Pyreneje 2012 - Den 13 - Refuge Wallon to Gavarnie

Euforie na první třítisícovce.

Úterý 10. července
Naprosto mazec den, úplně super zážitky, euforie, paráda! Až na ten závěr. Včera jsem udělal tu chybu, že jsem se utábořil kousek od horské chaty, přímo u cesty, a jelikož nejsem žádné ranní ptáče, všichni turisti co šli z chaty mým směrem  mohli pozorovat mé ranní počínání, přípravu snídaně s ještě zalepenýma očima, atd. Pochod začal docela pohodovým stoupákem do sedla v nějakých 2500m. V sedle neskutečně foukalo, ale hned na druhé straně se to zmírnilo. Naštěstí, protože na úzké stezce podél strmého, několik set metrů vysokého kamenitého úbočí by nebylo příjemné se nechat sfouknout. Cestou jsem potkal Andrewa, Skota co se před lety odstěhoval ze své domoviny, hádejte proč. Ano, kvůli počasí. Má rád Řecko. Po Pyrenejích cestuje taky sám a seznámil mě s tzv. ultralight travelling. Jeho náklad činí pouhých 4,5kg, z toho 3kila jsou jídlo! Karimatku ořezal aby byla menší a lehčí, místo stanu má jen plachtu a jako vzpěry používá hůlky, ultra lehké šusťákové oblečení, žádný vařič... Trochu extrém ale rozhodně mi dal pár nápadů jak odlehčit krosnu. Poobědvali jsme u horské chaty pod impozantní horou Vignemale (3298m), nejvyšším hřebenem na španělsko-francouzské hranici, a pak se vydali dál. Přesněji řečeno on vyrazil, já ještě chvíli poseděl a už jsem ho nedohnal. A to přesto, že jsem jel jak lokomotiva. Když jsem vyrazil, nevěřil jsem vlastním nohám! Měl jsem před sebou dlouhý, obávaný výstup z 2151m na 2734m a já ho dal za pouhou hodinu a deset minut! Nohy jako by nasadily forsáž, mazal jsem po cestičce jak namydlený blesk a předešel nejmíň patnáct lidí! Když za sebou slyšeli blížící se parní lokomotivu (tak asi působí můj zrychlený dech a dupot pohor), sami uhýbali na stranu. V sedle jsem shodil krosnu a ještě si cvičně vylezl na vrchol 3032 metrů vysoké Petit Vignemale; nezabralo mi to ani půl hodiny a v naprosté euforii ze svého prvního výstupu nad 3000m jsem se kochal úžasnými výhledy do širého okolí. Pak mi začala být zima a hezky opatrně jsem mazal zpátky.

Pyreneje 2012 - Den 12 - Refuge d'Arremoulit to Refuge Wallon

Pondělí 9. července
Mizerně vyspalý po extrémně větrné noci, kdy se mi stan každou chvíli sklápěl na stranu a plachta se hlasitě třepala ve větru, jsem od Refuge D'Arremoulit vyrazil směr Valle de Fache. A hezky zostra, brutálním stoupákem po balvanech, na které moje tělo nebylo po ránu připraveno. Pak strmý sestup a během hodiny jsem prošel kolem několika úchvatných jezer. Pyrenejská jezera jsou něco neuvěřitelného - tak průzračná, že mnohdy vidíte až na dno, a  pokud vám nevadí poněkud studenější voda, je to skvělé koupání. Přestože byla dopoledne ještě trochu zima, neodolal jsem a na tomto zcela opuštěném místě si dal koupel. Po čtyřech dnech bez mytí to byla opravdová slast. Po koupeli, obědě a rutinních povinnostech v podobě praní prádla jsem se zvedl, byť s nechutí, a vydal se dál. Skrz krásné údolí, okolo přehrady a dalších jezer (jsou jich tu fakt mraky) a vstříc dnešní megapřekážce, horskému sedlu Col de la Fache (2664m).

Zatím můj nejvyšší a nejbrutálnější výškrab (ano, opravdu jsem se musel nahoru vyškrábat). Dobré tři hodiny jsem zdolával strmou stezku plnou sypkého kamení, balvanů a několika sněhových polí, které ani v půlce července nestihly úplně roztát (dost nepříjemné, když netušíte, jak tlustá je vrstva sněhu po které jdete a odkud přesně vytéká ten velký potok pod ní). Nakonec jsem stanul v sedle s naprosto parádním výhledem. Bylo vidět dokonce i dávno zdolaný Pic du Midi d'Ossau! Velice se mi ulevilo při pohledu na druhou stranu sedla. Hrozil jsem se stejně strmého a nebezpečného sestupu, ale na francouzské straně to bylo o mnoho mírnější a stačilo jít po cestičce. Za dvě hodiny už jsem rozbíjel tábor u Refuge Wallon, dal si ještě večerní koupel v řece (čtyři dny nic a pak dvakrát za jeden den, tomu říkám výkon) a teď už ležím ve spacáku, o 800 nadmořských metrů níž než včera, na pohodlném trávníku místo kamení, bez větru... dobrou noc.

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 11 - Pic du Midi d'Ossau

Pic du Midi d'Ossau (2884m)

Neděle 8. července, ráno
Včera v noci jsem musel přestat psát. Bouřka řádila takovým způsobem, že se stan ohýbal až na zem a o vodu nebyla nouze ani uvnitř. Udělal jsem si dvojitou ochrannou vrstvu (sebe i se spacákem zabalil do ponča) a rukama držel stan, aby se nezbortil. Přes tu vichřici a déšť nebylo slyšet dokonce ani všudypřítomnou kakofonii kravských zvonů, a to se stádo páslo chvílemi jen metr ode mě. Po půl hodině se vichřice uklidnila a zůstaly jen světelné efekty s deštěm. Někdy během noci to ustalo úplně, protože jsem se probudil do krásného slunného rána a všechny věci měl suché. A teď tedy vyrážím vstříc prvnímu dni sólo putování po Pyrenejích. Čeká mě další brutální výstup. Tady to tak prostě je, člověk neustále šplhá do krpálů, jen aby na druhé straně mohl sejít do údolí a začít se škrábat do dalšího, ještě většího kopce. Pochod po vrstevnici, ať už je to úbočí hory nebo hřeben, je stejně vzácný jako poctivý politik v české vládě. Ať už tyhle hory navrhoval kdokoliv, musel mít buď zvrácený smysl pro humor nebo nenáviděl chodce.

Pyreneje 2012 - Den 10 - Konec společné cesty

Sobota 7. července
Honza píše: jak výborný byl včerejší den, tak příšerný byl ten dnešní! Vstali jsme přesně v šest (paráda, to se nám doteď ani jednou nepovedlo) a vyrazili hezky načas. Dokonce jsme díky tomu utekli jistému dešti a bouřce. Jenže po pár hodinách mě začalo bolet koleno (později se ukázalo, že to byly namožené vazy) a odpoledne už jsem bolestí nemohl ani došlápnout. To znamenalo jediné - konec. Pokračovat v tomto stavu bylo nemyslitelné a další zdržení jsme si nemohli dovolit. Sešli jsme tedy poslední kopec, rozdělili si jídlo, rozloučili se a já vyrazil na stopa směr Praha.


Jirka píše: dnešek se za povedený označit nedá. Navzdory špatné předpovědi sice vyšlo počasí, ale to je asi tak všechno. Ráno jsme si přivstali a směle vyrazili s úmyslem pokořit dlouhou dvanáctihodinovou trasu završenou velkolepým západem slunce na Pic d'Ayous. Honzu po pár hodinách rozbolelo koleno a navzdory bandáži a ibuprofenu po dalších pár kilometrech nebyl schopen jít. Jedno pětidenní zdržení ze zdravotních důvodů už jsme zažili a další bylo nemyslitelné. Navíc mu došly peníze, takže se rozhodl vrátit do ČR. Já tím pádem přišel o parťáka na cesty a taky o skvělého kuchaře. Honza se totiž od prvního dne ujal kuchyně a jeho ešus produkoval jednu dobrotu za druhou (narozdíl ode mě ho to i bavilo). To ale samozřejmě není hlavní důvod, proč mě jeho odjezd mrzí. Mrzí mě proto, že jsem konečně, po letech cestování o samotě, našel člověka, se kterým jsme si padli do oka, zažili srandu a mohli sdílet zážitky z cest. Pro něj to navíc byla první velká výprava a opravdu si jí užíval a prožíval každým coulem. Co je však nejdůležitější, ve dvou se to lépe táhne a v horách to platí dvojnásob. Teď ležím ve stanu a zatímco píšu tyto řádky, venku řádí Mordor - předpověď se přeci jen vyplnila, byť se zpožděním - a já jen doufám, že to stan přežije. Hromy, blesky, leje jako z konve a...

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 08 a 09 - Zmoklí kohouti v Lescunu

Čtvrtek 5. července
Honza píše: Jirka se opět probudil hromem, tentokrát však nešlo o planý poplach. Jen tak tak jsme stihli sbalit věci a vyrazit, když se nebeské kohoutky otevřely a začalo lít jako z konve. Mělo to jedinou výhodu, a sice tu, že už jsme netrpěli žízní. Vzhledem k včerejšímu neplánovanému zdržení nám totiž došla voda a v suchých vápencovitých skalách ji nebylo kde doplnit. Teď jsme hltavě sosali z každé loužičky, z každé tůňky vytvořené ve skalních útvarech a proláklinách a než jsme se nadáli, byli jsme prosáklí jak zvenku, tak zevnitř.

Po sotva pětihodonovém pochodu a občasném bloudění v mlze, která poněkud znesnadňovala navigaci a úplně zkazila požitek z údajně krásných výhledů, jsme promočeni až na kost dorazili do kýženého cíle, horské vísky Lescun na francouzské straně hranic. Tím skončila první etapa náročného přechodu Pyrenejí a zítra nás konečně čekají opravdové hory. Pod 1000m.n.m. už neklesneme a těšíme se na vrcholky skal tyčící se v dáli. Tyto řádky píšeme v malém hostelu (říká se jim gite d'etape), kde se dáváme dohromady, doplňujeme zásoby, pereme prádlo v umyvadle, sušíme ho v mikrovlnce (nekřesťanských 10€ za pračku se sušičkou opravdu dávat nechceme), popíjíme vychlazené pivo a jíme těstoviny s ústřicemi. A modlíme se za lepší počasí.

Refuge d'Arlet (1986m)

Pátek 6. července
Počasí se přes noc umoudřilo a už neprší, dokonce je vidět modrá obloha. Ráno jsme si ještě v gite d'etape dopřáli královskou snídani v podobě míchaných vajíček, velké sklenice mléka a jako bonus jsme ujedli z těstovin, které se nevešly do ešusu. Sami sebe jsme překvapili tím, jak snadno se nám povedlo překonat dnešních 1300 metrů převýšení z údolí kde leží Lescun a vystoupat na nějakých 2000 metrů nad mořem, k horské boudě Refuge d'Arlet, stojící vedle stejnojmenného jezera. Pochod jako takový nebyl nijak výjimečný, až na nečekané setkání se čtyřmi čuníky, které bychom tak vysoko v horách opravdu nečekali (místní pastýř si zřejmě potrpí na pestrý jídelníček) a na pitoreskní horu trefně zvanou Pic Rouge, která je skutečně růžová!

Honza píše: hned jak jsme postavili stan, využil jsem prosluněného podvečera a šel si zameditovat ke břehu jezera. Poslouchal jsem Wish You Were Here od Pink Floyd, slunce mě hřálo do zad a pohled na hladinu lehce čeřenou studeným větrem ze mě během hodiny odplavil všechen stres. Cítím se jako znovuzrozený, jsem vděčný za to, že tady můžu být a už se nemůžu dočkat zítřka. Chceme totiž stihnout dvě etapy místo jedné a večer se odměnit západem slunce na jednom snadno přístupném vrcholku (Pic d'Ayous) s údajně úchvatnými výhledy do širého okolí.

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 07 - Ztraceni v divočině

Rozbřesk v Port Larrau (pod Pic d'Orhy), na francouzské straně hranice.

Středa 4. července
Honza píše: Jiřího probudil hrom. Navzdory vyhlídce na další mokrý den se však poštěstilo, bouřkový mrak nás minul a rozhodl se oblažit Francouze na severu. Nás čekal krásný, prosluněný pochod po hřebeni tvořící státní hranici. Namočili jsme se až po obědě, při koupání ve vodopádu.

Zbytek dne už tak příjemný nebyl. Po zastávce v dávno opuštěné a zdevastované horské chatě Refugio de Belagua jsme museli zdolat ostrý výstup hlubokým lesem a pak projít dlouhým údolím směrem k další dvoutisícové hoře. Zatímco já překypoval energií, Jirka neměl svůj den a šel spíš ze setrvačnosti. Toto rozdílné rozpoložení vedlo k první velké a téměř osudové chybě: rozdělit se. Právě jsme vstupovali do rozlehlé spleti vápencovitých údolí, která sám průvodce označil za nebezpečný labyrint, kam se málokdo odváží. Při jedné z četných přestávek jsem se rozhodl jít napřed s tím, že počkám na nejbližším rozcestí, ale chybička se vloudila. Přestože jsme šli celý den po značce, nějak se mi povedlo minout odbočku a další hodinu jsem šel úplně špatným směrem. Rozepisovat se by bylo na dlouho, řeknu jen to, že jsem poprvé zažil opravdový strach z toho, že nevím kde jsem a kam mám jít. Když jsem po třech hodinách stresu, volání a úmorného bloudění konečně Jirku našel, navzdory únavě mě zalil neskutečný pocit úlevy a euforie. Ani Jirkovi se nevedlo nejlépe, přestože u sebe měl kompas, mapy i průvodce (který v tomto případě totálně selhal).

Mlha.

Jirka píše: podle průvodcova lakonického popisku je cesta skrz toto spletité údolí značena jak barevnými značkami, tak hromádkami kamení (tzv. cairns), kterým osobně říkám hrobečky. Hrobečky jsou v Pyrenejích velice populární a většinou fungují. Problém vzniká ve chvíli, kdy jsou doslova na každém rohu a rozjíždějí se do všech světových stran. Sledujte pak nějakou konkrétní stezku. Na rozcestí jsem zvolil trasu, která se tvářila že vede správným směrem, a nic zlého netuše pokračoval dál. Jenže ouha, stáhlo mě to moc na jih a po půl hodině chůze, v domnění že jdu pořád správně, jsem se vyloupnul ve vedlejším údolí. Že je něco špatně mi došlo až podle cedule ukazující Lescun, vesnici kam jsme měli namířeno, směrem odkud jsem se zrovna vyloupnul. Naštěstí jsem potkal jiného chodce, který mi pomohl se lépe zorientovat. Všechno bylo vlastně v pořádku, měl jsem značku i směr, akorát jsem netušil, kde je Honza a hlavou se mi honily různé scénáře. Dramatičnost situace ještě stupňoval fakt, že nám skoro došla voda a široko daleko nebyla ani kapka (ve vápencových skalách se hned vsákne pod zem). Přestože se připozdívalo a byl to trochu risk, vydal jsem se Honzu hledat. Právě v tu chvíli se však z mlhy na protějším kopci vyloupla jeho postava a nám oběma spadl obrovský kámen ze srdce. Po šťastném shledání jsme padli vyčerpáním a okamžitě usnuli.

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část

Pyreneje 2012 - Den 06 - Pic d'Orhy aneb první dvoutisícovka

Úterý 3. července
Den začal úplně obyčejně: natrhali jsme si plný ešus borůvek. Těšili jsme se na borůvkovo-cukrovo-mléčný koktejl, nesehnali jsme však mléko ani cukr. Přesto jsme udělali tak velký nákup, že bylo potřeba zbavit se zátěže a uvolnit prostor v krosně. Sic bez dalších ochucovadel, ale kilo borůvek jsme slupli jako malinu a s fialovými jazyky se vydali pokořit Pic d'Orhy (2017m.n.m.), výhružně vyhlížející jehlan tyčící se vysoko nad okolní hřebeny, a naši první dvoutisícovku.

Honza píše: schylovalo se k večeru a možná to byl trochu risk, bylo však nutné dostat se na druhou stranu ještě téhož dne kvůli počasí. Navíc to byla docela výzva. Jak jsme tak stáli 600 metrů pod vrcholem, na posledním možném tábořišti, a váhali zda do toho jít či ne, Jirka to rozťal větou "tak dáme ještě jednu muesli tyčinku a jdem". Risk se vyplatil, ve 20:01 jsme po dvouhodinovém funění a občasném balancování na metr širokém skalním hřebenu stanuli na vrcholu. Nutno říci, že odsud Pic d'Orhy nevypadal zdaleka tak hrozivě. Nejhorší bylo k němu vůbec dojít - ze severní strany je totiž vidět jen svislá skalní stěna a člověk vůbec netuší, že z druhé strany je to jenom nevinná stráň (pravda, hodně strmá nevinná stráň) a vede po ní i cestička.

Luno, ó tajemná ty královno noci, pověz, jaképak zítřky čekají nás?

Jirka píše: během výstupu se celá severní strana údolí začala plnit hustou mlhou, přetékající přes okraj jako pára z čarodějného hrnce. Vskutku impozantní pohled. Po třičtvrtě hodinovém sestupu jsme se, patřičně unavení, utábořili u loveckého přístřešku, jenž posloužil jako improvizovaná kuchyň. Honza opět rozvinul své kulinářské schopnosti a ukuchtil výborný kuskus s pepřem a solí. Vyšel parádní úplněk, snad největší co jsem kdy viděl, a po chvilce laborování s foťákem se mi ho povedlo celkem obstojně zachytit (na to, že se se zrcadlovkou teprv učím a fotil jsem bez stativu, to docela ujde). Usínáme se vzpomínkou na závodní model trekkera z Holandska, který nás ráno předběhl a zůstala za ním jen ohnivá čára. To co nám trvalo půl týdne on ušel za jediný den!

Další díl / Předchozí díl / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část / 4. část / 5. část / 6. část / 7. část