Pyreneje 2012 - Den 27 - Konec andorské etudy

Úterý 24. července
Takže, včera večer jsem po zběsilé akci znovu získal knížku, kterou jsem zapomněl na autobusové zastávce, a přitom ztratil foťák... zrcadlovku Nikon a v ní úplně všechny fotky. A jak že to dopadlo?

Navzdory akci a stresu ze ztráty knížky jsem u foťáku už jen rezignovaně pokrčil rameny a nijak se nevzrušoval. Byla noc a nemohl jsem stejně nic dělat. Nabízely se tři možné scénáře - z krosny mohl vypadnout v autobuse, při divokém sprintu po kamenech, nebo u Pedra v autě. V místních serpentinách si hrál na Niki Laudu a krosna se na zadním sedadle mrskala jak epileptik v záchvatu, takže jsem téměř stoprocentně věřil ve třetí možnost. Přesto jsem si ráno přivstal a důkladně prohledal včerejší kamennou stezku. Foťák jsem nenašel, což mě na jednu stranu zklamalo, na druhou stranu to byla úleva - neleží rozflákaný na šutrech a zvlhlý rosou. Ani u autobusáka jsem nepochodil, takže nezbývalo než najít Pedra.

A teď ten paradox - Andorra je tak malá, že se většina lidí zná, ale mobil na Pedra nikdo nemá a v práci ho nejde zastihnout, protože je pořád v terénu. Až do oběda jsme se míjeli - čekali jsme na sebe ve dvou různých hospodách, já mu nechal vzkaz na dveřích kanceláře a marně se tam chodil dívat, párkrát jsem ho dokonce viděl profrčet po silnici, ale výsledek žádný. Pak jsem znovu mluvil s autobusákem a ten mi dal Pedrovo číslo, které mezitím sehnal. Můj český Vodafone z nějakého důvodu odmítal v cizině volat, proto jsem rychle vyrazil k hospodě, když v tom za sebou slyším troubení a volání. Otočím se a Pedro mi z okénka podává foťák...

Úlevu smíšenou s pocitem trapnosti si asi dovedete představit. Trapnost ještě umocňovalo silné deja-vu z předloňské dovolené v Norsku, kde jsem taky málem přišel o foťák. Přitom by bývalo stačilo počkat v refugiu, Pedro mě tam ráno samozřejmě hledal. Místo celého dopoledne bych býval ztratil jen pár hodin a ještě si v klidu pospal. Ale konec dobrý, všechno dobré, zapili jsme to jedním oroseným a rozloučili se před refugiem, kam mě Pedro znovu odvezl. Závěr? Ztratil jsem půl dne pochodu, ale Andorru, Andořany a tuhle část cesty si rozhodně budu pamatovat!

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 26 - Začátek andorské etudy

Pondělí 23. července
Po luxusním noclehu v pastýřské boudě jsem hezky časně, tedy v 10:00, vyrazil do nitra Andorry, netuše co mě v příštích dvou dnech čeká. Ačkoliv mě od toho všichni odrazovali, byl jsem rozhodnut sejít do údolí a vidět "civilizovanou" část tohoto unikátního státečku, který má míň obyvatel než Hradec Králové, kde se platí eurem aniž by byli členy EU, kde lze obejít celou státní hranici za čtyři dny a kde je to z jednoho konce na druhý blíž než pražským metrem z konečné na konečnou. Taky je to jediná země na světě, kde je úředním jazykem katalánština (andorština ani andorská národnost totiž neexistují, Andorra je součástí, respektive leží v Katalánsku).

Nejbližší městečko, fádní turistické centrum zvané Arinsal, mě nijak neoslovilo a s úmyslem dostat se dál jsem začal stopovat. Po půl hodině marných pokusů mě to poněkud otrávilo a uvědomil jsem si, že vlastně tu Andorru vidět nechci. Omezil jsem to tedy na doplnění zásob v místní předražené samoobsluze a vrátil se do hor. Bohužel jsem brzy dospěl k závěru, že stav mých bot už je neúnosný a ačkoliv jsem do poslední chvíle doufal, že s nimi pochod dokončím, na dva prsty děravá podrážka a pěticentimetrový žralok mě přesvědčily o opaku. Mít boty plné prachu a kamení není nic příjemného. Andorra je prý ideální k nákupu levného bezcelního zboží a nebylo tedy co řešit. Takže znovu na stopa, tentokrát již úspěšně do města La Massana a pak zpátky, se zbrusu novými pohorami Lowa Khumbu GTX na nohou (za úplně normální cenu 150€, po slevě za 125€). Navzdory dojmům z rána, že Andořané nejsou zrovna ochotní lidé, jsem si je velmi oblíbil. Všichni jsou tu milí, sympatičtí a mají snahu člověku pomoct i když z toho nemají žádný prospěch.

Vzhledem k výletu do města jsem změnil trasu pochodu, vyžral si ultra vražedný úsek GR11 (ještě trochu a ten kopec by byl svislý) a z obce Ordino se za 1€ svezl autobusem do El Serrat, kde mi to pěkně navazovalo na původní cestu. To už byl večer, já spokojeně kráčel k Refugi de Sorteny, liboval si v nových pohorách a až těsně před boudou mi došlo, že postrádám knížku-průvodce, a že asi zůstal v Ordinu na zastávce. Zachvátila mě panika (čert vem informační hodnotu, ale přeci nepřijdu o vzpomínku na tuhle dovolenou), únava byla ta tam a já s údivem zjistil, že i s naloženou krosnou lze běžet maraton. Autobus byl dávno pryč, po autech se slehla zem a mně nezbylo, než ukecat jednoho místňáka aby mě svezl. Dvojitá klika - nejenže mi Pedro ochotně pomohl a že knížka byla opravdu na zastávce, ale ještě, protože pracuje pro vládu a má zvláštní povolení, mě dovezl až k boudě, kam jinak auta nesmí. S pocitem úlevy a dobře vykonané práce jsem sundal krosnu, těšil se na večeři a zjistil, že nemám foťák...

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 25 - Welcome to Andorra

Výhled do Španělska z Port de Baiau, na hranici s Andorrou.

Neděle 22. července
Po ležérní snídani a pozdním odchodu z boudy Baborte mě čekalo pohodové klesání do údolí a náhodné setkání se skupinkou Čechů z Náchoda, kteří se jako praví vlastenci rozhodli vyšplhat na Pico de Aneto, nejvyšší horu Pyrenejí (3404m), a připíchnout tam českou vlajku. Na cestu se, též velmi vlastenecky, zásobili domácí třešňovicí a neméně vlastenecky mi nabídli. Dík, byla výborná! Zbytek dne se nesl v duchu pomalého stoupání bez elánu, častých pauz a celkově chcíplého pocitu. Zřejmě šlo o skrytou nervozitu z nadcházející překážky - hardcore krpálu Port de Baiau.

A skutečně, je to zatím nejbrutálnější sedlo, přes které jsem šel. Člověk se musí doslova vyškrábat 300 výškových metrů do extrémně strmého svahu pokrytého prachem, hlínou a sypkými kamínky. Ulehčil jsem si to tak, že jsem si zahrál na horolezce a místo škrábání se po prašném kluzkém svahu jednoduše vylezl po skále hned vedle stezky. Světe div se, jakmile byla tato překážka překonaná, všechna malátnost opadla a v euforii ze zdárného výškrabu jsem si nejen zahulákal do kraje, ale ještě vyběhl na špičku hory, abych si první momenty v Andoře náležitě vychutnal. Dojít k Refugi de Comapedrosa už bylo jen otázkou jednoho sestupu a vhodný nocleh (nikoli v refugiu, to stojí 30€) se nabídl v podobě malinké kamenné cabany (španělský název pro pastýřskou boudu). Skoro lituji, že venku neřádí blizard, když mám tak luxusní zázemí.

Hotel Andorra.

Zítra nebo pozítří se pojedu stopem podívat do města na druhém konci Andorry (je to jen 25km). Tato zemička není v EU a je tu prý výrazně levnější například tabák či alkohol. Velmi užitečné pro trekkera, jenž má před sebou ještě stovky kilometrů a počítá každý gram nákladu... Příchod do Andorry pro mě však není důležitý kvůli levnému chlastu (no, možná trochu, pivo v hospodě jen za euro!!!), ale protože jde o významný milník na mém pochodu. Dnes je 25. den cesty a ta cesta je opravdu dlouhá. Několik dní jsem měl vážnou krizi a seriózně uvažoval o tom to utnout, skočit na stopa a odjet, přechod hor dokončit někdy jindy (spousta lidí to jde třeba natřikrát). Největší krize byla před Salardu. Nad vodou mě, kromě vědomí že by to byla velká osobní prohra, držel i fakt že ze Salardu je to jen pár dní  do Andorry, kam jsem se od začátku těšil, a že tenhle státeček symbolizuje zdolání skoro tří čtvrtin cesty. Když jsem konečně tady, už vím že to nevzdám a HRP dotáhnu do konce. Za každou cenu!

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 23 a 24 - Noarre, Col de Certascan, Pla de Boavi, Refugi Baborte

Noarre.

Pátek 20. července, pohoda po bouři
Večer těsně po mém vykoupání dorazil německý pár a utábořil se poblíž. Kdyby dorazili o chvíli dřív, viděli by nahatou postavu zuřivě se utírající do ručníku a řvoucí cosi o nelidsky ledové vodě. Holka která tam ráno skočila šipku by si to možná bývala rozmyslela.

Byli to celkem fajn lidi (Rumun žijící od dětství v Německu a pohledná Německo-Francouzska), měli stejnou trasu a po chvilce seznamování jsme tedy vyrazili společně. Nespěchali jsme, hned po ránu jsme si při hledání zkratky solidně prodloužili cestu a s trochou improvizace vyšplhali až na vrchol Pic de Coronella, který jsme měli původně obejít. Za famózní výhledy až do středu země, na nejvyšší ledovce centrálních Pyrenejí, to ale stálo. Zbytek cesty proběhl normálně - jezera, kopečky, fotečky, jeden hodně prudký sestup, opět improvizovaný, a odpoledne jsme se rozdělili.

Pyreneje 2012 - Den 22 - Napříč houštinami

Refugi Gracia d'Airoto, nejhezčí chata v Pyrenejích.

Čtvrtek 19. července, hororový pochod
Než začnu psát o dnešním martyriu, na chvíli se vrátím k tomu včerejšímu. Přestože byl včerejšek oproti dnešku doslova pohodový, večer jsem neměl sílu ani dopsat deník. Po mnoha hodinách lopocení jsem se v pozdním odpoledni konečně vyloupl na vytouženém Coll d'Airoto (2509m), sotva na půli cesty k vytyčenému cíli, a naskytl se mi nepříliš optimistický pohled na jezero Estany d'Airoto, ze všech stran obklopené gigantickými balvany. Nezbývalo, než se přes ten příšerný boulder garden nějak dostat; stezku popisovanou v průvodci jsem po předchozí zkušenosti ani nehledal a nejjednodušší se mi to jevilo přímou čarou k vodě a pak podél břehu na druhou stranu, kde už z dálky vykukovala oranžová střecha Refugi Gracia d'Airoto. I když to vzdušnou čarou nemohl být víc než kilometr, překonat tu vzdálenost mi trvalo dalších několik hodin a ještě jsem si stihl nepříjemně odřít koleno. Jeden šutr se při doskoku trochu víc zakvedlal, v důsledku čehož a za přispění těžké krosny jsem ztratil rovnováhu a jen tak tak, že jsem nezahučel do několik metrů hluboké díry mezi dvěma balvany o velikosti náklaďáku.

Vesnička Alos d'Isil.

K chatě jsem došel až za setmění a není tedy divu, že jsem ráno, byť po vydatném spánku na pohodlné matraci, bažil do dalším odpočinku. Sluníčko hřálo, široko daleko ani noha a Refugi d'Airoto vypadalo tak lákavě, že jsem se rozhodl tam ještě den zůstat. Krásně jsem si zarelaxoval, po dlouhé době pokročil s rozečtenou knížkou, zkrátka si dal oraz. Idylu narušil až oběd. Respektive, oběd byl též idylicky, příliš idylický. V idylickém rozpoložení jsem nedokázal udržet chřtán na uzdě a spráskal všechnu slaninu. Takovou energetickou bombu nešlo zbůhdarma promrhat válením se, a tak jsem si nakonec sbalil fidlátka a vyrazil dál.

Pyreneje 2012 - Den 21 - Tuc Marimanya

Výškrab, aneb do tohoto kopce se musím doslova vyškrábat.

Středa 18. července
Rozhodně nejhardkorovější den ze všech. Po pozdním odchodu ze Salardu (po týdnech stanování se měkká postel opouští fakt těžko) mě čekalo šest hodin stoupání z 1270m na nějakých 2660, což s krosnou čerstvě napěchovanou zásobami a v úmorném vedru není žádná lahůdka. Poslední část výstupu obnášel kamenitý výškrab na hřeben, těsně pod vrchol hory Tuc Marimanya. Tam ale trable teprve začínaly. Průvodcův výklad dalšího postupu byl naprosto zmatečný a nepochopitelný, jako by popisoval úplně jinou trasu, a navíc se rozcházel i se stezkou vyznačenou v mapě (přísahám že jsem ji nedržel vzhůru nohama), a proto jsem zvolil vlastní postup. Nešel jsem ani po hřebenu (jak zřejmě chtěla knížka, což jsem vydedukoval později), ani podle mapy (musel bych slézt až do údolí a zase to nastoupat), ale přímo za nosem, po úbočí asi deset metrů pod hřebenem. To se ukázalo býti nešťastné řešení, protože jsem si vyžral hodinu a půl lezení po strmém svahu pokrytém obrovskými, občas se viklajícími balvany. Párkrát se to pode mnou při došlápnutí nečekaně zhouplo a nebylo to ani trochu příjemné. Po úmorném lezení jsem to nakonec dokázal a konečně se vydrápal do sedla Coll d'Airoto, jen abych zjistil, že na druhé straně mě čeká ještě větší boulder garden...

PS. Omlouvám se za krátkost tohoto příspěvku. V době psaní zápisku jsem byl naprosto vyčerpán a zbytek dopisoval až další den. Z důvodu zachování kontinuity deníku to nechci dávat dohromady, ale slibuji že příští příspěvek to bohatě vynahradí. Tady aspoň fotky. Snad jen dodám úsměvnou situaci při doplňování vody. Široko daleko žádný potok, zato jeden moc pěkný sněhový jazyk, proto jsem láhev napěchoval sněhem s tím, že na sluníčku roztaje. O pět minut později jsem našel potok a strávil čtvrt hodiny dolováním ztuhlého sněhu ven...

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 20 - Noc v Salardu

ZEVL (Zasloužený Edpočinek VLeže) u Refugi de la Restanca.

Úterý 17. července večer
Nakonec jsem zůstal v Salardu přes noc. Ne, že by se mi tady tak líbilo, prostě jsem nestihl nakoupit. Po obědě jsem totiž naivně nakráčel do zařízení, které má i přes okázalý nápis SUPERMERCADO k obchodnímu domu stejně daleko jako pojízdný prodavač hotdogů, a nezbylo mi než se vydat do sedm kilometrů vzdáleného městečka Vielha, kde mají skutečný obchoďák. Tam jsem sice dobře pořídil, ale zabralo mi to celý zbytek dne. Vtipné bylo, že jsem v Salardu šel na stopa k autobusové zastávce a hned první auto mě vzalo. Nestál jsem tam ani půl minuty a už jsem se vezl, což zjevně vyvedlo z míry skupinku lidí čekající na autobus s půlhodinovými intervaly. Po návratu do Salardu jsem si našel nocleh v hostelu přímo určeném Pyrenejským chodcům (12,50€ na noc) a když už se tu musím zdržet, aspoň si užívám horkou sprchu, měkké matrace, soukromí (nejsou tu žádní jiní hosté), půl láhve červeného co někdo nechal v kuchyni, a ráno se chystám vyrazit plně odpočat a regenerován.