Cesta za primáty se zastávkou u tanků

Od té doby, co si moje drahá matička pořídila satelit a kanál Planet Animal, pravidelně sleduje dění z místa zvaného Monkey World , jenž vybudovala skupina lidí s cílem pomáhat ohroženým opičákům, kteří se dostali do zajetí pytláků a byli prodáni na černém trhu, mláďatům kteří tragicky přišli o rodiče a hrozí jim zahynutí, apod. Monkey World se nachází u městečka Wool na jihozápadě Anglie, dvě a půl hodiny vlakem od Londýna, a lze ho normálně navštívit, pokud vám nevadí, že uvidíte pouze opice. Jelikož máti už několik let touží po setkání se svými oblíbenými opičáky, a jelikož mě minulý týden přijela navštívit, program na sobotu byl jasný.

Marné bylo přesvědčování, že nemá cenu se trmácet dvě a půl hodiny vlakem až do Woolu a platit drahé vstupné, když stačí dojet autobusem do Harlesdenu, kterýžto skýtá širokou nabídku primátů volně se pohybujících po okolí. Do Monkey Worldu se prostě pojede a basta fidli s rajčatovou omáčkou!


.

Pět hodin za opicema
V sobotu ráno jsme tedy vyrazili ve složení já, matka a kamarád Pavel (Michal zůstal doma, opět ho bolí zuby), ve dvě hodiny dorazili na kýžené místo a jali se procházet mezi výběhy se šimpanzi, orangutány, gibbony, malými opičkami co šplhají ocasem (anglický název Squirrel monkey – veverčí opice – mě skutečně pobavil) a dalšími druhy, jejichž jména si nepamatuji. Ačkoliv mne dosti zklamala absence goril a celkově mě návštěva parku moc neoslovila, pár zajímavých okamžiků se přeci jenom naskytlo. Opomenu-li čas těsně před zavíračkou, kdy se matce podařilo ukořistit v bistru poslední krevetovou bagetu a ještě k tomu za poloviční cenu, vskutku mě dostal pohled na šimpanze provozující orální sex v kupce sena, zpestřený jejich kumpánem, jenž hned vedle vyšplhal na vysokou kládu, jednou rukou se přidržel zábradlí, druhou umně zachytil právě vytlačené hovno a pak ho, po chvíli zaujatého zkoumání, s chutí sežral. Ještě že krevetová bageta přišla až potom.
Po tomto recyklačním kousku jsme se s Pavlem uchýlili do výběhu se šplhadly a velice zajímavými houpačkami (místo sedačky veliký koš, v němž se dalo ležet) a strávili dobrou půlhodinku mezi lidskými mláďaty, věnujíce se houpací činnosti. Zábavné to (aspoň pro mě) přestalo být ve chvíli, kdy se Pavel nenápadně přikradl za mojí houpačku a bez varování jí předal tolik kinetické energie, že jsem málem skončil držkou v písku.

Zajímavější (a podstatně méně nechutný) byl pohled na orangutáního samce Charlieho. V jednu chvíli totiž přišel až k tlustému sklu, pohodlně se usadil do malého okénka a se zájmem se díval na ty divné tvory, kteří ho z druhé strany pozorovali a dělali na něj všelijaké opičky. A co teprve ta zrzavá paní s červeně nalakovanými nehty, co se s chudákem Charliem přes to sklo líbala.

Monkey world a Tanky world
Velice nás s Pavlem potěšil bonus v podobě vojenského muzea tanků, ležícícho nedaleko, o jehož existenci jsme až do příjezdu neměli potuchy. Z bonusu se bohužel stala jen malá cena útěchy, jelikož jsme tam šli pěšky a pozdě a než jsme dorazili, bylo zavřeno. Vyfotili jsme si aspoň pár venkovních exponátů. Ačkoliv jsem už pár tanků viděl a dokonce jsem v jednom jel, obrovitost vystavených strojů mi vyrazila dech. Jako první jsme prošli kolem odložených věžiček, každá z nich měla dobré dva metry v průměru a i s hlavní měřila nejmíň šest metrů. Vnitřní průměr hlavně musel být alespoň dvacet centimetrů. Nechtěl bych takovou střelou schytat do levého oka. Ani do pravého.
O kousek dál stál podstatně menší, o to však zajímavější stroj (tipoval bych ho na druhou světovou). Podle absence pásů a přítomnosti bezpneumatikových kol bych ho tipoval na železniční kulometné vozítko. Rozhodně bych nechtěl být na místě posádky v době, kdy z tohoto stroje někdo dělal ementál. Co díra, to dvoupalcové kolečko vykousnuté v pět centimetrů tlustém ocelovém plášti. Fascinaci tímto výtvorem nepřekonal ani primitivní tank z první světové, jenž vypadal jako obyčejný, nazeleno natřený automobil z ranné doby motorismu, jen byl ze všech stran oplechován a tu a tam z něj čouhala hlaveň kulometu.

Prohlídku jsme zakončili průchodem okolo velkého, dokonale anglicky posekaného trávníku s cedulí "pozor, toto je prostor určený pro trénink armádních jednotek, vstup zakázán", kde zrovna několik obyvatel přilehlých kasáren trénovalo fotbal, a vydali se na dvoumílový pochod zpět do Woolu (poslední autobus odjel právě když jsme přišli). Pak už jen půl hodinky počkat na vlak, dostat se zpátky do Londýna, vydržet v metru neusnout a hurá domů.

Byl to sice drahý výlet, ale mám radost že matička má radost (vlastně měla větší radost než původně tušila že bude mít radost) a ačkoliv mě mrzí prošvihnutá šance prohlídky tankového muzea, jsem rád aspoň za to málo, co jsem měl možnost vidět. A taky bylo skvělé se opět přesvědčit, že stačí opustit frenetický Londýn a rázem se ocitnete v krásné, čisté a skutečné Anglii, kde žijí skuteční Angličané bez přibarveného původu.