Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014, část devátá

Ležím ve stanu, po čtyřech dnech bez koupele se cítím jako znovuzrozený v hebkém objetí říčního proudu s dotykem mýdla a modlím se, aby ty hlasy vedle mého stanu nebyli další výletníci, kteří se na poslední chvíli rozhodli vyrazit o víkendu kempovat, protože jinak sbohem dvoudenní zevlování, oázo klidu a nicnedělání. A ano, modří už vědí...

Pátek, 23. května 2014
Včera jsem vyrazil až v deset ráno a celý den jsem se cítil jak mrtvola. Nevím co se stalo, ale pouhých šest kilometrů z Daet-jae na vršek Duta-san mi trvalo neskutečných pět hodin, a to byl prosím pěkně lehký terén. Když jsem konečně dorazil na kýžený kopec, nemohl jsem se ani hnout, natož jít. K mému údivu byl přímo na vrchu, v 1500 metrech, zdroj vody. Dělal kap... kap... kap... a za hodinu mi nakapal jednu láhev. Vzhledem k vyčerpání, nevůli jít a přítomnosti vody, jsem se rozhodl na Duta-sanu přenocovat. V půl páté už jsem zabalený do spacáku němě zíral na podnebí.

O pár set metrů níž se rozlila hustá bílá smetana a pokryla celý svět pode mnou, zatímco nahoře se stejně hustá a stejně bílá vrstva postarala o zakrytí oblohy. Mezi vrstvami zůstal tenký proužek modři a výsledný jev připomínal rozkrojené švejžužu. Úžasný výhled, ale o to méně úžasné vyhlídky na zítřejší sestup do Mureung Gorge - nejkrásnějšího korejského údolí, kde doufám ve velkolepé výhledy. Ale čert vem počasí. Byl jsem rád, že se nemusím hýbat a můžu si v klidu číst. Hrobové ticho, bezvětří, absence lidí a bílé husto se spojily v dokonalé souhře mírumilovnosti. Po večeři jsem neodolal pokušení, spořádal celou zásobu čokoládových bonbónů a blaženě usnul. V noci se obloha vyjasnila a byly vidět hvězdy, což je v Koreji vzácný jev. Viditelnost totiž trpí kvůli vysoké vlhkosti vzduchu, prachu vanoucího z pouště na severu a smogu vanoucího z čínských metropolí na druhém břehu Žlutého moře.

Ráno se pode mnou rozprostíralo bílé moře, což mě znepokojilo, protože právě do toho moře jsem se chystal vstoupit a bál jsem se, že když už jsem jel napříč celou zemí za lepšími výhledy, zhatí mi to počasí. Naštěstí nezhatilo. Po prudkém sklesání se mi naskytl POHLED: obří soutěska, téměř svislá kamenná úbočí sporadicky porostlá mixem listnáčů a jehličnanů, vyčnívající špičky skal, na protějším úbočí osamělý chrám, v dálce zející nad propastí, kdesi hluboko dole hukot vodopádu, a nahoře hory ztrácející se v mracích. Konečně výhledy, konečně panoramata, a ne jen ten posraný nudný hřeben!

Sestup mi trval několik hodin, zbytek dne jsem se kochal hlavní soutěskou, nalehko a bez batohu. Užil jsem si vodopády, obdivoval tisíc let starý chrám a potkal neobvyklé množství zvířat. Místní zvířena bývá plachá, dnes však nikoli. Už na Duta-sanu mi při snídani asistovala veverka, která bez ostychu, pár centimetrů ode mě, zabořila hlavu do obalu od krekrů a začala dojídat. Tiše jsem ji sledoval dobrých deset minut, než si jazýčkem očistila tlapky a odhopsala pryč. Korea se veverkami jen hemží, narozdíl od těch evropských jsou menší a mají pruhovaný hřbet. Další zvířecí encounter byl s hadem. Nevím jestli to byla zmije, užovka nebo slepýš, ale fotit se nechala jak nějaká modelka.

Po procházce a prohlídce vodopádů přišel čas vyřešit nocleh. Bohužel mi došlo jídlo, takže bylo nutné se vrátit do civilizace. Jakožto populární destinace je údolí Mureung vybaveno sadou restaurací, krámků a kempem. K večeři byl bibimbap, zmrzlina a makgeolli, ale nákup zásob docela zklamal - jen pár kiosků s předraženým základním sortimentem. Naštěstí v nedalekém chrámu Samhwa-sa dávají jídlo zdarma.

Ještě horší je však kemp; korejské kempy nejsou jako ty naše. Plac pro stany, záchod (někdy suchý, někdy splachovací a někdy turecký), a prý se snad má něco platit, ale nepochopil jsem komu a kde. Žádné zařízené kempy s obsluhou, sprchami a kuchyní jako ve zbytku světa. Nu což, aspoň ušetřím a k řece je to pár metrů, stačí přelézt plot. Horší je, že jsem se zase trefil do víkendu a že se to tu hemží víkendovými měšťáky, takže s klidem se mohu rozloučit. Měšťácké nájezdy znamenají celé tlupy s obrovskými rodinnými stany, grilování, hlučné lidi, no znáte to. Co se dá dělat, nějak to zmáknu. Teď budu končit, už mě ze psaní bolí ruka, takže si jdu otevřít to předražené pivo než zteplá, zakousnout se do zbrusu nové knihy od mistra hororu pana Kinga a doufat, že nově příchozí výletníci konečně dostaví ten mega stan se kterým už hodinu laborují, a přestanou rámusit (naivní představa).

Nevelký kemp je narvaný k prasknutí a rozjíždí se grily, děti povykují, cítím pečené klobásy... možná bych se mohl k někomu přifařit, ale obávám se, že tady se na pohostinnost nehraje, a stejně teď nemám náladu se s někým bavit, chci si v klidu číst. Škoda, že mi tam na kopci došlo jídlo, jinak bych tam býval zůstal. No nic, to je holt život. Zmíním se aspoň o podivínovi, kterého jsem na tom kopci potkal. Ačkoliv jsem mu očividně nerozuměl ani slovo, mlel pantem korejsky, smrděl jak starý kozel a trval na tom, že budeme trekovat spolu, ať mu dám svoje telefonní číslo. A hlavně, sám od sebe si řekl o jídlo a ještě vysomroval jednu z mých vlastnoručně vyřezaných holí! Zkrátka opačný extrém korejské pohostinnosti. Mnohem příjemnější bylo setkání s korejským dědečkem hříbečkem - prastarým mnichem, který jako by z oka vypadl ctihodným velmistrům kung-fu čí moudrým poustevníkům ze všech filmových klišé, co se jich jen vejde na plátno. Nikdy bych nevěřil, že na vlastní oči spatřím typický asijský plnovous, padající z vrásčité tváře až ke kolenům ve třech dlouhých, bílých pramenech.

Další díl / Předchozí díl / Na začátek / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část

Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - část osmá

Středa, 21. května 2014

O mnoho set kilometrů dál, na opačném konci země, a opět na stezce. Včera jsem to v Samcheoku náramně vychytal s noclehem. Celou cestu jsem si dělal vrásky, že dorazím pozdě večer, za tmy, do neznámého města a budu se muset ubytovat v nějakém drahém hotelu, ale kousek od autobusáku jsem na úpatí zalesněného kopce našel velké prostranství - skládku suti nebo staveniště - a na konci tohoto prostranství plácek jako stvořený pro stanování. V klidu a nikým nerušen jsem se zadarmo vyspal, ráno došel zpět na autobusák, umyl a oholil se na veřejném WC a dal si tradiční korejskou snídani v místním bufetu: tofu polévku, pečenou rybu, rýži, kimchi a sadu příloh včetně, což mě jako ranní delikatesa překvapilo, nakládaného česneku.

Po snídani jsem dalším autobusem vyrazil k Hwanseongul Cave, místní oblíbené turistické destinaci a největší krasové jeskyni v zemi. Víc než krásy jeskyně mě potěšilo místní WC s vyhřívaným prkýnkem... Z hardcore trekkera se na pár hodin stal obyčejný turista, který si koupil zmrzlinu, svezl se lanovkou a prošel si nádhernou jeskyni, kde nebyl ani jeden krápník, zato spousta útvarů s chutnými názvy jako cave popcorn, bacon sheet, apod. Kam na to ti Korejci chodí... Cedule s přeškrtnutým fotoaparátem zřejmě korejsky znamená "prosíme foťte", protože všichni návštěvníci blikali svými pádlofoťákofony ostošest, tak jsem se přidal a hodinu a půl si hrál. Snad se nějaká ta fotka místního Golden Gate, Summit of Hope, Palace of Dreams či Bridge of Confession povedla, to zjistím až po vyvolání SD karty. Pozn.: povedla.

Ďábelské osvětlení v jeskyni Hwanseongul, vtipná cedule a světlo na konci tunelu. Foceno bez trojnožky!

Po procházce podzemím nastal čas na návrat do drsné trekkerské reality - z úžasného a majestátního údolí jsem se musel vydrápat zpátky na hřeben. 500 metrů převýšení na ani ne dvou kilometrech mi zabralo přes dvě a půl hodiny, a celou dobu jsem nervózně pozoroval zvětšující se mraky zakrývající vršek hor. Na tomto místě mají být spektakulární výhledy, ale jestli se zatáhne, uvidím spektakulární hovno. Naštěstí byl samotný výstup spektakulární dost: po téměř svislé skále, obrovskou soutěskou pokrytou lesy, až se mi nechtělo věřit, že celé to impozantní pohoří má jen 1100 nadmořských metrů. To jsem pochopil až nahoře, kde se hřeben rozšířil v krásné prostorné sedlo porostlé mladými listnáči.

Tedy aspoň do chvíle, než začal další kopec a naskytl se mi pohled na západní stranu hor...

Zde se ze spektakulární soutěsky staly obyčejné vesnické kopce, kde se traktory pracně snažily rozorat kamenitou půdu a stezka se z lesa přemístila na betonovou cestu. Naskytla se mi výjimečná šance z bezprostřední blízkosti pozorovat a fotit obří větrné elektrárny. Řeknu vám, že ty větrníky, co z dálnice vždycky vypadají tak nějak obyčejně, jsou zblízka impozantní. Vysoké snad třicet metrů, obvod základny dobrých deset a dovnitř vedou dveře. Určitě tam bude i výtah do rotorové strojovny, která vypadá jako gondola vzducholodi. Nedokážu si představit, kolik spoluobčanů by bylo zapotřebí, aby ty tuny mědi rozebrali a odnesli do sběru. Bohužel kvůli mlze nemám moc dobré fotky, ale zase, stát pod tím kolosem a vidět jen čouhající konce dvou lopatek bylo jak civět zespodu na Krakenův knír. Zbytek dne už tak zajímavý nebyl. Zbývalo jen pár kilometrů, ale nohy ne a ne poslouchat, krosna jak z olova (přísahám, že jsem si nenaložil ani kousek mědi!) a i na rovině jsem co pár metrů odpočíval. Nakonec jsem se do cíle - do sedla Daet-jae - došoural okolo šesté večer a za hluku dalekých hromů se utábořil vedle nějakého pódia. Vidina bouřky nebyla zrovna příjemná, ale říkal jsem si, že se mi to snad vyhne. A vyhlo. Nechápu místní metereologické pochody - nejdřív se to hnalo na sever a najednou hle, mraky se ženou zpět, jako by jim někdo dal na severu čelem vzad a se slovy "vemte si to zpátky, my to nechcem!" je poslal zpátky. Tak snad zítra nezmoknu. Jdu totiž na sever.

Další díl / Předchozí díl / Na začátek / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část

Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014, část sedmá

Úterý, 20. května 2014
Jak jste si asi všimli z dosavadních příspěvků, nálada v korejských horách je stejně kolísavá jako ukazatel nadmořské výšky místního hřebenu. Jednou nahoře, jednou dole...

Radikální změna plánu přeci jen přišla. Sedím opět v autobuse, odjíždím na sever a přeskakuji celou centrální část Baekdu-Daegan. Důvod - na jihu už mě to nebaví, je to dřina a odměnou je mi pouze okoukané okolí, které se za poslední týden ani trochu nezměnilo. Hřebeny, lesy, další hřebeny a ještě víc lesů. Jít po hřebeni není žádná sranda, terén je obtížný, je sucho, vedro, nedostatek vody, pro jídlo se musí jezdit do města a ty největší zajímavosti - chrámy a krásná údolí, jsou dole, pod hřebenem, kam je fuška se dostat a ještě horší je vyškrábat se pak zpátky. Když strávíte několik hodin úmorným výstupem, dobře si pak rozmyslíte, jestli chcete sejít dolů kvůli nějakému chrámu a celý ten očistec pak opakovat. Bohužel musím konstatovat, že tenhle náročný pochod vůbec nenabízí takové odměny, aby stálo za to ho absolvovat celý. Nemám žádný vztah k historickému a spirituálnímu významu Baekdu-Daegan, neboť neumím korejsky, a tak zbývá jen příroda, která mě, jak již zmíněno, neuchvátila. V neposlední řadě jsou tu důvody časové. Vím že to celé ujít nestihnu a než se hnát kupředu dokud to půjde, radši si vyberu ta nejzajímavější místa a zbytek přeskočím.

Hřeben Deogyu-san. Z dálky vypadá nádherně...

Rozhodl jsem se proto vynechat centrální část treku a jet rovnou na sever, kde by mělo být mnohem hezčeji a zajímavěji - více skal, údolí, soutěsek, pohled na moře, atd. Někdo by to mohl brát jako porážku, ale já vím, že si nemusím nic dokazovat. Ne po přechodu Pyrenejí a procestování Zélandu na kole, kde jsem měl větší motivaci a dostatek času.

Penis... ehm... kanón rock.

BD představuje naprosté fyzické vyčerpání, nudu, dřinu a bídnou odměnu. Nebýt úžasných lidí, které potkávám, bylo by to úplně o ničem. Před dvěma dny, když jsem se ráno chystal vyrazit z Yuksip-ryeong (poté, co mi hostinský na rozloučenou připravil masivní omeletu), jsem potkal Bena a Kellen, mladý pár z USA, který jde taky BD. Šťastný jako blecha, že mám anglicky mluvící společnost, jsme společně vyrazili a absolvovali jeden z dosud nejnáročnějších dnů - brutální výškrab do nitra národního parku Deogyu-san po silně erodované, obtížně schůdné cestě, v úmorném vedru a skoro bez vody.

Abych řekl i něco pozitivního, musím se s úsměvem pozastavit nad útvarem Daepo-bawi (bawi = balvan), zvaným taktéž Namgeunseok-bawi. Ne, že by v tom byl pro našince nějaký rozdíl, ale korejštinofilové už vědí, že jedno znamená "penis-rock" a druhé "kanón-rock". Ne, že by v tom byl pro našince nějaký rozdíl, ale když tudy před několika sty lety táhla japonská armáda, tenhle ztopořený balvan ji dokázal zastavit, protože si mysleli, že na ně nepřítel míří kanónem...

Ben, Kellen a ranger ze Satgat-jae shelter.

Cílem etapy byla horská bouda Satgat-jae shelter, vzdálená pouhých, ale vydatných 12 kilometrů od Yuksip-ryeong. Zcela vyčerpáni jsme tam došli až za setmění a k našemu velkému překvapení jsme zjistili, že je bouda zavřená, údajně kvůli regeneraci okolní přírody. Jeden z přítomných rangerů, které jsme vyrušili v nedbalkách, nás chtěl poslat zpátky, ale ten starší měl naštěstí tolik soudnosti, že nás nechal přespat. Všechno zlé je k něčemu dobré, a my nakonec měli celou boudu pro sebe, navíc zadarmo a z rangera se vyklubal zajímavý společník, který si mě nevím proč oblíbil. Asi že jeho děda byl v 90 letech jako křesťanský misionář vyslán do ČR a líbilo se mu tam. Samozřejmě se podělil o jídlo i rýžové víno, kterého už před naším příchodem musel něco zkonzumovat, protože byl otravný jak svrab a dělal nám důležité přednášky o tom, jak se máme chovat v národním parku, takže jsme ráno rádi odešli. Na rozloučenou mi daroval fusekli na krk, tedy kus látky, který si navléknete přes hlavu na krk, aby vám na něj nefoukalo (na krk). Tehdy mi to připadalo jako přítěž, kterou jsem v korejském vedru vláčel zbytečně, ale jak jsem za tu zbytečnost byl vděčný o měsíc později na Islandu...

Dolů...

Jelikož je kempování v národních parcích zakázané a další přístřešek byl taky zavřený, museli jsme ten den opustit Deogyu-san NP. Měli jsme dvě možnosti - ujít dvě etapy za jeden den, nebo sejít z hřebene a odejít z parku kratší cestou, avšak mimo trasu BD. Já jsem byl pro první možnost a věřil, že 16 kilometrů relativně schůdným terénem dokážu ujít, ale Ben s Kellen se moc netvářili. Mají o dost pomalejší tempo a mnohem víc času než já, navíc Kellen začalo dost bolestivě zlobit koleno. Dopadlo to tak, že jsme se celý den loudali vedrem a suchem, byla to úmorná cesta na které mě bavily akorát dlouhé pauzy a společnost Američanů, a když jsme konečně došli na rozcestí, kde se mělo rozhodnout, bylo za a) pozdě, za b) jsem byl zdeptán nezáživným pochodem, c) bavila mě jejich společnost a za d) jsem už byl víceméně rozhodnutý dát pochodu vale a přesunout se na sever. Takže jsme všichni tři vyrazili drsným sestupem do údolí, směrem k tři kilometry vzdálenému chrámu. Plán byl najít buď vhodné kempoviště někde u cesty, nebo zkusit požádat o nocleh v chrámu.

A zase nahoru...

Údolí bylo úzké a kamenité, dole tekl potok a po řadě dnů na vyschlém hřebeni to byl úplný ráj. Kempoviště jsme nenašli a mnich nás nechtěl, nakonec jsme tedy skončili v minbaku (korejský penzion), což bylo to nejlepší řešení. V tomto typu ubytování se platí za pokoj, nikoli za osobu, takže to pro nás bylo výhodné. Za 40.000 wonů jsme dostali pokojík s tak malou sprchou, že se muselo skoro stát na záchodové míse, ale zato s vyhřívanou podlahou! Dopřáli jsme si luxusní večeři - polévku s tofu, vepřovým masem a spoustou zeleniny. Korejská kuchyně servíruje spoustu malých talířků s různými přílohami jako kimchi (zelí nakládané v pikantní chilli omáčce), různé druhy zeleniny, apod. K tomu rýžové víno a pak hurá na kutě. Spolu s Benem jsme se postarali o Kellenino bolavé koleno a doufám, že pochod zvládne, protože sestup neprobíhal zrovna hladce. Ti šílenci se chtějí vrátit na hřeben tou děsnou soutěskou, navíc v dešti. Přeju jim hodně štěstí. Rád bych šel dál s nimi, ale jak už jsem řekl, chci tuhle část pochodu vynechat, navíc jsou na mě moc pomalí. Je to škoda, protože jsou to fajn lidi a navíc umějí korejsky, což se vždycky hodí. Každopádně teď už je to jedno - sedím v autobuse směr Samcheok, jedno z měst na severu země, opět cestuji sólo a doufám, že zbývající dva týdny v Koreji si užiju. Příští zastávka - jeskyně.

Další díl / Předchozí díl / Na začátek / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část

Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014, část šestá

Pan Jo Cheol mi uvařil guláš po korejsku. Vynikající!
Na tohle setkání hrozně rád vzpomínám.

Sobota, 17. května 2014
Dneškem jsem naprosto totálně a absolutně ohromen. Korejská štědrost a vstřícnost nezná mezí! Jsem naprosto unešen úžasnými lidmi této země. Ráno začalo obvyklým způsobem - odpočatý jsem se vyhrabal ze stanu a pomalu, velmi pomalu, se vydal na cestu. Naposled jsem toužebně hodil okem po hamace, která mi včera poskytla útočiště, otočil se a začal šlapat do kopce. Prvních pár hodin dnešní nenáročné etapy jsem strávil sám, ale už nějakou dobu jsem za sebou slyšel hlasy. Zrovna když jsem si svým švýcarským nožem vyráběl  novou chodeckou hůl, dohnal mě pán a plynnou angličtinou a dal se se mnou do řeči. Byl členem horského klubu, co si každou sobotu dává jednu etapu BD a má v plánu ji během dvou let dokončit. Pro zaneprázdněné Korejce běžný způsob, jak dostát své kulturní povinnosti.

Netrvalo to dlouho a spolu s několika dalšími členy jeho komanda jsme usedli na příjemné mýtině k obědu. O jídlo se automaticky podělili a ačkoliv jsem se taky snažil přispět, odmítli mě připravit o zásoby a naopak mě štědře pohostili. V průběhu dne jsem se dal do řeči s řadou z nich, příjemně si popovídal anglicky, strávil zábavnou tůru ve společnosti lidí a byl pravidelně naléván rýžovým vínem. Později jsem zjistil, že makgeolli (makali), jak se nápoj jmenuje, je nejlevnější alkohol (litrovka za 1000 wonů, asi 20 korun) a je to v podstatě rýžový burčák. Má 6%, láhev je plná kvasinek (před použitím protřepat) a když ji necháte na slunci, tak vybouchne. Pozor, nezaměnit se sake, to je japonský destilát.

Když jsme konečně dorazili do cíle, kde na 31-člennou grupu čekal autobus, byl jsem pozván do restaurace na společný oběd a na rozloučenou dostal tolik jídla, že nevím co si s ním počít. Rozbujelí alkoholem (vymakalení?), všichni výletníci vyžadovali mou pozornost a připíjeli (přimakalovali?) si na mou počest. Korejci jsou upřímně poctěni, když se cizinec vydá pěšky napříč jejich zemí, navíc po posvátné stezce Baekdu-Daegan.

Skupinka trekkerů, kteří mi celou sobotu
dělali společnost a náramně mě pohostili.

Největší pocty se mi dostalo od operní pěvkyně, která si se mnou nejdřív povídala italsky (anglicky totiž neumí), chtěla abych jí naučil správně česky vyslovovat slova z Rusalky, a pak mi tu Rusalku zazpívala! Nemám slov, místní lidi jsou prostě úžasní. Nakonec ještě trvali na tom, že mě svezou kousek autobusem, i když to bylo jen 100 metrů, a málem jsem si tam zapomněl krosnu. Při odjezdu jásali a mávali, cítil jsem se jak celebrita.

Stále ještě ohromen tím neskutečným zážitkem jsem se vydal hledat supermarket, avizovaný průvodcem, abych si nakoupil na příštích pár dní (většina jídla, které jsem dostal, bohužel podléhá zkáze). "Supermarket" je jen krámek se sušenkami a pár dalšími blbostmi; ta kniha mě v tomhle začíná docela srát. Šel jsem tedy zpátky do restaurace zeptat se kde seženu jídlo a hle, úžasný den pokračoval. Nejenže majitel umí výborně anglicky, ale ještě mi nabídl odvoz do města na nákup a zpět. Během cesty jsme se dali do řeči o tom i onom, ukázalo se, že před čtyřmi lety odešel z rušného Soulu a usadil se zde, v mírumilovném horském průsmyku, kde lišky dávají dobrou noc (jednu jsem dnes viděl). Dopadlo to tak, že mi nabídl nocleh, sprchu a ještě mě pohostil gulášem po korejsku (přestože jsem původně zval já jeho na drink). Stále ještě vstřebávám ty úžasné vjemy dnešního dne - tolik štědrosti, pozitivní energie a skvělých lidí jsem už hodně dlouho nezažil. Nechápu, jak mohl být včerejšek tak trudomyslný a negativní. Nechápu, jak jsem vůbec mohl pomyslet na to, že už tu cestu chci mít za sebou. Vždyť teď už by to ani nešlo - nemůžu a nechci zklamat důvěru tolika lidí, které jsem potkal, inspiroval a potěšil tím, že kráčím pěšky napříč jejich zemí. Nechci zklamat ani tu exoticky vyhlížející kost z dnešní skupiny, co vypadala na 26 a ve skutečnosti je jí 44!

Další díl / Předchozí díl / Na začátek / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část

Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014, část pátá

Pátek, 16. května 2014
Houpu se v hamace, cumlám lahváče a pozoruju vosu, jak mi sosákem luxuje špinavou nohu. Vychutnávám si naprosté ticho kontrastující s ptačím zpěvem a podivnou korejskou muzikou z blízkého kiosku. Muzika mi v první chvíli vadila, ale z rušivého elementu se stalo příjemné brnkání na prahu vnímání. Jak jsem se k téhle idylce dostal? Dlouhou a trpkou cestou naprostého fyzického vyčerpání, stresu, spěchu a konečného uvědomění si, že tahle cesta není závod a kdyby byla, neměl bych šanci vyhrát. Od prvního dne jsem byl na nervy z toho, že celou BD nestihnu ujít, že jsem si zpáteční letenku zarezervoval na moc brzo. Hlavou mi probíhaly všelijaké výpočty, jako že když mám 26 dní, tak musím ujít aspoň 27,2 kilometrů denně, tzn. šlapat každý den aspoň 10 hodin, nikde se nezdržovat, vykašlat se na kulturní zastávky, mít ideální počasí, netrpět únavou a ani jednou nezabloudit. Prostě nesmysl. Chvíli jsem tomu nesmyslu i věřil, koneckonců Pyreneje, které měly 800 km a 42 km stoupání (oproti 735 km BD) jsem dal za 36 dní se spoustou pauz, půldnů a hodně pozdního vstávání. Jenže korejské hory jsou daleko drsnější, než jsem čekal. Jsou sice relativně nízké, ale zato pěkně strmé a i ten sebemenší kopec vyžaduje tvrdou práci a spoustu námahy. Vždyť jen první den jsem musel nastoupat 1300 metrů na nějakých třech kilometrech! Jít po hřebeni neznamená žádnou pohodičku na vrstevnici - vlní se to jak lochneska a každou chvíli se vám do cesty připlete kopec. Trasa jde striktně po hřebeni, žádné obcházení se nekoná, a terén je místy dost technický. Jistě, Pyreneje mají taky spoustu drsných úseků, náročného terénu, stoupání a klesání, ale současně je tam i řada snadných úseků, polních cest, apod. které to vykompenzují. BD nic takového nemá. A možná prostě nejsem dost ve formě.

Z neznámého důvodu stezku přehradil plot.

Faktem zůstává, že když mám dobrý den, jsem rád že ujdu dvacet kilometrů, takže není sebemenší šance to stihnout celé a tudíž nemá cenu to hrotit. K tomuto závěru jsem dospěl dnes ráno, když jsem po pěti dnech pochodu bez odpočinku a velmi drsné včerejší etapě nebyl skoro schopen vylézt ze spacáku. Na cestu jsem vyrazil až v 9:30 a do krpálu, kam jsem to včera večer už nestihl, jsem se hrabal tři hodiny doslova šnečím krokem, bez energie, bez elánu a bez motivace. Včera jsem poprvé pomyslel na to, že ta cesta trvá dlouho a že by už mohla skončit. To brzo! Dneska jsem na tom psychicky nebyl o nic líp, spíš naopak, a po dlouhých úvahách jsem dospěl k závěru, že potřebuji odpočinek a že si tu cestu chci užít a ne z ní být na nervy. Je to dovolená, ne maraton.

Zapíchl jsem to ve tři odpoledne v takovém divném kempu u silnice, kde za poslední dvě hodiny projela tři auta, kde obsluhuje divný postarší pár s ještě divnější verzí asijského Guitar Hero, ale kde je klid, splachovací záchody, houpací síť a pivo! Po pěti dnech nonstop trekování je to parádní pocit, nemuset se nikam hnát a jen lelkovat. I tak jsem dnes ušel osm kilometrů, takže to nebyl úplně ztracený čas.



Zato včerejší etapa, ta byla drsná. Z Mayori-ri jsem chtěl dojít až na vrch Baedan-san, kde kniha slibovala krásné stanování na travnatém hřebeni a úžasný východ slunce ve 1250m. Bohužel jsem vyrazil pozdě (snídaně s Korejkou, pamatujeme?) a nakonec jsem byl rád, že jsem těsně po setmění došel do sedla na úpatí hory, jediného místa s pitnou vodou široko daleko. Do cíle chyběly ještě čtyři kilometry. Posledních pár hodin jsem skoro běžel, z kopce to vzal poklusem a jak se stíny prodlužovaly, slunce pomalu přecházelo ze žluté v oranžovou a sytě červenou, aby nakonec zmizelo za obzorem, dva kilometry mi nikdy nepřipadaly tak dlouhé. Pokrytý od hlavy až k patě pylem z borového lesa, vypadal jsem jak pampeliška co se se šíleným výrazem vyřítila z houští. Urazil jsem zatím největší vzdálenost za jediný den - 22 km.

Další díl / Předchozí díl / Na začátek / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část

Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - část čtvrtá

Vzkazy pro Buddhu rozvěšené na stropě chrámu.

Středa,  14. května 2014

Úplně nejvíc nejúžasnější den! Co se týče lidí. Takovouhle pohostinnost jsem snad nikdy nezažil, jsem z toho úplně na větvi. Ale popořadě. Ráno jsem si hezky přivstal už v 5:20 a za hodinu byl na cestě. Chtěl jsem nahnat včerejší zpoždění a smáznout do večera dvě etapy. To se nakonec nepovedlo, ale vůbec to nevadí. Prvních pár hodin proběhlo standardně - výstup na nejvyšší kopec a cesta po hřebeni. Dotrmácel jsem se až k buddhistickému chrámu, nebo spíš chrámku, Juji-sa, který obstarává kněžka s vyholenou hlavou. Pozvala mě na čaj, kávu a ještě jsem dostal výslužku na cestu - sušenky, čokoládu a flašku zmraženého čaje. Tedy alespoň jsem si myslel, že je to čaj. Že s sebou vláčím dvoukilovou cihlu obyčejného ledu jsem zjistil až po vylezení na další kopec...

Deštivý výhled z Gonan-san (804m). Ty daleké hřebeny vlevo na pozadí... tam jsem začal.

The Baekdu-Daegan granny.

Na oběd jsem se podle doporučení průvodce chtěl zastavit v místním hyugesu (hyugeso = korejský motorest), ale místo toho jsem došel k nějaké paní, která má na zahradě soukromé bistro a ráda potkává poutníky. Uvařila mi nudle za rozumnou cenu (jak jsem později zjistil, zas tak rozumná cena to nebyla) a přestože jsme si nerozuměli ani slovo, docela jsme poklábosili. Má altán celý popsaný předchozími trekkery a zřejmě si pamatuje i Jeffa, Amerického kolegu ze Zélandu, který mi o tomhle treku řekl. Po obědě následoval drsný dvou a půl hodinový výstup na Gonan-san. Tato hora je vysoká pouhých 804 metrů, ale je kurevsky strmá (jako ostatně všechny místní hory). Probojovat se až na vrchol mi dalo pořádně zabrat a bohužel jsem si moc neužil výhledy, protože celé odpoledne pršelo a viditelnost se stáhla na minimum. Naštěstí jsem šel celou dobu lesem, který mě aspoň trochu ochránil před zmoknutím. Cestou dolů už nepršelo a tak jsem měl možnost si blíže prohlédnout jakousi vojenskou radiokomunikační stanici (nic zajímavého) a zdálky pozorovat stavbu obřího mostu na 1988 Olympics Expressway - dálnice pojmenované na počest olympiády v Soulu.

Stavební práce na 1988 Express Way.

Když jsem ve čtyři odpoledne konečně dorazil do vesničky Mayeri-ro, čelil jsem dilematu - jít dál za hnusného počasí a využít ještě čtyři hodiny světla, nebo zakempit? Místní starci mě pozvali do své jeonja (dřevěného přístřešku, kde se obvykle scházejí důchodci), dali mi bonbóny a nabídli abych tam přespal. Chvíli jsem se s nimi díval na korejskou telenovelu (dialogům jsem nerozuměl, ale bylo to něco o zelí) a přemítal, co dál.  Bolavé nohy říkaly jedno, logika zas druhé...

Oltář v chrámu Juji-sa

Nakonec to za mě vyřešilo jídlo. Potřeboval jsem doplnit proviant na příštích pár dní a krámek, který se měl podle průvodce nacházet právě v Mayeri-ro, je už několik let zavřený. Chvíli jsem se svou nekorejštinou otravoval místní babky a marně se z nich snažil dostat nějakou informaci, než mě zachránila paní z místního zdravotního centra a přinesla mi jídlo. Když jsem vysvětlil, že potřebuji zásoby na tři dny, nabídla se, že mi ve městě nakoupí, ať napíšu seznam. Řekl jsem, že bych rád jel s ní, že si aspoň skočím do PC bangu (internetové kavárny) zatímco ona bude rajtovat ve fitku. Vyvrbila se z toho příjemná společnost, paní mi ukázala město, vzala mě do kulturního parku s replikou tradiční starokorejské vesnice, a poskytla komentář lámanou angličtinou. Nakonec jsem se u ní ještě vysprchoval, dal si namasírovat nohy takovou masážní španělskou botou a ráno jsem pozvaný na snídani. Další příklad úžasné korejské pohostinnosti. Dnes jsem taky poznal, že asiatky strašně klamou vzhledem. Tipoval jsem jí tak čtyřicet let, a hle, prý je jí 57. Nevěřil jsem, dokud mi neukázala fotku své 29leté dcery (která vypadá na 19).

Další díl / Předchozí díl / Na začátek / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část

Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - část třetí

Úterý, 13. května 2014
Včera jsem nic nestihl napsat, strávil jsem totiž dvanáct hodin na pochodu a po příchodu do cílové stanice jsem byl naprosto vyčerpán. A taky jsem potkal dva bělochy, což je v místních končinách událost, a dal se horlivě do řeči v angličtině. Je to krása, když vám lidi rozumí a vy jim. Každopádně mám ze včerejška dva, vlastně tři poznatky. Zaprvé, tahle výprava bude mnohem náročnější, než jsem čekal. Jestli je celá trasa tak drsná jako národní park Jiri-san, tak potěš koště. Co korejským horám chybí do výšky, to bohatě kompenzují strmostí a náročností terénu. Ačkoliv je to čistokrevná hřebenovka, člověk se v kuse škrábe do strmých skalnatých krpálů, přelézá velké balvany, proplétá se úzkými průrvami, šplhá po čtyřech nebo naopak pomalu a opatrně klesá, aby se nezmrzačil (skákat s dvacetikilovou krosnou na zádech není vůbec příjemné). Jde to pomalu a tělo trpí.

Další poznatek je, že moje fyzička není tak dobrá, jak jsem se domníval (nebo mě neviditelný duch hor tahá za krosnu). V kombinaci s náročností terénu to znamená výrazně pomalejší postup, než bylo v plánu. Navzdory těmto neočekávaných okolnostem jsem včera ušel, nebo spíš uloudal, dvacet kilometrů, byť to trvalo dvanáct hodin. Horší je, že jsem si špatně spočítal čas potřebný na celou výpravu a abych to stihl, musel bych denně ujít 28 km, což je nereálné, a to nepočítám časovou rezervu pro různá zdržení, zastávky, špatné počasí, apod.




Jedno takové zdržení nastalo zrovna dneska. Po úspěšném sprintu dolů z brutálně strmého Jiri-sanského hřebene jsem po třetí hodině odpolední dorazil do malé osady Gogi-ri a započal tak další etapu, zemědělský venkov. První co jsem zmerčil a z dálky uslyšel byla řeka. Křišťálově čistá horská voda stékající přímo z národního parku mě přivábila jako magnet, neváhal jsem ani minutu a po čtyřech dnech bez jakékoli hygieny tam okamžitě hupsnul. Správa národních parků je totiž úplně paranoidní a nesmíte si tam ani vyčistit zuby, natož použít mýdlo. Zato pohozených odpadků je všude plno. Po božské koupeli jsem vyrazil dál s úmyslem využít poslední čtyři hodiny denního světla a ukrojit kus další etapy. Jenže. Po dvou kilometrech jsem dorazil do vesničky Nochi-ri a tam začaly problémy. Trasa je v tomto úseku dost špatně značená a autoři průvodce se, k mému nepříjemného zjištění, radši věnují kulturní a historické stránce věci, než faktickému popisování cesty. Napíšou půl stránky o tom, která dynastie ve kterém století vládla kterému údolí, kdo založil a kdo vyplenil ten či onen chrám, ale už nejsou schopni napsat, jestli se dát na rozcestí doprava nebo doleva.



Dopadlo to tak, že jsem ztratil dvě hodiny bloumáním po okolí a i když jsem konečně se svou korejštinou dostal z místních zemědělců správnou informaci, nemělo už cenu šplhat na hřeben, protože byla skoro tma. Půl dne v prdeli.



Přespávám ve vsi, v přístřešku u památníku BD, a vůbec z toho tady nemám dobrý pocit. Děda, který mi sám nabídl ať tu přespím, někam zmizel a jiný děda, kterého jsem se ze slušnosti taky zeptal, něco pindal a asi chtěl říct že jako ne. Prý mi bude v noci zima a mám se za 3000 wonů ubytovat támhle v tom baráku. 3000 wonů je sice hodně málo, ale proč si platit ubytování, když můžu pohodlně spát venku. Pak ten strejda zalezl do baráku, na který ukazoval, a začal se hádat s nějakou ženskou. Zatímco píšu tyto řádky, po celé vsi se rozléhá dědkův řev, kontrovaný jekotem třech bab, a nebere to konce. No nic, nějak to tu vydržím a zítra jdu dál.

Těším se na zítřejší večer, vypadá to že bude úplněk, a krom toho jsou tu naprosto kruté západy slunce - celé zčervená a jako obří rudá koule zmizí za obzorem - tak snad se příště utábořím na nějakém vysokém hřebenu s pěknými výhledy. Taky jsem se chtěl ještě zmínit o lidech. Až na hádající se obyvatele Nochi-ri jsou fakt suproví. Několikrát mi dali jídlo, fotí se se mnou, dneska jedna skupinka co jsme měli společnou trasu mě opakovaně přizvala na svačinu, nabídli mi i nějaký alkohol, nevím co to bylo ale chutnalo to jako whisky ředěná vodou - na trek dobré, dobře se pak šlo.

Další díl / Předchozí díl / Na začátek / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část