Příjemný den v práci. Utopie?
Čtvrtek 1.2.
Lavička
Po čtyřech dnech si na nový beat začínám zvykat a pomalu si ho vychytávám. Dneska jsem například zjistil, že několik ulic vůbec nemusím uklízet, jelikož se o ně stará soukromá firma obhospodařující místní domy. Taky jsem konečně objevil parádní zašívací místečko, kde můžu nerušeně sedět, kochat se pohledem na okolí (bohužel ne na Wembley, člověk nemůže mít všechno) a číst si knížku. Je to v takovém parčíku za školou, s výhledem na depo metra, je tam klid, skoro nikdo tamtudy nechodí a ačkoliv je to pár kroků od hlavní silnice, mezi ní a mou oblíbenou lavičkou stojí vysoké baráky. Jedinou nevýhodu skýtá fakt, že když si sednu a přestanu makat, za dvacet minut mi začne být zima, takže to s tím zašíváním není zas tak horké.
God bless the Scarabs
Dnešek byl vcelku příjemný nejen kvůli nově objevené lavičce, ale tak nějak celkově. Počasí se vydařilo, bylo fakt pěkně, svítíčko slunilo, teplíčko teplilo a na obloze skoro ani mráček. Ráno jsem přišel na sedmou místo na šestou (šéf mě tady checkuje až v osm) a do jedenácti byl celkem busy s pár ulicemi, které jsem včera a předevčírem drobátko odflákl. Díky návalu práce mě nepřepadávaly obvyklé chmury a když jsem si sedl na nově objevenou lavička, číšela ze mě vyloženě dobrá nálada. Dvacet minut po jedenácté jsem se pomalým loudokrokem vydal zpátky na výchozí bod, s tím že budu mít tak hodinu a půl na poslední ulici, o které se šéf zmiňoval ze zvláštním důrazem. Jaký to šok, když jsem stanul na začátku Twybridge Road a při kontrole časomíry zjistil, že už je tři čtvrtě na jednu! Tak to se tady asi trochu zdržím... ale počkat, jaktože je ten chodník tak čistý, vždyť ještě včera byl plný listí, kamínků a prachu z támhleté stavby... Aha! Jak jsem tak narychlo procházel dokonale, až strojově čistou ulicí, začal jsem si radostí pobrukovat a blahořečil Scarabům, což nejsou zjizvení Arabové, nýbrž stroje na čištění ulic, s těmi velkými kartáči vepředu. Tak žádné zdržování, rychle schovat koště do křoví a hurá na autobus.
Wembley, nepřestávám žasnout
Přes Cirkulárku (North Circular Road) vede vysoký nadchod, z něhož se nabízí doslova božský pohled na tolikrát zmiňovaný stadión. Za rachotu projíždějících kamionů jsem užasle zíral na nespočet malinkých titěrných červených střech a komínů, táhnoucích se asi dva kilometry do dáli, zpoza nichž se tyčí Arch, dnes obzvlášť vyrýsovaný proti temnému mraku na čirém nebi, a pod ním kolosální stavba stadionu. Je to fakt něco úchvatného, to množství střech, které vypadají tak malinké, a za nimi obří, doslova monstrózně se tyčící Wembley! A já ještě pořád nemám foťák!
Milí lidé
Je poznat, že někdo si street cleanerů opravdu váží. Dneska mě před školou zastavila milá postarší paní školnice, slušně pozdravila, představila se, pochválila mou práci a šla zase dál. U starších Angličanů je to normální, o to víc pak potěší, když člověka pozdraví i Africká mamina, popřeje dobrý den a slušně požádá, zda bych byl tak laskav a vymetl jí listí ze dvorku. V takovémto případě to milerád udělám, ty dvě hrstky mě nezabijou a je to rozhodně lepší, než kdyby to vymetla na chodník a já to pak musel sbírat po celé ulici. Proč takoví nejsou i lidé v Harlesdenu...?
Jihočeský záblesk
To si tak pauzíruju, opřený o zeď, dívám se na Cirkulárku a kochám se pohledem na (Wembley) kvanta svištících kamionů: Royal Mail, Saintsbury's, London Scaffoldings LTD, ČSAD JIHOTRANS ČESKÉ BUDĚJOVICE...
Žádné komentáře:
Okomentovat