Imperial War Museum of London

Před časem jsem si vyrazil do londýnského Imperial War Museum. Byla to nezapomenutelná zkušenost, z každého exponátu na mě dýchala historie a taky videohry :) Bohužel je muzeum tak obrovské, že nebyla šance projít všechno. Po třech hodinách už jsem toho měl až nad hlavu, neměl pomyšlení ani na focení, natož na čtení podrobných popisků všemožných bojů, ať už šlo o blitzkrieg, bitvu o Suezký kanál nebo Španělskou revoluci vedenou Frankem. Nejvíc času jsem strávil ve vstupní hale, kde jsou vystaveny tanky, děla a ponorky, a odkud je taky nejvíc fotek.

V muzeu je zmínka o každém konfliktu, v němž za posledních sto let zasahovala Velká Británie, ale i jiné důležité momenty historie, jako pád berlínské zdi či válka ve Vietnamu. Největší prostor je samozřejmě věnován první a druhé světové, ale najdete zde i různé války z Afriky, Ásie, bitvu o Falklandy, a velice pečlivě je popsané i meziválečné období, během něhož Hitler pomalu zbrojil a připravoval se na nejkrvavější válku minulého století.


Už před budovou mě ohromila dvě gigantická lodní děla, sloužící v Britské flotile kolem roku 1914. Každá hlaveň váží přes sto tun, nejširší průměr je větší než rozpětí mých rukou a jedna střela váží přes jednu tunu. Tento exponát je o to impozantnější, že jsou děla dvě a člověk si je i na lodi taknějak představuje v tandemu. Ve skutečnosti však pocházejí ze dvou různých plavidel.

Tohoto posprejovaného betonu jsem si všiml až při odchodu. Jestlipak víte co to je? Panel z Berlínské zdi. Vidět jej zapůsobilo stejně silně, jako pohled na prošedivělého důchodce, patrně veterána, jenž se u autentických záběrů z Vietnamu na místě rozbrečel.

Ponorná mina používaná v devatenáctém století. Poměrně zajímavý je odpalovací mechanismus. Ty malé výčnělky navrchu obsahují skleněné baňky naplněné elektrolytem, které se při nárazu rozbijí, elektrolyt rozpustí zinkový plíšek, čímž se vytvoří vodivý kontakt a BUM.

Nejmenší ponorka na světě, italské výroby. Il Siluro Umano, neboli "lidské torpédo", přezdívané taky "prase" (il maiale), sloužilo k sabotážním akcím, jako například vystavený exemplář, s nímž se za první světové podařilo nepozorovaně vplout do přístavu v Terstu a pomocí výbušniny vážně poškodit loď britské flotily. Na popsaný kousek bohužel svítilo špatné světlo, pročež jsem vyfotil vedle stojící německý kousek. Skutečné Il maiale můžete vidět např. tady.

Maskované dělo, anglicky zvané Howitzer, pochází taktéž z první světové války a sloužilo k odstřelování nepřátelských linií (k čemu taky jinému, že). Kvůli své nepohyblivosti bylo pro stacionární zákopovou válku ideální. Jeho rozebrání a znovuuvedení do provozu totiž pětičlennému týmu zabralo celý 36 hodin.

Hitlerovo poslední velké "dílo" – raketa V2. Tento drobeček je vysoký přes deset metrů, pohání jej lihový motor a kvůli své konstrukci byl radarem nezjistitelný, což byl také důvod, proč byl tak úspěšný při bombardování Londýna. Musím uznat, že jsem byl velmi překvapen faktem, že jich na hlavní město Anglie bylo svrženo na pět set. Ze školy si (zřejmě mylně) pamatuji, že tuto raketu nacisti nestihli použít a válka skončila, když byla V2 ještě v testovacím režimu. Každopádně z Londýna udělala solidní paseku.
Narozdíl od své předchůdkyně, která létala pomaleji a měla tvar podobný letadlu, pročež byla snadno zjistitelná radarem, fungovala V2 na principu vystřelení do maximální výšky a extrémně rychlého, volného pádu na cíl, což jí činilo jednak nezjistitelnou radarem, druhak prakticky nesestřelitelnou.

Přenosný protišrapnelový kryt. Slovo přenosný působí poměrně směšně, když pomyslíme že tenhle zvon váží skoro tunu, je dva metry vysoký a má stěny z pětky plechu. Každopádně se osvědčil pro ochranu lidí, kteří při náletech zůstávali jako poslední na povrchu, například zaměstnanci železnice. Vyráběly se i čtyřmužné kryty, tento je však "singl".

Little Boy, aneb zkáza Hiroshimy. Stát vedle atomové bomby, která zničila město Hiroshima a má na svědomí přes 70000 mrtvých a stejný počet raněných, vyvolá opravdu silné pocity. Little Boy je skutečný otesánek – měří na délku necelé dva metry, v průměru ani metr, váží však čtyři tuny a jak všichni víme, dokázal nadělat pořádnou paseku. Podrobné technické údaje jsou v angličtině na další fotce, včetně zmínky o "bratříčkovi" Fat Boy, jenž měl na svědomí zkázu Nagasaki.

A přecházíme k tankům. Tenhle skvost se jmenuje Mark I a jde o první tank na světě. Jak vidíte podle mužíka stojícího vedle, toto monstrum je vysoké hodně přes dva metry, nemá klasickou věžičku, zato je z obou stran (tady je z boku sklo aby bylo vidět dovnitř) osazeno pohyblivým kulometem s hlavní jak roura od pořádného vysavače. Navrchu měla naopak být šikmá stříška, sloužící k odrážení granátů. Tyto tanky byly původně vyvinuty hlavně proto, aby dokázaly překonat zákopy a projet přes všudypřítomné ostnaté dráty, v nichž našli smrt tisíce vojáků. Ačkoliv to bylo nejúspěšnější vozidlo první světové války, brzy jej nahradily novější modely z řady Mark (např. Mark IV, známý jako Churchill). Možná proto, že teplota uvnitř dosahovala až 50°C, takže se hodně tankistů upeklo.

A tady už jsme v oblasti druhé světové a taky na opačné straně barikády. Německý tank Panther byl jeden z nejlepších své doby a kdyby Hitlerovi nedošel benzín kousek před Stalingradem, možná by s ním dobyl Rusko. Mimochodem, věděli jste že Panther je ve skutečnosti kopie ruského tanku, ukořistěného Němci?Tento exemplář ukončil svou jízdu ve chvíli, kdy jej nepřátelští vojáci přošpikovali 7,5mm kanónem jak ementál. Nechci ani pomyslet, jak dopadla posádka, kterou ani 3cm tlustá ocel neuchránila...

Po Imperialistech a Nacistech je čas se podívat k našincům, aneb na sovětský skvost, starý dobrý T34, tak dobře známý i v našich končinách. Familiérní design pozná každý, kdo byl u nás na vojně nebo viděl Tankový Prapor. Model T34 je jeden z nejrozšířenějších tanků vůbec, používal se ve všech zemích bývalého komunistického bloku, ovšem i na středním východě. Tento kousek byl vyroben v Československu roku 1955 a Britové jej ukořistili na bitevním poli v Izraeli, odkud ho dopravili do muzea.

Monty je tak trochu unikát, o němž moc nevím. Šlo o "osobní tank" generála (aspoň myslím) Montyho a byl nasazen v poušti. Jde o lehký tank s kulometnou věžičkou, jenž se zdá býti poněkud nepraktický, protože malé boční dělo bylo pevně přiděláno a pro zacílení vyžadovalo otočení celého tanku.

Velký hit, dobře známý Sherman, jenž Američanům vyhrál druhou světovou. Za války jich bylo vyrobeno přes 40 tisíc kusů, stejně jako "našich" T34.

Z meziválečného období jsem zachytil jen minimum, a to minimum mě naprosto ochromilo. Nikdy bych netušil, že v Londýnském válečném muzeu uvidím originál československé mobilizační vyhlášky z roku 1938, dokonce s původními razítky. Mnichovské krizi bylo sice věnována jen malá vitrína, ale zážitek to byl solidní.

První světové válce byl věnován ohromný prostor a ze všech expozicí byla nejpůsobivější. Jedné místnosti dominoval obrovský plastik bitevního pole, zatímco na stěnách visely pochmurně vtipné cedule s názvy ulic (např. Roh Sebevrahů či Tudy do první linie), sloužících k orientaci ve spletitém systému zákopů. Pobavila mě i důmyslná ukázka maskované špionážní věže – šlo o falešný kmen stromu, v němž číhal voják s dalekohledem a telefonem.

Celé patro zavánělo podivným, vpravdě nepříjemný pachem, jehož původ jsem pochopil až při vstupu do zákopu. Skutečně mistrovsky a naprosto reálně vypadala replika asi dvaceti metrů nočních zákopů, v nichž se návštěvníci mohli projít a pozorovat, jak to tehdy vypadalo. Na jedné straně si dva vojáci dávali cigáro, v malém výklenku zas někdo četl dopis z domova a opékal si klobásu, na ošetřovně doktor látal rozšmelcovaného vojáka, jehož grimasa bolesti vypadala skutečně opravdově, stejně jako okolní krev. Opodál pak skupina vojáků lezla po žebříku a chystala se do útoku. A nad tím vším ten zápach smrti a rozkladu, skutečně nezapomenutelný zážitek.

Těžko si v tomhle všem představit usměvavého vojáka Švejka...

Ve válečném muzeu jsem rozhodně nebyl naposled. Ačkoliv jsem prošvihl expozici o zločinech proti lidskosti (převážně Afrika), stihnu trvalou výstavu o holocaustu, nebo se znova podívám na dojemnou ukázku "Dětské války", aneb co se za války dělo s britskými dětmi. Mnoho jich bylo evakuováno do Spojených Států, kde mnohé již zůstaly, spousta jich patří mezi 60.000 obětí londýnského bombardování. V této expozici mě fascinovala dokonalá rekonstrukce anglické domácnosti ze čtyřicátých let a spousta autentických předmětů jako knihy, hračky, dopisy, atd.
Snad taky udělám víc fotek, především zbraní (nikdy jsem třeba neviděl českou sniperku nebo nevěděl, že Bulhaři měli vlastní verzi kalašnikovu, o dost menší než originál).