Horkýže Slíže - Live in London 10.2.07

V návaznosti na příspěvek ze soboty bych tento mohl pojmenovat VELKÁ ROCKOVÁ RADOST. Na koncert Horkýže Slíže jsem se dlouho těšil a rozhodně bylo proč! Nejenže jsem je v Praze propásl (zapomněl jsem tenkrát odejít z hospody), ale navíc jsem ještě nikdy nebyl na klubovém koncertě, kde pár stovek lidí paří jak smyslů zbavených. To je iné kafe než megakoncerty pro x desítek tisíc lidí...



Proradný palec a bolavý Murphy
Chmury na mě šly jen ze dvou věcí: měl jsem obavy z dopadu (resp. dopadů) na můj chorobný palec u nohy, a z Murphyho zákonu schválnosti. Pár dní před akcí jsem totiž nastydl a ta kurva zákonodárská na mě uvalila chřipku. Horkýže bych si však nenechal ujít ani za tisíc hrbatých velbloudů, proto jsem poctivě ležel, polykal Paralen, potil, potil, potil a v sobotu večer odcházel z domu s teplotou 37,1.

Malé Československo
Už před klubem mě potěšil houf lidí, jejichž mluva byla exkluzivně Československá. Angláni tam byli pouze dva - první vyhazovač a druhý vyhazovač. Naprosto mě dostal jeden týpek, netuším zda patřil ke klubu či ke kapele, ale vypadal jak totální Zdeněk Jareš, což byste pochopili jedině v případě, že byste znali Zdeňka Jareše. Nazdar Zdeňku :))

Pivní zkrat
Před zábavou nás ještě čekala hodinová fronta na šatnu a obstarání piva. Michal poctivě vystál šatnu, zatímco já to zalomil k baru. Nechápal jsem, proč kamarád Marcel pije točený Amstel, když se to všude hemžilo láhvemi s nezaměnitelným červeným nápisem z jižních Čech. Možná právě tohle způsobilo drobný zmatek v mé hlavě, který však dokazuje věrnost českému pivu. Barmanovi jsem rozuměl, že Buďvářek stojí 3,95. Když se na kase objevilo číslo dvanáct, nějak se mi to v hlavě přehodilo a nabyl jsem přesvědčení, že jsem se přeslechl a za dvě piva platím 12Ł. Michalovi jsem pak tvrdil, že pivo stojí 6Ł (což je hodně), ale že za Budvara jsem ochoten ty prachy dát (a hlavně jsem měl strašnou žízeň). Až později mě trklo, že mi barman vracel desetilibrovku plus nějaké drobné.

Pivní láhev letí vzduchem
Než začal koncert, museli jsme protrpět příšerné tuc tuc (viz. druhé video s komentářem na konci), které měl na svědomí sadistický DJ v takové malé kukani vedle pódia. Asi neslyšel naše teorie o trajektorii letu prázdné flašky, jinak by se netvářil tak optimisticky...



Černá horkýža
Asi ve čtvrt na jedenáct konečně někdo nastoupil na pódium. Chvíli jsem přemítal, odkdy horkýží zpěvák vypadá jako černoška, než mi došlo že je to předkapela. Necelou hodinu poté jsem mohl zkonstatovat, že, dvojtečka: poprvé v životě vidím černošku rockerku, což je mezi tou londýnskou hiphop-soulo-rapovou chátrou skutečná rarita, a že ta rockerka je fakt dobrá. Prostě pařmenka k pohledání. Ne že bych z ní byl kdovíjak odvařený, zato ona z nás... Tak příznivé přijetí asi nečekala, jen doufám že neviděla (a neslyšela) co se dělo při nástupu Horkýžů... To by jí chudince zase spadl hřebínek.
[video src="http://www.youtube.com/watch?v=PIn3zIRbbow" title="..."]
Při výměně kapel opět nastoupil Zdeňek Jareš a oblažil nás tak typicky Slovanskou větou "dajtě si zatím pivo", až mé srdce pookřálo a já se jako rozkazem začal sápat k baru. Nebyl jsem jediný.

Už troubějí...
Průběh vystoupení nedokážu podrobně ani chronologicky popsat, proto ho shrnu následujícím způsobem: NÁŘEZ!!! KOTEL!!! NÁŘEZ JAK SVINĚ!!! KNEDLÍKY!!! HUKOT!!! PAŘBA!!! SÍLA!!! NÁŘEZ!!!!
Nezůčastněný pozorovatel by to popsal asi takto: houf řádících pařmenů, všichni skáčou jak zběsilí, mávají rukama, třesou hlavama, létají z jednoho konce kotle na druhý, ti otrlejší lezou na pódium a skáčou na lidi, je to jeden velký grupáč zpocených těl, což dokazuje Michalovo "chvíli jsem někoho kopuloval nalevo od pódia, pak jsem odpogoval jinam a byl jsem sám kopulován".
Slabší povahy se do kotle neodvážily, vytvořily kolem něj kruh a divé pařmeny si držely od těla, což bylo dosti nepříjemné ve chvílích, kdy mi docházel dech a potřeboval jsem si odpočnout, jenže jsem byl neustále strkán zpátky do vroucí směsice, kde nebyla šance stát víc jak vteřinu na místě. Pak už to byl jen jeden velký chaos a kolotoč. Skok sem, drc tam, čelem k pódiu, zády k pódiu, něčí loket v břiše, letím doleva, záhy doprava, pot ze mě leje jak z napařeného papiňáku, neskutečněj vodvaz!

Instantní pařba
První tón kytary z ne-hyby udělal hyper-hybu, nakopnul mě jak zbrusu nový startér (ne od Peugeota), což značí vysokou míru harmonie mezi horkýží muzikou a mými mozkovými vlnami. Přesně takhle to mám rád: ztráta zábran, totální a okamžitý odvaz, žádné postupné rozehřívání či nucený pohyb, což se mi na některých koncertech stává, zkrátka absolutní nářez. Naposled jsem takhle vystartoval v roce 2000 na Iron Maiden, když vstoupili na pódium se songem The Number of The Beast.

(Ne)bezpečný kotel
Personál klubu byl naším rejděním zjevně konsternován, obzvlášť když se bubeník nechal vyhecovat, vstal od bicích a hodil si kotel diving. Řekl bych, že i samotní Horkýži byli překvapeni přijetím Londýnských fanoušků. Asi je to tím, že pro nás takovýto zážitek znamená víc než jen koncert domácí kapely. Na chvíli jsme si připadali jako doma, mezi svýma, nemluvě o množství londýnského stresu, jenž se tu v lidech dlouhodobě akumuluje a pak vybuchne jako bomba...
Potěšilo mě, že i v tak brutálním kotli nikdo neztratil soudnost a lidi se chovali ohleduplně. Žádná otlučenina nebyla úmyslná a když někdo ztratil balanc a spadnul na zem, kolempařící ho okamžitě zvedli na nohy, takže nikdo neskončil ušlapán. Horší to bylo s množstvím rozbitého skla na podlaze, z toho jsem byl fakt nervózní, ale po chvíli už to bylo stejně jedno, pod dusotem našich podrážek skončily střepy na padrť.
I profesionalita ochranky byla adekvátní. Když se někdo zdržel na pódiu moc dlouho, vylezl černoch v obleku (žádná korba, normální postava co se vejde na malé pódiíčko) a strčil ho zpátky. Jeden neodbytný fanoušek mu asi dost pocuchal nervy - když už byl potřetí shozen, začal lézt z druhé strany a ještě se s vyhazovačem honil po pódiu, dokud mu i kapela nedala jasně najevo, aby vypadl. Ona chudák ochranka z nás byla celkově dost v šoku.



Z repertoáru
Výstup inicioval song Bicie v 85-tom a první akord mě okamžitě dostal, jak již zmíněno, do eufórie. Dále zazněly klasiky jako Traja spiti roboši, Kybel gitu, Shanghai cola, Disciplína, Svobodnoje vremja, Lesbiens and gays song (neuvěřitelné, jak se z mírné a klidné písničky stane takový nářez), Maštal, Rododendron a samozřejmě Malá Žužu (to už jsem sotva popadal dech, ale Žužu jsem prostě nemohl nepropařit). Zahráli nám i dva kousky z nového alba, které, cituji: "vygrcáme v marci/březnu".

Návrat k tuc tuc
Koncert skončil krátce po půlnoci, zábava však nikoliv. Do tří do rána jela diskotéka, DJ Tuctuc se opět chopil mixu a lidi plynule přešli z divoké kotlománie do kroucení při elektronickém průjmu. Nic pro desítky rockerů, kteří se spolu s námi freneticky hrnuli k šatně, aby jim ty pazvuky nezkazily zážitek. Jakmile jsme vylezli ven, bylo jasné že čistokrevná československá zábava skončila - před klubem se tlačily fronty lidí všech barev a vyznání. Já si ještě rebelsky zakřičel, či spíš zachraptěl HORKÝŽÉÉÉÉÉ a padali jsme na metro. Ale eufórie ne a ne přejít, v metru i cestou z něj jsem musel odolávat nutkání řvát, skákat a máchat rukama ve vzduchu, pro což by asi noční Golders Green neměl příliš pochopení, a abych dokázal usnout (přehlušit silné zvonění v uších), pustil si do uší ukolébavku od Kabátů.



Následky
Docela špatně to schytávaly nohy a boty. Marcel ztratil topánek a půlku koncertu musel chudák prostát, mě se rozvázala tkanička, naštěstí jsem ji dokázal zase zavázat, což se nepovedlo Michalovi, jemuž praskla. Paradoxně to byl právě on, kdo domů pajdal s nohama jak kačer na zdupaném palci, zatímco já, ač jsem pár solidních došlapů taky schytal, byl naprosto v pohodě.
Po tomto extatickém zážitku mi zůstala jediná obava - co moje chřipka? A výsledek? Ráno teploměr ukazoval 36,8! Těch pár desetin stupně jsem všera v kotli vypotil (a zbytek pak v noci, musel jsem otáčet propocenou deku). Takže moje rada na závěr? Máte-li chřipku, nalejte se pivem a jděte pařit na koncert!