Škola nebo ráj?

Aneb jak se jeden muž mezi dvaceti ženami ocitl. Jaký to paradox, už nepříjemně dlouho se pohybuji převážně v mužské společnosti a zajímavou ženskou abych hledal radarem, a teď jsem jimi přímo obsezen! Tak jak jsem předtím čekal na jakýkoli vhodný cíl, tak si teď nemůžu z těch vhodných cílů vybrat.

Pondělí, první odpolední vyučování: huh! To jsme ve třídě jenom čtyři? A kromě mě samý holky? Hm, zajímavá náhoda.

Úterý, první večerní vyučování (jiná třída, jiná sestava): HUH!!! To nás je ve třídě přes deset? A kromě mě samý holky??? Tak to je fičák. 

Jelikož jsme se v úterý viděli poprvé a navzájem se neznali, proběhla tradiční představovačka. Jelo se ve směru hodinových ručiček od za pět minut tři čtvrtě. V pozici za pět minut tři čtvrtě seděl jediný muž: já. Polka, Slovenka, Polka, Maďarka, Barmka (z nějaké asijské země o níž jsem jaktěživ neslyšel), Rumunka, Maďarka, Turkyně, Češka, Čech.
Ze zmíněných objektů mě skutečně zaujala jenom Turkyně, kterou bych na Turkyni absolutně netipoval. Jedna z Maďarek taky není k zahození, vypadá vpravdě moc roztomile.Češka mě vpravdě zaskočila. Než se představila jako Veronica from the Czech Republic, žil jsem v domnění že pochází buďto z Itálie nebo ze Španělska, a prý nejsem jediný kdo jí oslovuje Buongiorno/Buenos dias. Každopádně je z Ostravy a po krátkém rozhovoru můj zájem poněkud ochabl, ale není vše ztraceno.
Zato Japonka... Přisedla si až později, a ve chvíli kdy se dotkla židle bylo jasné, že tady je nutné navázání kontaktu. Krom toho, že je fakt hezká, je typicky japonsky roztomilá (Japonky mě vždycky fascinovaly, mají něco co nikdo jiný na světě nemá). Nikdy jsem žádného Japonce ani Japonku osobně nepoznal, proto mě dostalo, když na pozdrav Hello odpověděla typickým rychlo-mikro ukloněním a mile se přitom usmála. Takže oni to fakt takhle dělají! Jako v Onimushe! A ještě k tomu umí italsky, tomu říkám "náhoda". Už se zas těším do školy.