Dojmy z dovolené v Praze

Tak jsem se byl zas podívat v rodné vlasti, navštívit přátele, popít dobrého piva, pojíst dobrého jídla a tak podobně. Do pražského bytu jsem dorazil 31.12. dopoledne a s tím přišel první šok. V šoku jsem však nebyl já, nýbrž matka, které jsem o své návštěvě neřekl. Byla mile překvapená až do chvíle, než jsem jí sdělil že za hodinu odjíždím na Slovensko, kde míním oslavit Silvestra.

Silvestr komornějšího duchu
Na Uniho chatu v Žilině jsem se dostal až v devět večer a ačkoliv to nebylo přesně jak jsem si představoval, bavil jsem se dobře. Oproti Silvestru 2005-2006 to nebyla žádná divoká kalba, a to z několika důvodů. Zaprvé jsme byli jenom čtyři, zadruhé bylo málo piva (dvakrát dvacet litrů Černé Hory), které kvůli špatně těsnící pípě nebylo ani moc dobré a zatřetí jsem byl po všem tom cestování poněkud unaven. Vstával jsem totiž v půl čtvrté ráno (po třech hodinách spánku), v pět byl na letišti, v deset si bral na Ruzyni kufry, v jednu už jsem seděl v Pendolinu (jenž není tak pohodlné jak jsem si představoval), v Ostravě čekal hodinu na spoj do Žiliny a tam zas hodinu na autobus do vesnice, kde se nachází Uniho chata. Nemluvě o půlkilometrovém výstupu cestou necestou, kde už žádné dopravní prostředky nejezdí. Výsledek byl ten, že jsem hodinu po Silvestru jen tak zlehka zalehl a najednou zjistil, že už je poledne. Prospal jsem i grilování, takže jsem musel být fakt hodně unaven. Každopádně mě návštěva zimního Lalinoku potěšila, je tam krásně v každém ročním období. Schválně zkuste porovnat letní fotky z Unifestu s těmi v tomto článku.

Tři zamilovaní: Hukus a Ika do sebe, Uni do piva.
Zajímavé bylo i čekání na Žilinském nádraží. Jeden z místních bezdomovců přišel s hrstkou drobných, jestli prý mu je nevyměním za české. V tu chvíli jsem si s hrůzou uvědomil, že nemám žádné slovenské peníze a že potřebuji 17Sk na autobus. Bezdomovec neměl zpátky za dvoulitr a směnárna byla zavřená, ale naštěstí mě zachránil Surus, jenž šel náhodou kolem se čtyřiceti korunami. Při čekání na autobus mě z četby knížky vytrhla slečna sedící vedle mě. Šťouchla mě do ramene a ať prý si nečtu a povídám si s ní. Byla celkem pohledná a návrh jsem s radostí přijal. Škoda že ona jela do Rožumberoka na kolej se učit (na Silvestra!) a mně za pět minut odjížděl autobus směr Lalinok.

Roztahovačné bydlení
Při cestě zpátky jsem ještě navštívil kamarádku v Ostravě z jejího bytu mě čekal šok. Když jsem vstoupil do hezky zařízeného panelákového 3+1 a uvědomil si, že celých 80 metrů čtverečních, tedy obývák, ložnici, pokoj pro budoucí dítě, kuchyň, záchod, koupelnu a obrovskou předsíň obývají pouze dva lidé a ještě za to platí třetinu toho co já za půl pokoje, byl to hrozný nezvyk. Ono bydlet více než rok v jednom bytě s dalšími sedmi lidmi udělá své.
Zkouškové období
Do Prahy jsem se vrátil 3.1. a ihned se jal kontaktovat kamarády. Docela mě otrávil fakt, že všichni studenti zrovna mají zkouškové období a nikdo neměl čas jít na pivo. Nejvíc mě to naštvalo u jedné slečny, kterou jsem po několika letech potkal v Londýně a ačkoliv jsme se domluvili že se v Praze sejdem (věděla kdy přijedu), na dotaz ohledně schůzky odepsala že má zkouškové, že jsem si vybral špatné období. No nenasralo by vás to?

Zakouřené zdražování
Další rozčarování přišlo při zjištění, o kolik se za ten půl rok co jsem nebyl doma změnily cenové poměry v ČR. Nejenže koruna brutálně posílila a libra se tak propadla skoro o deset korun, ale strašně se zdražilo pivo, jízdné (viz. moje reakce na ceny jízdenek ze 4.1.) a vůbec všecko. Co se naopak nezměnilo je ten odporný zvyk kouřit v hospodách. A nebyl bych to já, abych neměl všechny kamarády kuřáky (nekuřáci se učili na zkoušky), takže to většinou dopadalo tak, že jsem si dal v hospodě tři piva a musel jsem odejít. O nechutně smradlavém oblečení nemluvě. Nadějně začal večer, kdy jsem se s jedním kámošem usadil v nekuřácké sekci a on ani neprostestoval. Jenže pak přišel Jakub a ještě než si sedl, nekompromisně prohlásil: "okamžitě se přesouváme do kuřácký sekce!". Když přišli další jeho kámoši, byl jsem u stolu doslova obklopen lidmi, kteří pálili jednu za druhou. Naštěstí měla hospoda docela dobré odvětrávání, což se však nedalo říct o přilehlém nonstopu, kam jsme se po zavíračce přesunuli. Tam nebylo v místnosti 3x3 metry vidět ani z rohu do rohu a po prvním pivu jsem musel prchnout.

V hospodě U Pepíčka se kuchař buďto zbláznil, nebo se potřeboval zbavit tchýně. Zatímco kámošovi nepřinesli jeden ale hned dva obrovské řízky, mě čekalo kuřecí prso velké jak díra ve státním rozpočtu, obalené ve vejci s hořticí, položené na obří haldě hranolek a posypané tlustými šunkovými nudličkami a nastrouhaným sýrem (dle jídelníčku šlo o steak pro chudý boháče). Hrdinně jsem to snědl, ale jen proto abych naštval kámoše, jenž se málem poblil z přežrání a to nesnědl ani půlku svého jídla. No a nechtějte vědět, jak vypadalo Pepíčkovo překvapení, které si dala naše štíhlá přísedící (bylo až s podivem, kam se to do ní vešlo).

Náhodné setkání po letech
Vzdech minulosti mě šokoval ve firmě, kde jsem pracoval před odjezdem do Anglie a kam zašel navštívit bývalé kolegy. Byl jsem představen slečně která tam je chvilku a ačkoliv jsem jí hned nepoznal, ona poznala mě: "Nehyba! První cé!". No prostě spolužačka ze základky, kterou jsem už deset let neviděl. A představte si jak ten proklatý Murphyho zákon funguje. Půl dovolené se nudím a s touhle skvělou holkou, která je zábavná a má moře času, se potkám dva dny před odletem. Její příznivý vliv dokazuje i to, že v neděli ve tři ráno, když jsme se loučili, jsme oba měli na kontě jedenáct piv a kdybych nemusel v osm hodin vstávat a jet na letiště, mohli jsme vesele pokračovat.

Návrat ztraceného syna, aneb moje relikvie která se po letech našla. Tohle dvanáct let staré, došeda seprané tričko, jehož ztrátu jsem nesl velmi těžce, našla matka zapadlé někde ve skříni a rozveselila tak můj konec dovolené.
Dovolená skončila příletem do Londýna, kde jsem nějak nezdál celníkovi (asi ještě neviděl nikoho s kocovinou), jenž mou občanku zkoumal podezřele dlouho a podobně, nemluvě o tom že při odchodu z letiště mě ještě namátkově zkontrolovala další složka bezpečnostních sil. No a pak už jen autobus, Golders Green, nachcípaný Michal a trable s grafárnou, o nichž už jsem psal.