Problém s pracovním povolením překonán, dodnes mám doma schovanou knížku do níž zaměstnavatelé zapisovali hodnocení, aby ten příští viděl co je držitel zač. Moc mi ji nepopsali. Bydlení jsem měl, pracovní povolení taky, rozhodl jsem se tedy, že budu asi emigrant. Teď ještě sehnat tu práci.
A zase administravní budova, někde na východě Londýna, už si nepamatuju kde. Spodek byly nějaké společné prostory, hala, hlídači a zázemí. Nad tím postavena krabice s vnitřním uspořádáním vlaku. Na obou stranách budovy schody a výtahy. Končilo to takovou předsíní, ve které byly umyvárny a záchody. Obrovské lítačky, těmi se z obou stran vcházelo do jediné obrovské místnosti přes celé patro. V rohu menší prosklená kancelář pro vedoucího patra. Přes celé patro řady stolů a na nich psací stoje (elektrické), za stoly tak šedesát písařek (v každém patře).
Přišel jsem do práce, převlékl se do bílého pláště a na vyfasovanou kárku naložil role nekonečných ručníků, role nekonečného toaletního papíru, krabici dámských vložek, kanystr s tekutým mýdlem a plastové pytle. Vyrazil jsem z kutlochu pro slouhy a dojel výtahem do prvního patra, doplnil ručníky, papír, mýdlo a vložky, do pytle vysypal vše, co bylo použité. Tak a teď nastal můj frustrující moment. S kárkou plnou hajzlpapíru jsem otevřel ty obrovitý lítačky, klimatizovaný vzduch v místnosti se pohnul a všech šedesát paní a dívek tím pádem zjistilo, že se děje něco daleko zajímavějšího než je psaní na stroji. To nebyla ulička hanby, to byl bulvár. Táhl jsem svoji kárku středem místnosti sledovaný šedesáti párama očí. Myslím, že jsem se potom už nikdy v životě necítil tak pokořený. Když se za mnou zavřely lítačky na druhé straně, oddechl jsem si, povyměňoval co bylo třeba, pak už jenom další čtyři patra a dopolední obchůzku jsem měl za sebou. Jo jo, dvakrát denně pět pater. To, co jsem svezl dolů (obsahy košů z celý budovy), jsem pak v těch pytlích vytahal ven, poklidil zadní dvůr (brnkačka) a pomohl popelářům, který si přijeli pro ty pytle.
Byl mezi nima jeden mladší (tehdy teda starší než já), s tím jsme vždycky dali cigárko, pokecali (prostě měl takový příjemný východoevropský zvyky) a jednou jsme se dohodli na nějakým koncertu. Přijel pro mě Jaguárem (popelář) a když jsem se divil, řekl mi že to je jeho koníček, že nikdy nebude mít jiný auto a že když jede do práce, parkuje ho tak aby ho nikdo neviděl, protože by přišel o práci když má lepší auto než jeho šéf.
Párkrát jsme takhle s Royem vyrazili, strávili zimu v Londýně, já vydržel tu děsnou práci a na jaře 1970 jsme vyrazili na kontinent (v Jaguáru), projeli od severu na jih a hurá na Gibraltar. Royovi je dnes asi 68, bydlí v Crawley a má svýho asi dvanáctýho Jaguára.
A tady končí Honzovo vyprávění o životě v Anglii a s ním i tento seriál, protože o cestě Evropou, návratu do vlasti a dalších zajímavých událostech jeho života už mi vyprávět nechtěl, že prý si od toho psaní musí dát oddech. Přesto mu děkuji za zábavné a poučné čtení i za všechno ostatní, co pro mě kdy udělal.
Žádné komentáře:
Okomentovat