První den ve škole

Dnes ve 14:00 mi začala škola. Po více než sedmi letech jsem se chopil otěží studia a s učebnicí v ruce se stal opět studentem. Přiřítil jsem se ve 13:57, naprosto rozhicován, zplaven a brunáten sesedl z kola a překvapil "ředitele" Steva, jenž pro změnu překvapil mě. "Robert!" vyhrkl na mě hned ve dveřích. "Carlos!", vyhrkl na mě hned za dveřmi. "Ok, I give up, what's your name?", vyhrkl na mě do třetice. Můj zjev chytře vyhodnotil a než mě nasměroval do příslušné učebny, popsal mi cestu na záchod. Jakštakš zkulturněn jsem vstoupil do třídy a hle.

Hle. Luxusní zakončení odstavce, to jsem si prostě nemohl nechat ujít. Ale dál.

Ale dál taky není k zahození.

Sice jsme ve třídě jen čtyři studenti plus učitelka, zato tam kromě mě jsou samé holky. Krom Jihokorejky Ioni, jejíž vadou snubní prsten jest, mám dvě méně exotické spolužacky, Rumunku Martu a Polku Anežku. Celkem sympatické, uvidíme jak se to vyvine dál.

Nebudu popisovat průběh vyučování, to už bych byl fakt magor jít dobrovolně do školy a ještě o tom psát na blogu (což vlastně činím právě teď... hm. Jsem to ale magor). Zmíním se spíš o cestě z práce do školy, protože už ta obnášela vskutku vyčerpávající a bezplatnou lekci anglických slovíček. Bylo to takhle: v klidu si jedu, odbočím z hlavní silnice na vedlejší, za mnou nikdo, v protisměru tři auta. Padesát metrů za odbočkou potřebuji znovu odbočit, zastavím tedy a čekám, až protijedoucí vysmrádnou abych se mohl rozjet. Protijedoucí vysmrádají. Rozjíždím se. Za mnou se nečekaně ozívá křik nějakého, podle hlasu bych tipoval mladého člověka, a v tom křiku rozhodně neslyším slušná slova plná lásky a porozumění. Instinktivně za sebe (už odbočen) házím fakáče a jedu dál. Z auta se ozve ještě hlasitější a skandalizovaný křik obsahující překvapná slova "you're fucking me?" nebo tak nějak. Jedu dál a doufám, že se ten mladý člověk nevrátí s úmyslem se prát. Pospíchám totiž do školy. Po pár minutách za sebou slyším zvuk motoru, uhnu instinktivně na chodník, a v tu chvíli vedle mě jede auto s nepříčetným dědkem, jenž oním hlasem mladého člověka vysvětluje, že jsem, cituji: "fucking cunt you wanker you fucking cunt you wanker piece of shit you cunt you're tough on that bike you wanker fucking piece of shit you cunt!". Netučím, čemu vděčím za tolik pěkných lichotek, nejsem si vědom žádné chyby při odbočení, vjetí někomu do cesty, pískání gum ani ničeho podobného, nicméně na popuzeného dědka reaguji stroze a pro vlastní pobavení česky: "polib mi prdel dědku", a jedu dál. Dědek po chvilce brunátnění konečně odjíždí. Hurá do školy!