Výlet na Stonehenge bez Stonehenge

V sobotu jsme s Hukusem, Surusem a jejich kámošem Sickem (přezdívku fakt nechápu, vypadal zcela zdravě) vyrazili na výlet. Chtěli jsme na vlastní oči spatřit slavné šutry, a ačkoliv jsme se nakonec obešli bez nich, výlet to byl bezesporu zajímavý.



Po hodině a půl cesty jsme se ocitli na vlakovém nádraží městečka Salisbury, ležícího jihozápadně od Londýna, za Ł7,50 na osobu zakoupili jízdenky linkového busu na Stonehenge a měli před sebou půl hodiny času. Řekli jsme si, že ta špičatá věž čouhající zpoza střech baráků, patrně patřící místnímu kostelíku, by stála za bližší průzkum, a vydali se jejím směrem. Než jsme k ní došli, úžasle jsme obdivovali krásu a klid malebného Salisbury, tak diametrálně odlišného od předliněného, špinavého a multikulturálního Londýna. Tady to zářilo čistotou, všude samí Angličani, občas příležitostný německý turista, na břehu říčky parta místních kluků nahazovala udici, zkrátka idylka.



Jakmile jsme přišli na dohled zmiňované věžicky patřící místnímu kostelíku, čekal nás šok. Nemalý šok. Jó kostelík, katedrála jako kráva to byla! Její olbřímí rozlehlost někoho přiměla dokonce k instalaci panoramatického dalekohledu (samozřejmě na peníze). Hukus neváhal a okamživě vytáhl svůj profesionální foťák, aby tu krásu zachytil v plné kráse. Ve stínu katedrály i kolem ní se roztahoval masivní park, kde za hezkého jarního počasí trávil odpoledne nejeden pár, párek a páreček.



Pochopitelně nám to nedalo a nakoukli jsme i dovnitř: obrovská vysokanská loď, spousta soch nějakých mrtvých svatých, jakési středověké truhly (jako přiruční zavazadla do dvaceti kil by rozhodně neprošly), tradiční barevná okna a impozantní dvojité varhany, v jejichž blízkosti bych rozhodně nechtěl být, když to varhaníka popadne.



Obrovský areál čítající zahrady, muzeum a řadu dalších objektů jsme nestihli projít, ale zjistili jsme alespoň pár zajímavostí. Tak například že katedrála původně stála úplně jinde, roku 1220 však bylo rozhodnuto o jejím přestěhování, a tak byla znovu postavena o dvě míle vedle. V katedrále je uložena (a přístupná veřejnosti) Magna Charta.



Dovolte mi malé srovnání - den předtím jsme navštívili Hinduistický chrám Swaminarayanv Londýně, pyšnící se zápisem do Guinnesovky jako největší existující mandír mimo Indii. Stavba je to impozantní, alespoň zvenku. Jakmile však vejdete dovnitř, zjistíte že prostoru je pomálu a jedinou zajímavostí jsou extrémně pečlivě vyřezávané ornamenty celoplošně pokrývající stěny i stropy. Tak jak nitro katedrály ohromí svou obrovitostí, tak mandír překvapí tím jak je uvnitř malý.

Lekce zeměpisu
Před návratem na nádraží (autobus nám pochopitelně ujel, vzali jsme až ten další) jsme si odpočinuli v příjemném parčíku, kde nás mile překvapila interakce se skupinkou místních teenagerů. Opět jsem nabyl přesvědčení, že Angličtí venkované, ať už staří či mladí, jsou milí lidé. Ne jako ta harlesdenská chátra co v šest ráno somruje cigára od chudých Východoevropanů.



Jak jsme tak relaxovali ve stínu katedrály, od opodál sedící skupinky náctiletých se začalo ozývat: "Hellou, bonjour, gutten tag, buenos dias, parle vous anglé...?", až mi to nedalo a houkl jsem lakonické "nazdar". Nevím co jsem řekl potom, ale bylo to anglicky a hlavní aktérku to rozhodilo natolik, že s údivem pravila "You're English! Come on, are you English or not?!". K našemu velkému pobavení pak začala vyjmenovávat různé národnosti a když došla na Maďarsko, řekli jsme ať to zkusí trochu víc na sever, na což pohotově reagovala: "Latvia!". Nakonec se jí Hukusovi zželelo a prozradil, že jsme "from Czech Republic and Slovakia", což přineslo vítězoslavný výkřik "Czechoslovakia! Prague!". V Salisbury asi nežije moc imigrantů, protože slovo Poland nepadlo ani jednou, což je na Anglii zcela neobvyklé. Troufám si dokonce tvrdit, že tohle městečko přímo obklopuje nějaká magická aura, protože jsme tam viděli i HEZKÉ ANGLIČANKY!!!

Šutry
Došli jsme na nádraží, nasedli do autobusu a užili si dvacet minut ve starém doubledeckeru, jehož jízda po okreskách připomínala horskou dráhu s úchvatným výhledem. Nechápu, jak může existovat celozelený venkov. Vždyť i v Anglii se přeci musí pěstovat kukuřice, slunečnice nebo něco, co zkrátka nemá zelenou barvu! O to víc v oceánu zelené vynikalo parkoviště, podle něhož jsme poznali že jsme u cíle. A teď to hlavní: Stonehenge je úplně o ničem! Platí se vstupné šest Liber za to, že můžete zblízka chodit okolo kamenného kruhu, dovnitř však nesmíte. Stavba nevypadá zdaleka tak impozantně jako na fotkách, vlastně je docela malá, a nám úplně postačil bezplatný pohled zpoza plotu u silnice. O třista metrů dál se nacházelo několik zarostlých kopečků, takzvaný Woodhenge, což je to samé jako Stonehenge akorát že ze dřeva, takže to tam samozřejmě už dávno není. Před odjezdem jsme si odpočinuli na příjemně zelené louce, posilnili se dvěma panáky domácí pálenky a vrátili se do Salisbury.



Víte co je vrchol hnusu? Anglické pivo!
Vlak jel až za dlouho, takže jsme to zalomili do King's Head Inn. Rozhodli jsme se okoštovat něco z bohaté nabídky tradičních místních piv, bohužel nás výčepák zchladil hláškou jak prodavačka v samoobsluze za komančů: "nemáme!". Objednali jsme to jediné co měli - Abbot Ale a ještě jednu sračku, název si nepamatuji. Pak jsme se u stolu hádali, které pivo je hnusnější, přičemž já tvrdím, že Hukus vychytal to nejhorší - chutnalo jak týden větraná voda z mytí nádobí do které se vylilo trochu starého piva. Můj názor na Abbot Ale nebudu zbytečně okecávat, fotka mluví za vše.



No a pak už zpátky na vlak a hurá do Londýna, kde mezitím začalo pršet. To nás však neodradilo od procházky po nábřeží, přes noční Tower Bridge až na Liverpool Street, kde to večer skutečně žilo. Domů jsme se, zejména díky tradiční spolehlivosti londýnských autobusů, dostali až o půlnoci, dali pivko a šli spát. Fajn vejlet na Stonehenge bez Stonehenge.