Hořký návrat ze sladké dovolené

No, ten titulek je trochu přehnaný, zas tak tragické to nebylo, ale ani do zpěvu mi nebylo když došlo na zpáteční cestu do Londýna.

Už od pondělka na mě doléhala melancholická nálada z vědomí, že dva týdny volna se chýlí ke konci. Ve čtvrtek, v den odletu, mi bylo vyloženě neveselo, obzvlášť při představě že mě druhý den zase čeká vstávání ve 4:50 a pakárna až do odpoledne. Naštěstí jsem se poměrně rychle aklimatizoval, přivítal se s kamarády, naplnil lednici dovezenými potravinami a na konci šichty si poležel v parku. Dokonce mě vedro vyhnalo z lavičky, kde se nedá ležet na břiše (a já si chci opálit záda), pročež jsem se tentokrát rozložil na trávě. Už asi dva měsíce mám rozečtenou Insomnii, jenže už při první stránce vždy usínám. Až v Praze, kde mi konečně bylo dovoleno se pořádně vychrápat (prospal jsem první půlku dovolené), jsem s tím konečně pohnul a pročetl se do druhé poloviny této kingovky. No a dneska v parku už jsem po dvou stránkách hluboce zařezával. Vyšokoval mě Michal, když mi ve 13:35 zavolal kvůli nějaké totální kravině, vytrhl mě ze sna a přivodil mi málem infarkt. Myslel jsem totiž, že volá šéf. S ksichtem otlačeným od země a trávou na nohách bych to asi neokecal.

Ale o tom jsem ani původně nechtěl psát, jen jsem se rozkecal jako obvykle. Chtěl jsem napsat o tom, jak mi tahle dovolená prospěla a pomohla ukotvit moje pocity a stanovisko ohledně domova. Ihned po návratu do Prahy jsem pochopil, že Čechy jsou mým skutečným domovem. Po téměř roce v Londýně, o němž jsem nikdy neprohlašoval že se mi kdovíjak líbí, mi v Praze bylo doslova jako v ráji. Pravda, velkou mírou příspěl fakt že jsou prázdniny, ale stejně. Když přišel čas odletu, bylo mi trudomyslno, tentokrát jsem totiž neopouštěl dlouholetý stereotypní život, s nímž už jsem nebyl spokojen, chtěl ho změnit a vydal se proto vstříc novému, naprosto neznámému dobrodružství. Tentokrát jsem opouštěl místo, kde mi bylo moc dobře, kde jsem byl obklopen kamarády a rodinou a kde jsem mohl v kteroukoliv denní dobu zajít do hospody na pivo a dlabanec, aniž bych za to dal ranec. A nemířil jsem do neznámého dobrodružství, nýbrž do města které se mi nelíbí a kde mě čeká ranní vstávání v nelidskou dobu a nezáživná práce. Musel jsem si vybavit i klady, abych vůbec odletěl (peníze, noví kamarádi, počítač bez něhož mi už bylo smutno, cíle které jsem si stanovil a ještě nestihl realizovat).

A na co že z dovolené nejradší vzpomínám? Čtěte dál.

Unifest 2007 - supr akce u Uniho na chatě, o tom podrobnější rozbor až časem.

Trochu jsem se bál, jak na mě návrat do vlasti po devítí měsících bude působit. Znám lidi, kteří se tam po nějakém čase stráveném v zahraničí už necítí dobře. Například jeden kámoš mi řekl, že když se po půl roce vrátil do Prahy, připadalo mu to tam špinavé, neživé, vylidněné... a to, pokud jsem ho správně pochopil, se týkalo i nočního života v centru města, což je naprostá hovadina. Proč tam asi Angláni tolik jezdí? Další zvrácené tvrzení pronesl Michal. Prý při každé návštěvě Prahy (kterou stráví v hospodě s kamarády a v náručí krásných slečen), jak to sám řekl, cítí že už tam nemá místo, že už to není jeho domov. Já měl z návratu zcela opačný pocit. Nejen že se všichni příbuzní i kamarádi těšili až přijedu, ale bylo na nich (aspoň na některých) jasně vidět, že by byli radši kdybych zůstal. Reakce na prohlášení "v Anglii budu ještě minimálně rok" či "fakt nevím jestli a kdy se vrátím, zatím to neplánuju", nebyly zrovna pozitivní.. Neobešlo se to samozřejmě bez četných dotazů typu "kdy se vrátíš nastálo," "jak dlouho chceš v Anglii ještě zůstat", "kdy zas zajdem na pivo"... Fakt mě potěšilo, že lidi se mnou počítají a nevyškrtli mě ze svých životů. Co mě potěšilo měně byl fakt, že drtivá většina narozeninových dárků spočívala v lahvích s různými nápoji (alkoholickými). Tedy, dostávat chlast mi rozhodně nevadí, jenže co mám dělat s flaškou portského, s flaškou výročního archivního Svatovavřince a dalšími tekutinami, když se do kufru nevejdou a pár hodin po obdarování mě čekal odlet? A letět opilý či s kocovinou jako posledně? Děkuji nechci, z těch turbulencí mi bylo dost blbě i za střízliva.

Zpátky ale k mým dojmům z pobytu "doma". Straně příznivě na mě zapůsobilo úplně všechno, od širokých, nepřelidněných a relativně čistých ulic přes kvanta hospod, kam když zajdu tak vím co mám čekat, vím jak se chovat, a hlavně vím že jakmile se usadím ke stolu, přinesou mi pivo a jídlo v libovolném množství, ne jako v Anglii, kde něco jako hospodská kuchyně neexistuje (tedy, existuje, ale ne tak jak to vyhovuje mně), pro objednávky se chodí k baru, hned se platí a všechno jede na principu samoobsluhy. Další věc, která ve mně rozlila vlnu pohody, bylo pražské MHD. Tramvaje i autobusy silně spolehlivé, metro jako zdroj ochlazení v parných letních dnech, a to aniž by si člověk omlátil hlavu o nízký strop nemoderního vagónu. Pravda, během školního roku bych asi tak nejásal, ale teď to byla prostě oáza. A to nemluvím o tom rozdílu v architektuře - každá ulice, barák či plot hezky jiný, ne jako Londýn, kde jsou ulice jedna jak druhá, zahrady k nerozeznání a není se ani kde vychcat, jelikož jsou baráky nalepené na sebe v nekonečných řadách. Krásný byl i výlet na venkov, jak na chatu, kde letos ještě nikdo nesekal trávu, tak do trutnovských kopců, kam jsem s rodiči vyrazil na obhlídku bunkrů z druhé světové (připomněl jsem si tak četné výlety s otcem, jenž mě jako malého kluka brával na všelijaká bizardní místa jako hrady, zámky a válečné pevnosti).

Vyloženě mě překvapilo, jak jsem se přepnul zpátky na ježdění vpravo. Na Anglickou dopravu jsem si zvykal několik měsíců, během nichž jsem běžně sedal v autě k volantu, ačkoliv jsem byl spolujezdec, a dodneška se rozhlížím na obě strany vozovky když chci přejít. Už na letišti Ruzyně mi ale evropský způsob řízení automaticky zapadl zpátky do slotu, jako bych ho nikdy neopustil. Prostě tři čtvrtě roku v Anglii nemůže s celoživotním zvykem hnout. To je jako navštěvování hospod.