Revizoři světa, chcípněte!!!

Vždycky jsem byl příznivcem elektronického systému placení v londýnském MHD, takzvaných Oyster karet. Vždycky, až dodneška. Dneska mě totiž, díky tomuto "inteligentnímu" vynálezu, vyšla vyjížďka metrem na bezmála třicet Liber, totálně mi zkazila den a nasrala mě tak, jak se to už dlouho nikomu nepovedlo.

Nevinný začátek
Pojedeme se podívat na Greenwich, navrhl jsem a všichni souhlasili. Jelikož jezdím do práce na kole a jinak moc necestuji, nekupuji si časové jízdenky do MHD a sporadické jízdy platím jednorázově, případně jednodenní Travel kartou, stejně jako dneska. V obchodě jsem požádal o One Day Travel Card for Zone 2&3, zaplatil čtyři libry a nic zlého netuše se vydal na druhý konec Londýna. Autobusem na Finchley Road, pak vlakem (Silverlink) na Stratford a odtamtud nadzemkou (DLR) až na kýžený Greenwich. Výlet byl báječný, vyhlídka na město skvělá a všichni jsme byli happy. Potíže nastaly až při cestě zpátky.

Nevinné pokračování a první fáze nasranosti
Došli jsme zpátky na stanici DLR, nasedli do vlaku, dojeli na Stratford a při výstupu nás čekala lajna revizorů s policajty. V dobré víře, že mám zaplacenou celodenní jízdenku, jsem mu podal Oyster kartu a čekal až si jí prověří elektronickou čtečkou. Jenže ouha. Prý jsem si při vstupu do DLR nepípl, tudíž se mi neodečetl kredit za jízdu a musím zaplatit pokutu 20 Liber. Tím mě fakt dostal.
Marné bylo vysvětlování, že jsem si v obchodě zakoupil Travel Card a ne Pay as you go, že mi nikdo neřekl že jednodenní travelka je ve skutečnosti určitý obnos kreditu, že na Greenwichi jsem si nepípl protože tam nejsou turnikety a jelikož jsem byl přesvědčen o legitimnosti své travelky, nepípl jsem si ani u cedule s nápisem jako kráva "for pay as you go users". Revizor byl neoblomný a ačkoliv jsem se mínil dál obhajovat, matka mi to zkazila vytažením dvaceti liber, které ten parchant strčil do kapsy, vystavil mi stvrzenku a rozloučil se. Byl jsem celou situací natolik konsternován a šokován, že mě ani nenapadlo být naštvaný. Zmohl jsem se jenom na rozmrzelost nad hloupou ztrátou peněz, a kdyby to tím skončilo, byl bych za to nesmírně vděčný. Jenže.
Oysterkou jsem si otevřel cestu turniketem, pokutu vyhodil do nejbližšího koše a na celou událost mínil zapomenout v nedalekém shopping centru, kam jsme se zašli podívat. Naivně.

Druhá fáze nasranosti
Zpátky z nákupu, oysterkou otevřít turniket a... ani hovno, oysterka nefunguje. To už si snad dělaj prdel! Ať mi nikdo ani neříká, že potom co jsem tomu zasranýmu zmrdovi narval dvacet liber, že mě ten krám ani nepustí zpátky do metra! Vystál jsem frontu na okýnko s prodejem jízdenek a zřízenec mi oznámil, že stav karty je mínus 20p. Před odjezdem tam byly čtyři libry. Abych se dostal domů, musel jsem zaplatit další 3.20 (za vlak a autobus). To už mě nasralo. Jelikož byl revizor stále na stanovišti, zeptal jsem se ho proč, když mě stáhnul o dvacet liber, mi ještě automat z karty strhnul veškerý kredit a já teď musím ještě přikupovat, abych se vůbec dostal domů. Zúčastněně mě informoval, že s pokutou co mi vystavil jsem se měl dostavit k okýnku u východu, kde by mi kredit poštělovali. Že by se mi to však obtěžoval sdělit předtím, když mi tu pokutu vystavoval, to ho patrně nenapadlo. Mnohokrát jsem mu poděkoval za skvělý den a šel čekat na vlak, celkově lehčí o Ł27,20.

Třetí fáze nasranosti
Ve vlaku ze mě vztek téměř vyprchal. Doufaje že nic zlého se už nestane jsem na Finchley vylezl ze stanice, kde pro změnu žádné pípatko ani turniket není, vstoupil do autobusu a nic zlého netuše přiložil oysterku k pípátku. Nic. Ještě jednou, občas to blbne. Zase nic. Vystoupil jsem z autobusu, vytáhl oysterku z peněženky, s přísahou že těm zkurvysynům vyjebanejm už nezaplatím ani penny jí pečlivě složil jako kapesník mrsknul pod kola odjíždějícího autobusu. A šel domů pěšky.

Pěna u huby
Nevím kolik je to z Finchley kilometrů, doma jsem byl za padesát minut se zastávkou na pivo, které mi vzteky ani nechutnalo. MHD už mě v tu chvíli naštvat nemohlo, doufal jsem že to aspoň vychodím, jenže to už jsem vzteky pěnil (kdo mě zná, ví že to se často nevidí) i z toho, že nemám jak si ten vztek vybít. Měl jsem strašnou chuť něco rozmlátit nebo rozkopat, vzít dlažební kostku a roztřískat s ní auto, prostě cokoliv co by mi pomohlo vybít vztek. Nabízela se telefonní budka, jenže bez pracovních bot bych si ukopl palec, což jsem rozhodně nechtěl, a kdybych do ní začal mlátit pěstí, v tu ránu by tam byli policajti (jsou kurevsky rychlí, pokud vás zrovna nehoní negr s nožem), a skončit ve vazbě za antisocial behaviour se mi už vůbec nechtělo. Nakonec jsem hodil pár nenávistných pohledů na projíždějící autobusy, domů dorazil bez dalších komplikací a opět se přesvědčil, že nejlepší uklidňovadlo je starý dobrý Doom. A buďte rádi, že tenhle příspěvek jsem napsal až po zklidňující terapii, jinak by těch vulgarismů bylo o něco víc.