Jak šel Honza do světa - část třetí

Práce, bydlení u faráře, objevení big beatu. To všechno má Honza už zmáknuté, tak čím si teď zpestřit život v Londýně? Co třeba nočním posezením na policejní stanici?

Ještě u Xeroxů, teď už ale pravidelný návštěvník koncertů v okrajovém Kingstonu. Hrála tam například poměrně nově sestavená kapela Eric Clapton, Jack Bruce a Ginger Baker. No ovšem: Cream. To jsou ty momenty který v člověku skutečně zůstanou. Ale zpět k historkám. Po cestě z jednoho z těchto koncertů jsem se dostal do spárů bdělé britské policie, neb bylo tma a já neměl osvětlené kolo. Domluva s policistou byla svízelná, protože ten dobrý muž pocházel ze Skotska, zůstal mu přízvuk a kromě toho měl vadu řeči. No zkrátka nedomluvili jsme se a protože kolo bylo navíc evidentně kradené (bylo přece dámské, paní vikářové) a já byl oblečen podle poslední módy (džíny, džínsbunda, tričko, tenisky a delší vlasy), což tenkrát ještě vzbuzovalo podezření, byl jsem předveden na policejní stanici. Musel jsem vyndat vše co jsem měl v kapsách. Už tehdy jsem kouřil a protože jsem byl i v Čechách za frajera, měl jsem tehdy oblíbený zapalovač přezdívaný familiérně "rakušák". Protože jsem byl ale fakt frajer, vlastnil jsem luxusnější model co vypadal jako malá pistolka. Místnost se rázem vyprázdnila, zůstal jen ten služebně nejstarší. Vysvětlil jsem funkci a dbal na to, aby hlaveň směřovala po celou dobu k zemi. Srdečně jsme se zasmáli a přešli k dalšímu obsahu. Měl jsem v kapse bundy zapomenuté vlakové jízdenky do Berouna, kam jsem jezdil na naši chatu se svou tehdejší přítelkyní. Lístky byly zpáteční. Byly to takové kartónky z tvrdého papíru (jo jo, ty si pamatuju – pozn. editora), na nich vytištěné jméno nástupní a konečné stanice a zpáteční byly navíc z poloviny červené aby je průvodčí poznal. Průvodčí chodil vlakem a jízdenky proštipoval kleštičkami na znamení že jízdenka byla použita. Samozřejmě je vždy proštípl tak, jak mu přišly do ruky. Snažil jsem se totéž vysvětlit superintendentovi, nevěřil mi samozřejmě, protože každý cti dbalý Brit přece odevzdává jízdenky zřízenci stojícímu na peróně cílové stanice. Policista si lístky prohlížel se značnou nedůvěrou, snažil se aby se dírky vytvořené kleštičkami vzdáleného českého průvodčího shodovaly, což se mu tedy nedařilo.
Po zhruba hodince jsme se vrátili k otázce ukradeného kola. Sepsali jsme protokol (doba se příliš nelišila od sepsání protokolu českými kolegy, i s tím jsem už měl zkušenosti). Někdy ve dvě ráno jsme se dostali do slepé uličky, neboť pachatel – já - se tvrdošíjně bránil přiznat kde kolo ukradl. Mezitím se komisaři vystřídali a ten čerstvý přišel na téměř geniální myšlenku. Vyžádal si ode mne telefonní číslo do bytu, kde jsem bydlel a po půlhodinovém vyzvánění konečně vzbudil vikáře a jeho paní, která potvrdila že mi kolo dobrovolně půjčila. A byl jsem volný i s kolem.