat, že mě čeká amiga u hotelu... Řidič byl ještě zmatenější než já a než jsme se domluvili, přifrčela druhá dročka s kamarádkou uvnitř. No nic, sranda musí bejt.

Docela dobře tu funguje turistická infrastruktura a organizované celodenní zájezdy za velmi přijatelné ceny. Jejich výhoda je v tom, že vás zkušený řidič proveze po místních děravých silnicích, díky průvodci se neztratíte a ještě se něco dozvíte. Nevýhoda je, že když už to řidiče nebaví, šlápne na to a s focením z autobusu je šlus a moc často taky nezastavuje. Mikrobus se naplnil námi (tedy mnou a Melanií), několika dalšími cizinci z různých zemí včetně Švýcarska a na závěr skupinkou puberťaček z Virginie, které si ke vší smůle sedly okolo nás dvou. Během deseti minut jsme si s úlevou přesedli, protože z průvodcova výkladu o místním pěstování brambor na fertilní vulkanické půdě jsem slyšel akorát tak to, s kým se ta či která ve škole vyspala a kdo se s kým rozešel...

Costa Rica 2009 - dojmy po týdnu

Minulý víkend jsem podal své nejčerstvější dojmy z Kostariky, resp. ze San José. Teď, po celém týdnu, mohu trochu lépe sumarizovat dosavadní poznatky a zážitky. Bohužel stále žádné fotky, protože vytáhnout v San José na ulici foťák není dvakrát nejbezpečnější.

Oprava některých špatně pochopených pojmů
V prvé řadě musím rektifikovat několik věcí, které jsem poslědě zmínil a které nejsou tak docela odrazem reality. Není pravda, že tu jezdí jen americká auta. Právě naopak, viděl jsem tu mraky Peugeotů, Mercedesů, BMW, dokonce i jednu Octávku. Přesto se mi chvílemi zdá, že nejvíc tu jezdí asiati (tak třeba všechny taxíky jsou Hyundai). Dále není pravda, že baterie u dřezu funguje opačně než v Evropě. To jen u Guse doma to asi montovali traja spití roboši, protože tady se voda pouští zatlačením na kliku baterie, zatímco pro vypnutí se musí vytáhnout nahoru. Tahle specialita je prý ale jen u něj doma.

Práce a kolegové
V pondělí jsem zavítal do officu a mé suverénní nakráčení v teniskách, džínách a tričku Rammstein vyvolalo menší pozdvižení. Tady mají totiž od 1. února nový oblékací řád, o němž se mi nikdo (aspoň oficiálně) neobtěžoval říct, tak jsem prostě přišel do práce tak, jako v Londýně. Pochopitelně, že seznam toho, co se do kanclu nesmí nosit, obsahuje i džíny, třička a tenisky. Po shlédnutí toho seznamu jsem usoudil, že by si jeho autor ušetřil práci vypsání toho, co se nosit smí... No co, ve středu mě moje drahá kolegyně Melania vzala na nákupy a já za zhruba 200 dolarů nakoupil trička s límcem (aspoň že tak, kdo by se měl ke všemu ještě žehlit a skládat s košilema. Akorát nutnost mít tričko zasunuté v kalhotách vypadá dost stupidně), pásek ke kalhotám, jež jsem naštěstí měl, a boty. Boty, z těch mám aspoň radost, protože jsou ideálním kompromisem mezi formálností a neformálností - podrážka jako u tenisek, vršek takový kožený sešitý, a po prolezení asi pěti obchodů jsme dokonce našli moje číslo (boty nad 43 tady snadno neseženete).

Costa Rica 2009 - cesta smrti

Po překonání nejhorších následků kocoviny (začátek mého pobytu byl tak trochu pivní...) mohu konečně napsát pár smysluplných slov o svých prvních dojmech z Kostariky. Neprve mi ale dovolte popsat úžasnou třicetihodinovou cestu, jež jsem musel přetrpět abych se sem vůbec dostal.

Cesta smrti
Zpočátku vznikla londýnská hromadná doprava. Pak se do toho začali míchat lidé a všechno se podělalo. Kvůli všemožným zpožděním jsem se na letiště Gatwich dostal 25 minut před odletem. Jelikož nejsem jasnovidec a jelikož něco jako informační tabuli u vchodu do letiště zatím nikdo nevynalezl, musel jsem hádat, jaký že terminál je ten správný. Sever nebo Jih? Toť otázka. Moc mi nepomohl ani fakt, že let IBxxxx společnosti Iberia se změnil na BAyyyy British Airways. Když jsem se dostal na check-in, personál si musel myslet, že jsem běžel celou cestu z londýna pěsky, protože jsem vypadal jak někdo, kdo se před sprchou zapomněl svléknout. Samozřejmě bylo příliš pozdě na odbavení zavazadel, proto jsem nejcennější věci nacpal do příručního zavazadla (především svoje patnáct let staré památní tričko Iron Maiden, které si beru na všechny koncerty, dva půlitry Gamrinus, vodu po holení a něco málo prádla). Zbytek jsem musel nechat na letišti (existuje sice služba pro zaslání kufrů zpátky domů, jenže zaměstnanec na check-inu mi řekl, že musím být velice, velice rychlý, zatímco týpek u pultu zasílací služby se vyjádřil stylem "nooo.... když ale.... to trvá dvacet minut než všechno napíšu do počítače...". Přese všechno jsem se pět minut před odletem dostal do letadla, zbrocený potem se usadil a konečně se mohl uklidnit.

Můj klid však trval jen do té doby, než jsem si uvědomil, že na mém spoji na Kostariku je něco špatně. Podle jízdního řádu jsme měli v 19:45 přistávat v Barceloně a v 19:55 měl odlétat let do San Jose. Inu, po zbytek cesty jsem byl lehce nervózní, po přistání jsem vystartoval jak raketa a běžel přes celou letištní halu (nejmíň půl kilometru) k přepážce Iberia Airlines. Když jsem tam dorazil, opět jsem vypadal jako maratonec, nicméně paní za pultem byla překvapena spíš mojí otázkou, na níž odpověděla udivěným "ale dneska nic na Kostariku neletí, to až ráno...".

Costa Rica!!!!

uspesne sem dorazil, po 30 hodinach cesty kterou uz nechci nikdy zazit, priste kupuju business class!!! a laduju do sebe uz patou plzen (vyroba Central America) je to tady husty. az budu min excited, vyspalej atd tak poreferuju dukladneji. ale teda to je krutor. ve sprse sem dostal 220 on byl drat napojenej na sprchu at zije BOZP haha to sem este nezral. a ty autaky co tu jezdej, samy americky, ty obrovsky americky trucky, absolut mazec!!!

Portugalsko 2008 - Sintra podruhé, Palacio da Pena

Poslední příspěvek o mé prosincové dovolené v Portugalsku. Vím, že je to poněkud po vánocích, že už kohout odkokrhal, ale lepší pozdě než nikdy. Už sice vzpomínky a pocity trochu vybledly, takže příspěvek nebude tak barvitý, jako kdybych ho psal ihned po prožití daného zážitku, i tak ale věřím, že bude o co stát. Fotky z Palacio da Pena, nejmystičtějšího místa v Portugalsku, najdete zde. Na místo jsme přijeli až kolem čtvrté odpoledne a kvůli nedostatku času (v šest zavírali a byla totální tma) jsme bohužel nestihli projít zdaleka všechno, ba ani do paláce jsme se nedostali, protože samotný park by stačil na celodenní výlet, nicméně to málo co jsme viděli vystačí na hodně silný zážitek a je to jeden z hlavních důvodů, proč se chci do Portugalska vrátit.

Storm letí na Kostariku. JUPÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!!!!!

Je to tak vážení, za necelý měsíc letím do střední Ameriky a budu tam celý měsííííííííííc!!!!!!!!!!!!!!! To bude narez a stihnu tam koncert Iron Maiden!!!!!

To je tak vážení - můj zaměstanavatel má tři pobočky, jednu v Londýně, jednu v Sydney a jednu v San Jose. No a já si vydobil možnost pracovat měsíc ze San Jose, hlavního města Kostariky. To bude husťárka těším se jak malej carda! Po půl roce uvidím lidi, se kterýma denně komuniku po netu. Poprvé v životě vycestuju mimo Evropu, poprvé v životě uvidím Atlantik z té druhé strany, poprvé v životě uvidím Pacifik, a poprvé v životě, za deset let pravidelného navštěvování koncertů Iron Maiden, je uvidím naživo jinde než České Republice!!! Želví ostrov, surfování, španělština, místní flóra a fauna, zejména ta ženského pohlaví, Plzeň a Budvar konzumované mimo Evropu, kurva to bude nářez!

Co mě to ale stálo nervů. Ne u zaměstnavatele, tam šlo jen o to rozumnými argumenty přesvědčit šéfy, že je naprosto bezpečné pustit nadrženého evropana mezi kostaričanky. Ale s pasem to bylo horší. Ten starý vypršel už v dubnu 2007 a od té doby jsem ho nepotřeboval, na cestování po Evropě mi stačila občanka, když se ale začalo schylovat ke Kostarice, dostal jsem docela nerva. Česká ambasáda v Londýně není zrovna nejrychlejší úřad a v půlce listopadu, kdy jsem tam volal pro zamluvení schůzky na podání žádosti o vystavení pasu, mi dali termín 5. ledna. Tak jsem trpělivě čekal a 5. ledna tam zašel, celá záležitost trvala 10 minut a bylo mi řečeno, že pas bude hotov zhruba za dva měsíce. Od té chvíle jsem si žral nervy z toho, proč já vůl si o pas nezačádal radši v Praze, když jsem tam byl v prosinci služebně. Bývalo by to bylo mnohem rychlejší a i s cenou letenky pro jeho vyzvednutí by to vyšlo stejně draho, nebo o trošku dráž než přes ambasádu. Fakt mě sžíraly nervy z toho, že propásnu koncert Ironů, v koutku duše jsem ale pořád ještě doufal, a to se vyplatilo. Michal si o pas žádal dva týdny přede mnou (on se pro změnu sžíral tím, že nestihne plánovanou cestu do Ria) a přišel mu po měsíci. To mi navrátilo veškerou naději a umíte si představit to radostné vyskočení do stropu, když mi včera pošťák podal koresponďák z ambasády, že pas je hotov. Trvalo to jen 25 dní! Sice jsem pak dostal brutální záchvat vzteku, protože se tam nešlo dovolat pro zamluvení termínu pro vyzvednutí pasu, ale naštěstí rychle odpověděli na mail. Takže letenka, doladění detailů v práci a za pár týdnu letííííííííííííííííííííííííííííím!!!

Portugalsko 2008 - Cabo da Roca, Sintra, Castel dos Mouros

To nejzajímavější ze své dovolené v Portugalsku jsem se dosud nedokopal sem napsat, tak to konečně napravím. Samozřejmě přidávám i patřičné fotky. TADY je pár fotek z předchozího dne v Lisabonu, tam není potřeba se nijak rozepisovat, jen ty zajímavější jsem doplnil popisky. O čem se dnes chci rozepsat je návštěva několika míst severně od Lisabonu, například ďáblova tlama a nejzápadnější bod Evropy. Jednoho rána jsme s Filipem nasedli do auta a vyrazili na sever. První zastávka bylo místo zvané Ďáblova tlama. Nic extravagantního, jen díra v útesech, vymletá oceánem takovým způsobem, že když se vlny vrhnou dovnitř a roztříští se, vypadá to jako ďáblova tlama prostě. Každopádně tam byl nad ránem naprosto uchvacující pohled na oceán, jak vidíte z fotek. A taky pěkná zima, jak fučel od moře vítr (jak vidíte z fotek). Netřeba se dlouze rozepisovat, stačí pohled na fotky (jak vidíte z fotek). Na fotkách ďáblovy tlamy je i důkaz mé nadlidské sily.

Portugalsko 2008 - Sníh, mlha a déšť

Čas odjezdu se pomalu blíží a pobyt v Portugalsku se chýlí ke konci. Zítra touhle dobou už budu někde nad Českou Republikou, vychutnávat si místní turbulence. Po pravdě řečeno, docela se těším. Ačkoliv se mi dovolená líbí a viděl jsem spoustu zajímavých věcí, každá sranda jednou omrzí a tak se i mně už chce domů. Na druhou stranu, kdybych tu nebyl sám a tolik času se nemusel po památkách producírovat sám, možná by to bylo jiné, leč kamarád Filip pracuje a nemá vždycky čas. No co se dá dělat. Příští etapa je Praha, kde pobudu týden sice pracovně, ale rozhodně si to míním náležitě užít a samozřejmě oblažit svou přítomností rodinné příslušníky a kamarády. A hospody. Hlavně hospody. A pak hurá zase do Londýna, kam se po pravdě řečeno už taky těším - ne kvůli Anglii jako takové, místnímu jídlu, počasí, cenám a přelidněnosti, ale protože už mám docela brutální absťák a nemůžu se dočkat, až zase polaskám tlatíčka své PS3 a nějakým emzákům nakopu prdel, případně až se budu prohánět po prériích datadisku Gothic 3: Forsaken Gods. A taky už mi kámoš psal, že nová 32" HD televize dorazila. Hohó! Ještě pořád je ale spousta věcí, o kterých jsem ze svého portugalského neporeferoval, ba dokonce ani nedal k dobru těch pár fotek, tak to musím napravit. Bude to trochu na přeskáčku, přeci jen zážitek s vínem byl natolik silný, že jsem jej musel napsat hned, ještě začerstva, a přeskočit tak návštěvu arabského hradu z devátého století a pár dalších věcí. FOTKY ZDE

Portugalsko 2008 - Víno od Jose Maria da Fonseca - naprostá lábuš!

Dneska jsme poprvé vyrazili na jih od Lisabonu, do městečka Setúbal. Nebudu zdržovat povídáním o snídani ani o totální mlze, kvůli níž jsem z údajně nádherného výhledu na písčité pláže neměl zhola nic, a rovnou se vrhnu na návštěvu muzea jednoho z předních portugalských výrobců vína, už dvěstě let starého rodinného podniku, jehož značky Periquita a Moscatel jsem měl možnost okoštovat, a jejichž lahodností lehce opojen nyní píšu tento příspěvek.

Než všechno zapomenu, zde je několik faktů, které jsem se při prohlídce muzea Jose Maria da Fonseca, situovaném v městečku Azeitao, pobral. Mimochodem, zavítáte-li do těchto končin a jste-li milovníky vína, rozhodně si prohlídku muzea za pouhých £2.50 nenechte ujít, je to nezapomenutelný zážitek! Ihned jak vkročíte, dýchne na vás těžké aroma zrajícího vína, dubových sudů, a žili-li jste v italském Toskánsku jako já, a měli-li jste doma sklep kde se vyrábělo víno a sušily nasolené šunky, salámy a další vepřové pochutiny, budete se rázem cítit jako teleportováni do těch časů.