Vaníčkovo vítězství, druhý pracovní exodus, ACA
V prvním díle tohoto seriálu jsem psal o tom, jak vláda rozhodla o prodeji firmy ABA, jak vyhodila generálního ředitele Petra Bolda a jak se o nákup Aby začal zajímat soudruh Vaníček, jehož osobě jsem se věnoval ve druhém díle . Dneska dopodrobna rozeberu špinavé machinace a korupci vedoucí k prodeji ABA konkurenční společnosti ÚAMK.
Ministr Němec a spol.
V létě 2005 se stalo to, čeho jsme se všichni obávali. Po dvou letech nejistoty, tahanic, odvolávání, opakování výběrových řízení, petic, tlaku médií a marných nadějí vláda odklepla definitivní souhlas s prodejem majoritního podílu firmě ÚAMK. Osud ABA byl zpečetěn. Jedno z hlavních kritérií prodeje byla cena. Nejvyšší nabídka činila asi devadesát milionů, Vaníček nabídl 35 a nebýt tlaku médií, za ty peníze by firmu dostal. Nakonec musel přidat ještě 32, aby se neřeklo. Pořád je to míň než 90, ale ABA už mu říká pane (mimochodem, dodneška nezaplatil firmě, od které si na Abu půjčil). Chápu, že nemohl dát víc, protože musel zafinancovat i motivační odměnu pro schvalovací komisi a někoho z vyšších míst, kdo by přesvědčil vládu. A byl tady jako na zavolanou tehdejší ministr (pche) spravedlnosti Pavel Němec (US-DEU), později označen za člena justiční mafie, který si prodej do těch "správných" rukou skutečně pohlídal. Neprošel přímý prodej akcií firmě ÚAMK, jak pan Němec na začátku celého kolotoče navrhoval, tak pod jeho taktovkou byla sepsána kritéria výběrového řízení takřka na míru Vaníčkovi. A přestože nezávislá poradenská společnost Commerzbank navrhovala vládě úplně jiného vítěze výběrového řízení, byl tady pan Němec, který vše hlídal a postaral se o to, aby Abu Vaníček stejně získal. Tento člověk neváhal použít jakékoli prostředky a bylo mu úplně jedno, jak moc je to okaté. Bez skrupulí zlikvidoval každého, kdo se mu postavil do cesty (viz. paní ex nejvyšší státní zástupkyně Benešová v kauze Katarského prince).
Autoklub Czech Assistance, a.s.
V době, kdy sídlo firmy ABA na Střelničné ulici začali okupovat lidé z ÚAMKu, vznikala nová asistenční společnost s příhodným názvem Autoklub Czech Assistance (ACA1213). Jejím zakladatelem je Antonín Charouz a jistě chápete, co ho k tomu vedlo. I tentokrát se konal exodus pracovních sil, ale daleko menší, tišší a takzvaně tuplovaný. Netýkal se dispečerů, nýbrž ředitelů, účetních, obchodních zástupců a uklízečky, přičemž většina z nich v minulosti již pracovala pro ÚAMK, ráda odešla na Abu a následně na Acu.
Rád bych se zmínil i o našem tehdejším řediteli asistenčních služeb, jehož kariérový postup je vskutku unikátní. V roce 2003, při vzniku Globálu, jsme potřebovali nového šéfa dispečinku. Jelikož byl tento post placený hůř než post vedoucího směny a obnášel mnohem horší práci, všichni jsme ho odmítli a nakonec připadl dlouholetému brigádníkovi. Později se uvolnilo místo ředitele úseku asistenčních služeb a ex brigádník opět povýšil. Když nás koupil ÚAMK, dotyčný údajně odešel do nějaké počítačové firmy, za měsíc už se však hlásil do telefonu "Global Assistance, dobrý den" a dodneška vesele dispečeruje.
Stěhování
Všechno, co se během prodejních let odehrálo, se bezprostředně nedotklo dispečinku. My jsme prostě makali dál a mohlo nám být všechno putna, jenže v prosinci 2005 přišla drastická změna: stěhování. Nemovitost, ve které jsme dlouhou dobu sídlili, se musela do konce roku vyklidit a bylo rozhodnuto, že se dispečink ABA přestěhuje do budovy ÚAMKu. Desátého prosince to začalo a za pár dní už jsme "bydleli" na nové adrese: Na Strži 9, Praha 4. Od té chvíle to začalo jíž vyloženě z kopce.
Představte si, že by Hitler dobyl Rusko, Stalina by však nezničil ale s celým štábem ho přesunul do Berlína a tam ho nechal dál úřadovat. Stalin by na novém pracovišti nikoho neznal, všechno by mu bylo cizí a nepřátelské, navíc by musel pracovat v mnohem ošklivějším prostředí se starým polorozpadlým zařízením. Místo nového koberce by dostal špinavé linoleum a byl by pod neustálým dohledem nepřítele. Pravda, dostal by nové a lepší telefony i počítače, ale elektronika je přenosná a tudíž tunelovatelná, tak proč by ne. Na druhou stranu by bez varování přišel o stravenky, příplatky za angličtinu a věrnostní odměny. Nejhůř to odnesla kolegyně, jež na Abu nastupovala v lednu 2002. Po čtyřech letech měla dostat 10 tisíc věrnostní, jaké to však překvapení, když na výplatní pásce bylo velké smradlavé hnědé. Osobně mě tolik nenaštvalo to, že nám sebrali peníze, ale že neměli ani trochu slušnosti nám to oznámit (stačilo by prosté interní sdělení). Jako vše ostatní, i tohle o něčem svědčí.
V lednu odešli tři dispečeři, jeden na Acu, další do autoservisu dělat přijímacího technika a třetí zcela mimo obor. Situace se opět ustálila, přijali se noví lidé, my staří jsme si zvykli na nové prostředí, skamarádili se s těmi málo fajn dispečery od už-ne-konkurence (ne-fajn dispečerů tam tehdy bylo podstatně víc) a bývalo by se jelo dál, kdyby v březnu nepřišla další, tentokrát už definitivní rána.
Příště, tedy ve čtvrtek 13. září, se dozvíte co to bylo za ránu a jaký otřes způsobila. Odkaz na závěrečnou část.
Žádné komentáře:
Okomentovat