Doom 3: Resurrection of Evil - recenze

Tento článek původně vyšel v březnu 2005 na Gamecenter.cz, jelikož však server zanikl, rozhodl jsem se ho umístit na blog.

Je to tady! Očekávaný datadisk na loňskou pecku Doom 3 je na světě, z čehož se kromě pařanů radují zejména prodejci plenek. Dokáže nové dílko od Nerve Software, vyráběné pod záštitou ID Softu, konečně sjednotit zaryté odpůrce Dooma 3 a jejich protějšky, kteří by pro svého božského Carmacka srali ježky proti srsti, kdyby je o to požádal? To ukáže čas, ale na co se v Doom 3: Resurrection of Evil můžete těšit, to se dozvíte z naší exkluzivní recenze!

HODNOCENÍ
Zvuky: 90%
Grafika: 100%
Hratelnost: 80%
Celkem: 90%

KLADY
Dvouhlavňovka, příběh, atmosféra děsu, která by se dala krájet, nestihnete to dohrát mezi obědem a svačinou.

ZÁPORY
Nudný začátek, absence motorovky, přítomnost Grabberu, předvídatelný systém skriptování.

ANKETA - Co si myslíte o Doom 3: Resurrection of Evil?

• Stejná klasa jako původní hra.
• Stejná kravina jako původní hra.
• Konečně to udělali pořádně, původní Doom 3 mě zklamal.
• Nic moc, původní Doom 3 byl mnohem lepší.

Anabáze
Že je lidstvo těžko poučitelné, to víme z historie. Že nadnárodní megakorporace jsou absolutně nepoučitelné, to víme díky příkladům jako Ubrella Corporation, Weyland-Yutani, a v neposlední řadě také UAC. Vždycky když něco podělají a způsobí málem vyhynutí lidstva, jenom se oklepou, popřou a ututlají co se dá, načež vesele pokračují ve svých čachrech. Jak známo, poslední jmenovaná UAC vybudovala na Marsu a jeho měsících Phobos a Deimos obrovský komplex, kde stovky vědců zkoumají artefakty pocházející z pradávné civilizace, kdysi obývající rudou planetu, a také vyvíjejí teleportační technologii. Jednoho dne se však něco zvrtne a celý komplex je uchvácen přívalem nestvůr, jaké svět ještě neviděl. Jediný přeživší je řadový mariňák, o jehož dalším osudu však informační zdroje mlčí.
Dva roky po incidentu zachytí jeden ze satelitů kroužících okolo Marsu podivný signál z oblasti Site One, na kterou se téměř zapomnělo ještě před invazí, a vedení UAC tam vysílá průzkumný tým v naději, že nalezne zdroj signálu a odhalí nové skutečnosti o pradávné civilizaci. Jinými slovy, rozjíždí nanovo celý projekt. Co čert nechtěl, skupina vojáků objeví temný artefakt, jehož aktivací se znovu otevře brána pekelná. Jak jsem říkal, nepoučitelní...

Co nového na Marsu?
Datadisky tradičně vnášejí do původní hry více či méně inovací, zejména po stránce arzenálu a bestiáře. Pojďme se tedy podívat, co si pro nás pánové z Nerve Software nachystali v Resurrection of Evil.
První na ráně je samozřejmě příběh, který přímo navazuje na ten původní a leccos objasňuje. Víc neprozradím, aby to nedopadlo jako v onom díle Simpsonů, kde Homer vycházel z kina po premiéře Hvězdných Válek, a cestou kolem dlouhatánské fronty nadšenců, kteří film ještě neviděli, utrousil poznámku: "Marge, rozhodně jsem nečekal, že Darth Vader je otec Luka Skywalkera"...

Nejpodstatnějších změn doznal zbraňový arzenál, který čítá tři nové kousky. V prvé řadě zmizel Soul Cube a byl nahrazen jiným, neméně užitečným artefaktem. Tato věcička ve tvaru srdce se krmí lidskými dušemi, kterých je po komplexu rozházeno celkem slušné kvantum, a umožňuje na chvíli zpomalit dění kolem vás (bullet-time je prostě pořád populární). Postupem času budete získávat unikátní duše z bossů, a každá z nich přidá nějaké to vylepšení (například zrychlení, nesmrtelnost...). Zvláštní poznámku si zaslouží vizuální zpracování této zbraně, protože je prostě ďábelské. Předmět jako takový nijak zvlášť drsně nevypadá, ale vaše ruce když ho drží... to prostě musíte vidět!

Druhý v pořadí je takzvaný Grabber, ale klidně ho mohli nazvat OGGZHL2, tedy Okopírovaný Gravity Gun z Half-Life 2. Nenechte se však zmást, pánové z ID Softu nejsou tak neopatrní, aby riskovali soudní pře s Valve kvůli ukradení nápadu, a vlastnosti manipulátoru drobet pozměnili. Neexistuje sekundární mód, takže Grabberem si můžete jedině přitáhnout předmět k sobě a ihned ho vrhnout, což by byla efektivní úspora munice, kdyby vám grabnutý sud nebránil ve výhledu a nepohybovali jste se převážně v úzkých chodbičkách plných harampádí, které vrhaným věcem brání v přímém letu. Pokud chcete držený předmět mírumilovně pustit, musíte počkat asi pět vteřin, než se Grabber sám vypne (což ale vylučuje pohodlné přenášení z místa na místo). Nejsilnější stránka této zbraně je však v tom, že má schopnost chytat létající lebkouny, ale především plasmové střely nepřátel, které můžete vzápětí vrhnout zpátky a rozmetat zmetka jeho vlastní zbraní. Tomu říkám kumšt! Ani tato vychytávka ale Grabber nezachrání před upadnutím do zapomnění, protože mnohem jednodušší je zmetka prostě zastřelit, a ačkoliv je RoE na munici podstatně skoupější než původní hra, a každý zbytečný výstřel si budete vyčítat, nikdy neklesnete tak hluboko, abyste museli používat Grabber, což je dobře, jelikož práce s ním má od zábavy a tvořivosti alá Gravity Gun hodně daleko. Tímto se tedy Carmack a jeho kumpáni moc nepředvedli...

Nedostatky Grabberu však mnohonásobně kompenzuje jiná zbraň. Vážení čtenáři, dovolujeme si vám oznámit comeback neumírající legendy, jejíž jméno všichni velice dobře znáte. Dámy a pánové: Dvouhlavňovka!
Má slova zní honosně a pompézně, popravdě až moc. Ačkoliv je totiž brokovnice se dvěma hlavněmi horký kandidát na nejlepší comeback roku, své neupilované předchůdkyni z druhého dílu se zdaleka nevyrovná. Má obrovský, lépe řečeno obrovsky nevyvážený potenciál. Chová se stejně jako jednohlavňovka, takže pokud nacpete hlavně nepříteli až do nozder, rozplyne se jak čokoláda na jazyku, jedno jestli je to Imp, Cacodémon či Hellbaron. Jakmile jste však dál než metr a půl, nemáte šanci někoho zranit, natož zabít. Předpokládám však, že bylo záměrem autorů docílit toho, aby se hráč s každičkou zrůdou setkal osobně.
Podle rčení "pámbů dal, pámbů vzal" musím ještě s lítostí dodat, že daň za dvouhlavňovku je absence motorové pily, což je při nemalém počtu zombíků obrovská škoda.

I bestiář doznal několika přírůstků do pekelné rodiny, konkrétně o šest kousků. Z části jde o bossy. Mezi řadové obludy patří nový druh lebky, mnohem více připomínající Lost Soul z dědečka Dooma, dále pak jakási obdoba Mancubuse, lidově řečeného Mrože, zombík ve skafandru a podobně. Často se bude hlásit o slovo vetřelce připomínající démon, protože ho budete potkávat na každém rohu, a bez artefaktu vám dokáže slušně zavařit. Je to sice jen vylepšený Imp, ale pohybuje se pekelně rychle a dokáže jedním skokem překonat celou místnost a přistát vám na hlavě.

Navlečte si pemprsky, the show must go on!
Jak již bylo řečeno, průzkumný tým měl za úkol vypátrat zdroj signálu, pročež se na začátku hry ocitáte hluboko pod zemí. Žádné laboratoře a kanceláře, ani peklo samotné, nýbrž jeskyně, archaické chodby a pradávné síně. Nutno bohužel konstatovat, že začátek je dost nudný: málo nepřátel, samé skákání a lezení po žebřících jak v nějaké adventuře, do toho nutnost používat tu nešťastnou věc jménem Grabber. Jakmile se však vyhrabete z vykopávek, hra začne pomalu nabírat obrátky, a brzy vás naprosto pohltí. Ke slovu se přihlásí smrtící kombinace dvojhlavňovky s artefaktem, a manipulátor upadne v zapomnění. Bez artefaktu si neumím úspěšné hraní představit, protože hordy nestvůr připomínajících alieny se dají v reálném čase jen těžko zabíjet. Stejně jako v Doom 3 se nekoná soustavná akce bez odpočinku, nýbrž pomalý postup krůček po krůčku a nervózní nakukování s baterkou do každého koutu. Narozdíl od původní hry, kde vás občas něco opravdu překvapilo, neřku-li vyděsilo, tady jsou skripty a chování nepřátel ještě předvídatelnější. Po chvilce hraní budete mít perfektně zažité schéma vejdi do místnosti, spusť skript, zapni artefakt, vystřílej hrstku oblud a jdi dál, případně vejdi do místnosti, spusť skript, zjisti kde a kolik oblud se objeví, quickloadni, vejdi do místnosti, spusť skript, zapni artefakt, použij broky a jdi dál.
Zhruba ve chvíli, kdy začnete dumat nad stereotypním používáním dvouhlavňovky, se objeví rotačák, za chvíli pak raketomet a nakonec plasmovka, stísněná atmosféra trochu povolí a hra nabere nové obrátky. Opatrné postupování krůček po krůčku s křečovitě staženým análem vystřídá akčnější, rychlejší a dynamičtější styl, čím dál častěji bude problém sundat prst ze sprintu, a pokud jste se z nějakého prazvláštního důvodu až dosud nudili, tak teď už nebudete.
Toto "akční" intermezzo ale nepotrvá dlouho. Brzy bude vystřídané tím nejděsivějším, nejstísněnějším a nejnepředstavitelnějším hororem, jaký jste ještě v Doomovi neviděli. Představte si Delta Labs, které jste je před dvěma lety nechali zdevastované na pospas pekelnému Bertrugerovi. Všude se válí hromady koster, ze zdí vyčuhují lidská těla, všechno je naprosto zničené, ve vzduchu se vznáší rudý opar děsu, do toho všeho vám ďábelský vědec neustále našeptává a z každého koutu se na vás může vrhnout zombík, Imp nebo Hellbaron... Představili jste si to? To je dobře, protože přesně na takové místo se dostanete! Budete znovu procházet lokacemi z Doom 3, avšak značně poznamenanými pekelným rojením, a děsivý pocit deja-vu rozhodně nenechá váš močový měchýř klidný. A to jste ještě nebyli v Pekle...

Ach, Peklo. To je kapitola sama o sobě. Všechno po čem jste toužili a marně hledali v Doom 3 se stalo skutečností. Démonické bitvy s desítkami nepřátel najednou, Baroni, Mancubusové, do toho Impové, všichni jdoucí tvrdě po vás, ale příležitostně se vraždící navzájem, něco neskutečného! Všechno ve stylovém prostředí nefalšovaného ohnivého pekla, prostě nádhera.

Žádné změny v grafice ani v reprákách
Po technologické stránce se nic moc nezměnilo. Grafika je pořád stejně temná a ponurá, zvuky pořád stejně vlezlé, zneklidňující a občas nečekané, což ústí ve stále stejně strašidelnou atmosféru, občasné infarktové stavy a p(r)omočené křeslo.
Za zmínku rozhodně stojí fakt, že instalačka se vejde na jedno jediné CD, což se dnes už skoro nevidí, a zejména u titulu s takovou grafikou je to naprostý unikát. Stejně jako u původní hry však vzniká problém, že procesor je zbytečně zatěžován extrakcí dat z vysoce komprimovaných paků, a je tedy lepší všechny soubory rozbalit a archív smazat. O tom si ale přečtěte v některém návodu o ladění výkonu.

Multiplayer
Vzhledem k naprosté novosti tohoto titulu jsem neměl možnost důkladně otestovat hru pro více hráčů. Pokud však multiplayer doznal takových vylepšení jako single, máme se na co těšit. Navzdory tomu přibil jediný nový mód, a to CTF. Dále jsou k mání staré dobré kousky jménem deathmatch, team deathmatch, last man standing a tournament. Poslední jmenovaný zní nejzajímavěji. Dva hráči bojují v aréně, zatímco ostatní přihlížejí. Když duel skončí, první v řadě přihlížejících se utká s vítězem, zatímco poražený jde na konec.

Závěr
Tři nové zbraně, šest nových démonů, obsáhlejší storyline, skvělá hratelnost a solidní herní doba, Peklo. To všechno svědčí o jediném: že Doom 3: Resurrection of Evil není žádná nastavovaná kaše, nýbrž datadisk jaksepatří, který předčil veškerá očekávání a troufám si říct, že je mnohem lepší než jeho předchůdce. Veliké plus musím přičíst také za to, že těžkotonážní nepřátelé už nejsou jen vzácností a setkání s nimi rozhodně nespočítáte na prstech jedné ruky, jako tomu bylo v původní hře. Škoda jen toho nudného začátku, absence pily a přítomnosti nepříliš využitelného Grabberu. I přes tyto nedostatky si však myslím, že řada hráčů zklamaných Doomem trojkou zde najde plnohodnotnou satisfakci. Dobrá práce hoši, jen tak dál, přesně takhle jsem si Doom 3 představoval!