Posledně jsem se v této rubrice zmínil o tom, že nemám sklony k násilí. Je příhodné to stvrdit další nenásilnou historkou ze školních let.
V sedmé třídě jsem s oblibou zkrášloval svou lavici různými nápisy a názvy oblíbených kapel. Jednoho dne, to byla má můza obzvlášť produktivní, nezůstal ani kousek lavice nepopsaný. O to víc mě naštvalo, když spolužák sedící přede mnou (sígr jménem Tommaso De Gregori) vzal gumu a začal mé umělecké dílo bez milosti mazat. Bylo to na konci vyučování, těsně před zvoněním, všichni jsme měli sbaleno a ve startovní poloze čekali na signál k opuštění školy. Já však nelenil, s ledovým klidem rozepnul bágl, vyndal penál, vytáhl z něj propisku, vycvaknul špičku, vší silou jí Tommasovi zabodnul do zad a škubnul. Pak jsem, opět s naprostým klidem, věci sbalil a šel domů.
Druhý den mě čekalo nemilé překvapení: tužka protnula bundu, mikinu, triko i kůži a spolužák měl pod pravou lopatkou asi dvoucentimetrový šlic až do masa. Samozřejmě o tom věděla celá škola, bylo to hotové pozdvižení, já mazal do ředitelny (což nebylo daleko, jakožto nejneukázněnější třídu si nás hlídali) a když ředitelka svým mocným barytonem spustila dlouhou tirádu o kázni a o tom jak za trest nepojedu na školu v přírodě, připomnělo mi to scénu z Toma a Jerryho, když se kocourova hlava ocitne přímo před tlamou přerostlého buldoka (v mém případě lva), buldok (v mém případě lev) otevře tlamu a zařve tak mocně, až se jeho mandle napnou do vodorovné polohy, kocourovy uši též, a pro lepší znázornění se scéna přepne do autentického záběru z floridského pobřeží, kde tornádo právě ohýbá palmy a na spodku obrazovky běží text: "to je fičák". Naše ředitelka byla velmi statná žena, nezadala by si ani se sparťanskou válečnicí, a jeden žák o ní prý prohlásil, že jediné její lýtko by na týden vyřešilo hladomor v Albánii.
Žádné komentáře:
Okomentovat