Šokovaný profesor Rossi

Než začnu vyprávět o našem učiteli technické nauky a jeho schopnosti být šokován čímkoli jen trochu vybočujícím z jeho staromódních konvencí, je potřeba vám přiblížit moje tehdejší postavení ve škole.
Stručně a skromně, byl jsem nejznámější osobností, a to nejenom díky svému vzrůstu, národnosti, četným průserům (provrtaná lavice, De Gregoriho podepsaná záda, opilecká slohovka...), či faktu, že jsem jako jediný nechodil do kostela a otevřeně se hlásil k atheismu, nebo že jsem celou zimu chodil v tričku a tvrdil že mi není zima (stejně mi nevěřili). Tou dobou, v nějakých čtrnácti letech, jsem taky začínal koketovat s pivem. To se může zdát normální Čechům, nikoli však Italům.

Ředitelské pivo
Občas jsem si vychutnával lahváče při čekání na autobus (pokud se dá Nastro Azzurro vychutnávat), až do dne kdy šla okolo ředitelka přesně ve chvíli, kdy by ten slastný zvuk otevírané lahve slyšela i hluchá mrtvola. Obloha se rázem zatemnila a celá obec uslyšela monstrózní zatroubení ředitelčina hlasu: "KDO TADY PIJE TO PIVO?!!!", načež se země otřásla, říďa ke mně přidusala na svých subtilních stokilových nohách, vytrhla mi láhev z ruky a vylila její obsah na zem. Na truc jsem si hned koupil další.

O učitelově vypadání a trestání
Jinými slovy, moje přízeň k pivu byla všeobecně známou věcí, což přímo souvisí s historkou o učiteli Rossim. Byl to statný padesátník, špinavými dlouhými nehty a prošedivělým plnovousem připomínající obyvatele severoamerických lesů (dřevorubce a medvěda), kouřil k vlastnímu vzezření se naprosto nehodící dlouhé tenké bílé cigarety a ve třídě cucal hašlerky. Rád si hrál na přísného učitele a občas používal fyzické tresty, ačkoliv šlo jen o takový blbý žertík. Jeho oblíbený kousek spočíval v tom, že přistoupil zezadu k žákovi a vší silou mu vrazil své špinavé palce do... svalů mezi krkem a ramenem a zakroutil. Tuto proceduru opakoval, dokud nebyl spokojen s odezvou ze strany trestaného – zkrabatělý obličej a němý výkřik. Osobně nechápu, proč to všechny tak bralo, na mně to zkusil jednou a když jsem nadále seděl a usmíval se jakoby nic, přestal.

O učitelově učení
Zajímavý a oblíbený byl i Rossiho způsob výuky. Jeho předmět, zvaný technická nauka, nám měl přiblížit různé moderní technologie jako těžbu a zpracování dřeva, výrobu hliníku, oceli či plastů, apod. Měli jsme taky hodiny počítačů, škola nakoupila moderní stroje s procesory 286 a my se v pokročilém grafickém programu učili, jak vytvořit čtverec. Pověstná Rossiho věta: "Počítač je ve skutečnosti strašně hloupý stroj, jenž sice zvládne rychlé výpočty a podobně, ale neumí sám myslet a příkazy poslouchá do puntíku. Když zadáte příkaz "vybarvi čtverec", počítač to udělá, ale stačí malá mezera v obvodu čtverce a zbarví vám celou obrazovkou".
Když na to tak koukám, naučil nás toho Rossi celkem dost, což je divné vzhledem k faktu, že se dokázal držet tématu asi tak prvních pět minut, než začal povídat o čemkoli jiném, jen ne o látce. Pamatuji si například, jak se o jedné dvouhodinovce, původně věnované těžbě bauxitu, stihl propracovat tím, jak v jeho dětství bylo těžké si koupit zmrzlinu, jak si jako kluk vyráběl hračky sám, např. prak z gumy od trenýrek, a jak se kdysi obilí nesekalo kombajnem, nýbrž dlouhými kosami a klasy se vázaly nějak do kříže či co. A když to někoho nezajímalo, prostě mu vrazil prsty na obvyklé místo a zopakoval svojí mantru, že kdo sedí za katedrou, seděl i v lavicích a tudíž všechny triky zná.

O učitelově vztahu k alkoholu
Tak, to byl pan učitel Simone Rossi, a teď když znáte jeho povahový profil, můžu povyprávět svojí příhodu. Jednou, už nevím jak k tomu došlo, se mu někdo přiznal že pije kafe, na což on opáčil: "no jo, tak teď už chápu proč seš tak blbej", a začal nás poučovat o tom, jak jeho 18tiletá dcera jednou u oběda požádala o kávu, což ho prý tak vytočilo, že jí málem přerazil židli o záda (to je samozřejmě nadsazené, ale on se tak rád vyjadřoval). Nechtějte vědět co následovalo, když jeden z méně bystrých spolužáků v návalu euforie zařval přes celou třídu, že Jirka pije pivo. Rossi se zasekl uprostřed věty, dvakrát vyvalil oči a hnul hlavou jak krocan, a naprosto konsternovaně pronesl nesmrtelnou větu: "PIVO?! Vždyť je v tom alkohol!!! Já teda piju víno ale...".

Díky této hlášce se mi celé jeho další vyprávění o alkoholu nesmazatelně vrylo do paměti. Škoda, že písmem nedokážu vyjádřit jeho vypravěčské schopnosti, hlavně jak všechno podával formou naprostých senzací z jiného světa. Začal tím, že má kamaráda co rád pije pivo, a to prý hodně. Jednou byli ve městě a ten kamarád povídá: "Hele, pojď si dát pivo": Tak si šli dát pivo (jedno). Za hodinu prý ten kamarád povídá: "hele, pojď si dát ještě jedno". Rossi by si ho prý klidně dal, ale tak za týden. Pak se rozvyprávěl o služební cestě do Německa a návštěvě místní restaurace za účelem oběda. K vedlejšímu stolu přisedl zaoblený Němec, nic neřekl a jen ukázal palcem na výčepáka. Za chvíli měl na stole pivo v takové velké kulaté sklenici, skoro jako soudek (byl to patrně tuplák). Rossi se zájmem sledoval, jak se s tolika pivem Němčour vypořádá. Ten prý se nadechl, jedním hltem zhlnul půlku, druhým hltem zbytek, a zase zamával na obsluhu. Rossi čekal, že pijan zaplatí a odpotácí se domů, jenže on si, vážení, objednal další!

Po této historce byl už učitel k nezastavení a přešel na těžší kalibr – lihoviny. Vzpomněl si na svá mladá léta, na základní vojenskou službu v Tyrolích, v rakouském pohraničí. Jednou ráno se prý opíral o bar místní hospůdky a popíjel čaj, když v tom do lokálu vstoupila drobná, útlá stařenka, v každé ruce kýbl právě nadojeného mléka, stoupla si k baru, objednala velkou sklenici a do půlky naplnila mlékem. Rossi zvědavě čekal co bude dál, nic na světě ho však nemohlo připravit na to, že babka vezme sklenici, dolije jí kořalkou, chytne oběma rukama a vypije až do dna! Když pak vzala své kýble a odkráčela zas ven, mladý vojín Rossi šel za ní v přesvědčení, že se stará paní po pár metrech složí, ale ona šla v klidu dál!
A zazvonil zvonec, a dvouhodinovky byl konec. Jó Rossi Simone, to byl panečku učitel.