Jak šel Honza do světa - část druhá

V prvním díle tohoto seriálu jsme se dočetli, že pár dní před návratem z dovolené v Anglii se Honza dozvěděl, že do Prahy dorazila pomoc v podobě sovětských tanků, a rozhodl se svou dovolenou prodloužit na neurčito. To však znamená nustnost sehnat si práci, ubytování a taky nějakou tu zábavu.

Technická poznámka: vzhledem k námitkám že jeden díl týdně je moc málo, rozhodl jsem se zdvojnásobit. 

Dovolená pomalu končila, letenku jsem měl zpáteční, tak co teď. Česká ambasáda v Londýně byla ještě nějaký čas výspou systému "socialismu s lidskou tváří", a musím říct, že Angličani se zachovali fantasticky. Well, brzy je to přešlo, protože česká povaha je odradila, Češi totiž v krátké době začali pomoci zneužívat (nic nového).

Tabule na ambasádě byla plná lístků s nabídkami práce, levným ubytováním a podobně. Podařilo se mi spojit si dva lístky, ubytování a práci nedaleko sebe, u tety jsem už moc být nechtěl (platila všechny výdaje, neměla moc peněz a byla stará. No, bylo jí v té době asi 50).

A jsme u první práce. Nejdřív ale bydlení. To bylo to u protestantského kněze (anglikána) a jeho paní v Richmondu (lepší čtvrť). Byt byl sice ve vile, ale v zásadě pod zemí. A mělo to tu výhodu, že z mého pokoje vedlo okno na zahradu (když abych z něj viděl, musel jsem si stoupnout). Ale ty lidi byli moc fajn, večery jsme trávili u krbu -v létě tedy jenom svítil červenými žárovčičkami a vytvářel iluzi.

Práci jsem měl v Hammersmith a to u firmy Rank-Xerox. Tehdy byla na vrcholu technická revoluce (a od tý doby je pořád) a firma vyráběla kromě jiného i kopírky (obrovský, z dnešního pohledu). Výrobna byla jinde, já pracoval v administrativní budově, kde potřebovali taky kopírovat různé papíry a aby ukázali široké veřejnosti, jak ty jejich výrobky fungují, tak jich pár umístili do přízemí, na úroveň chodníku, všude kolem sklo. Já vyfasoval bílý plášť (technik) a rozmnožoval před zraky užaslých okolojdoucích vše co z horních kanceláří přinesli. Práce byla čistá, blbá a špatně placená, pochopitelně. Budova však byla plná mladých dívek (neříkám že byly všechny pěkné, to se u Angličanek snad ani nečeká), které přinášely a odnášely rozmnožené dokumenty, takže to z pohledu lidí kteří kolem chodili mohlo vypadat jako ze žurnálu - technik a mladá žena stojící u výkřiku poslední techniky.

O víkendech (tou dobou se tady ještě pracovalo i v sobotu) jsem měl k dispozici kolo paní vikářové a tak jsem vyjížděl do okolí (Richmond byl skoro venkov a tam se tedy držely ty piknikové víkendy, kdy bylo všude zavřeno a Richmond park plný piknikářů, pojídajících biscuits a k tomu ginger beer - fuj. A dorazil jsem jednoho sobotního večera do "Bushy parku" v Kingstonu. Měl tam být nějaký koncert, zájemců bylo celkem dost ale žádný nával, doma mě nikdo zvlášť nečekal, tak jsem si koupil vstupenku, usadil se na trávu a čekal co bude. Hráli nějaký bigbít. Ten tady tehdy byl taky, žejo - Mefisto, Matadors, Donaldi - tím mě tedy neoslníte. Netušil jsem že to byla nějaká místní kapela, předskokani se tady teda fakt nevyskytovali. Setmělo se a z podia začalo znít něco, co mě oslovilo tak, že mě to dodnes nepustilo: "John Mayall and the Bluesbreakers".