Jak jsem se podruhé narodil

Snad každé dětství se nese v duchu kejklí na dvoukolových miláčcích. Mé dětství se jednou málem donosilo. Každý si vzpomene, jak na svém Sobíku či BMX prováděl čísla tak sebevražedná, že při pouhé vzpomínce se mu kroutí střeva a nechápe, kam tenkrát odložil pud sebezáchovy. Ano, mám na mysli kousky jako sjíždění schodů, absurdně vysoké skokánky, přeskakování pařezů či překážek na hřišti za barákem, divoká jízda bez brždění s kamarádem na rámu, drncáky, kličkování lesoparkem mezi babkami venčícími své jezevčíky... zkrátka všechny ty věci, které nám způsobovaly četné pohmožděniny, domlácená kolena, strupy na každičké části těla. Kdyby historka, o které se chystám vyprávět, dopadla tenkrát jinak, nebyl bych jí teď mohl vyprávět...

V té době jsem žil v srdci Itálie, v kopcovitém centru Apenin, a rád jezdil na kole. Jednou jsem si vybral neznámou lesní cestu, štěrkovitou a brutálně strmou. Slušně rozjetý jsem zrovna začal přemýšlet nad způsobem jak zpomalit, nenapadalo mě nic co by se obešlo bez držkopádu, když v tom se přede mnou vyjevila ostrá, téměř pravoúhlá zatáčka doprava. Předcházel jí obrovský sráz, na němž se rozpínaly nekonečné řady vinic, plné betonových sloupků. Bylo mi okamžitě jasné, že vybrat zatáčku či přežít let roklí mi není souzeno. Až do dopadu by to vypadalo jako scéna z E.T., já bych však nestoupal...
Proč prostě nezabrzdil, ptáte se. Já se taky ptal, jenže přesvědčení o pádu na šotolině a následných pohmožděninách, lež méně bolestných než nabodnutí na betonový sloupek, mi jaksi zablokovalo potřebná mozková centra, moje ruka tudíž nemohla stisknout brzdu. Alternativní řešení znamenalo vjet do škarpy a opřít se o vyvýšený val, z něhož trčely kořeny, větve a kamení. Byla to blbost, ale mozek si usmyslel že tohle bude moje záchrana. Najel jsem tedy do příkopu (byl to spíš mělký žlab vymletý ve skále), ale nějak se ne a ne odhodlat k tomu opření. Poté, co jsem bez nehody přejel velký šutr a byl nějak samovolně vyjet zpátky na cestu, psychoblok konečně zmizel a brzda se okamžitě dala do práce. Zastavil jsem asi tři metry od propasti, dolů se radši nedíval a místo toho obdivoval dvacet metrů dlouhého vlnitého hada uprostřed štěrkové pokrývky.
Nepamatuji si žádný jiný zážitek, při němž bych si byl tak jasně vědom hrozby ztráty kejháku. Strmost té silnice jsem naplno pochopil až cestou zpátky, když jsem musel kolo tlačit vedle sebe. Nikoli proto, že bych neměl sílu ten kopec vyjet, ale protože to vyjet fyzicky nešlo. Když jsem seděl a dal nejlehčí převod, zvedalo se přední kolo. Když jsem stál a dal převod nejtěžší, protáčelo se zadní.