Výlet do Brightonu, aneb zvracejte do moře

Bylo krásné nedělní dopoledne, sluníčko svítilo, po bramborácích se prdělo, prostě idylka jak z Emanuely, když tu strašlivý Nedvědí řev ozval se napříč zvukovým spektrem. Bylo to v 10:00, kdy se Michal vypotácel z pelechu a zavelel: "dneska mám volno, Ingrid polož ten vysavač, zahoď tu prachovku, nezdržuj se make-upem, i bez něj jsi krásná jako Predátor, jede se na vejlet!". Po svém autoritativním prohlášení se jal slídit v trenkách po kuchyni a hledat potravu, zatímco já s Michalovou matkou, dávno vzhůru, po snídani a připraveni vyrazit, jsme si jen vyměnili pobavené pohledy...



V 11:28 jsme s výkřiky "máme je! Máme je!" utíkali od pokladny mávajíce jízdenkami v rukou a uhánějíce k nástupišti číslo dvě. Už u pokladen jsem si připadal trochu jako zvláštní výletník ze školy, když jsem se pokusil uhradit třicet pět liber třiceti pěti librovými mincemi (automat na lístky v metru si mě vychutnal), načež jsem zjistil, že mi dvě libry chybí a Michal musel běžet přes celou nádražní halu až k místu, kde Ingrid svědomitě čekala s jeho kreditní kartou ve své peněžence.

Tramvajáku, vodjezd k moři!
V čistém klimatizovaném vlaku, jenž se ani trochu nepodobal výbavě Českých drah, bylo poměrně plno, proto Michal promptně zakřičel přes celý vagón: "dělej Ingrid, zaber ty místa!" jakmile uviděl několik volných sedaček, a začal se k nim zuřivě hrnout, špekatých pasažérů blokujících cestu nedbaje. Nikoho netrklo, že v tak narvaném vlaku je najednou dvacet volných sedaček, to až já jim musel vysvětlit, proč je na nich napsáno "FIRST CLASS"... Ostuda proběhla i při cestě na záchod, jenž se otevíral čipovou kartou v rukách angloafrického zřízence, jehož ochota vyústila v to, že zuřivě tlačící paní najednou měla pestrý výhled na celý vagón... a naopak.
V Three Bridges jsme přestoupili na double decker a čekalo nás 40 minut jízdy po dálnici obklopené krajinou. Zelené louky kam až oko dohlédlo, pasoucí se koně, ovce, krávy a fotbalisti, to byla po půl roce stráveném v přeurbanizovaném Londýně úžasná pastva pro oči. Skvělé počasí, do toho všechna ta zelená, žádné baráky, dopravní zácpy, špinavé ulice, uječení černoši... prostě balzám.



Jiná Anglie
V půl druhé jsme vystoupili na nádraží v Brightonu a pomalu se po hlavní třídě začali sunout k moři. Brighton je úplně jiný než Londýn! Žádné uspěchané davy, obyvatelé jsou převážně evropského původu, ulice jsou čisté, ze všeho vyzařuje relax. Když se mi naskytl pohled na oblázkovou pláž, ihned jsem pochopil, proč bylo ve městě tak málo lidí. Všichni byli u vody! Na koupání byla sice zima (což neodradilo raz, dva, tři... asi pět magorů), ale příjemné posezení s barem za zády a šumem moře před zády si nikdo nenechal ujít. Ani my neodolali a několik hodin se procházeli, kochajíce se detailní grafik... pardon, panoramatem, což si užila zejména Michalova matka, jež navštívila moře poprvé. Zatímco ona okukovala příboj, já okukoval místní ženštiny, a že bylo na co koukat!



Samice
I v tomto je Brighton diametrálně odlišný než hlavní město. Ačkoliv byly vidět převážně Angličanky, nebyly tak ošklivé jako v Londýně, některé by se daly dokonce označit za hezké, ačkoliv tam bych váhal zda nejde o východoevropskou mystifikaci. Zdaleka nejkrásnější však byla jedna mulatka, kterou kazil jenom kluk, majetnicky jí držící kolem pasu.



Brighton Pier
Asi v pět hodin jsme došli na Brighton Pier, což je dlouhé atraktivní molo, respektive molo plné atrakcí. Stojí na něm obrovské kasíno plné takových zvláštních forbesů, kam se házejí drobné mince, ty padají na pohyblivou plošinu, ta je odstrkuje směrem ke kraji a jak se jich tam štosuje stále větší počet, je jen otázkou času kdy přepadnou přes okraj a nějaký šťastlivec si je odnese (nebo je nahází zpátky). Zdá se to jako nevinná zábava, házet drobáky do forbesu s vidinou vysoké návratnosti, ale gembleři vědí své...



Horská dráha pro dětičky
Na samém konci mola, asi tak třista metrů od břehu a dvacet metrů nad hladinou, je zábavní park, a právě tam náš výlet vyvrcholil zážitkem, jenž si budu ještě dlouho pamatovat. Michal se dost podivoval, když jsem ho zrovna já vytáhl na horskou dráhu, ale nechal se celkem snadno přesvědčit (remcal jenom trošičku). Horská dráha byla fajn, s jednou piruetou vzhůru nohama, ale trvala všeho všudy asi minutu, což mě rozhodně neuspokojilo a začal jsem se pomalu sunout k největší atrakci, po níž jsem pokukoval už od příchodu na pláž.



KYVADLO
Jak jsme tak stáli v půlhodinové frontě, která se ihned po nás začala stávat čím dál více hodinovou, Michal nechápal do čeho jsem ho to uvrtal, jak je možné že zrovna já jsem se odhodlal k takovéto šílenosti, a vyhrožoval že přeskočí zábradlí a vycouvá z toho (později tvrdil že jen předstíral, že má trénink z padáku, ale já vím svoje). Je fakt, že i já jsem se nad sebou podivoval, nechápal jsem kde se ve mně vzal ten klid a to klidné, leč nutkavé odhodlání jít na sebevražednou atrakci jménem kyvadlo, dokonce tak nutkavé, že jsem překonal všechny potencionální výmluvy, důvody a komplikace, například obtížné shánění drobných na žetony.



Ve frontě před námi stáli dva Angličani, patrně otec s dcerou (asi tak 60 a 20 let), nutno podotknout že velmi sympatičtí lidé. Ta holka na sobě měla tenoučké, nic moc zakrývající šaty typu noční košilka a na nohou pantofle, pročež jsem poznamenal, že by se měla obléci protože tam nahoře je COLD (soudě dle husí kůže cítila cold už dole), načež se Anglán rozchechtal ukázal na ní prstem a pronesl "yes, she's a COW!". Tohle je na britské výslovnosti krásné, cokoliv se dá zaměnit za něco jiného. Po celou dobu čekání jsme s dotyčnými rozebírali fyzikální vlastnosti kyvadla, doporučovali si zvracení do moře a ne na hlavy návštěvníků a pán se ujišťoval, že z toho určitě bude mít srdeční záchvat.



Když na nás konečně přišla řada, byli jsme usazeni a přikšírováni do sedaček a masivní rameno nás pomalu začalo zvedat širokým obloukem nahoru. Celou dobu jsme s Michalem kecali a zakončení dialogu on pak popsal přesně takhle:
JÁ (obdivujíce krásný výhled): ty vole to je krásnej výhled!
MICHAL: tak se podívej dolu ty vole.
A od té chvíle jsem už nepromluvil.
Z mého pohledu to vypadalo asi takto:
1) Krásný výhled, tělesný i duševní klid
2) Pohled dolů
3) A kurva!!!
4) Do čeho jsem to já debil vlez!!!
5) Než nás spustili, asi dvacet vteřin jsme nehybně vyseli ve vzduchu. Ten čas jsem strávil vzorným dýcháním jak při porodu.
6) ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ
7) Michal: Nehyba já tě zabijůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů
8) A hup nazpátek
9) Kurváááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá
10) A hup zase dopředu
11) ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ
12) I v tak vypjaté chvíli jsem si byl jasně vědom toho, že se snažím popřít gravitaci a vtéci do sedačky, přičemž výraz v mé tváři musí připomínat pohled na smrt (a fotka jasně dokazuje, že jsem se nemýlil).
Navzdory počátečnímu zděšení, řevu a nejhoršímu prvnímu zhoupnutí se mi to pak začalo líbit a když jsme ze stroje smrti byli slezeni, chtěl jsem si dát repete. Ne nadarmo jsem se obsluhy, která měla problémy s přisunutím plošiny a začala jí zase pomalu odsouvat, zeptal zda jedeme again. Bohužel jsme again nejeli.



Poslední atrakcí byla presurizace v příměstkém vlaku, jenž v neděli večer připomínal pikslu od sardinek, a výlet byl u konce. Brighton jsem si skutečně užil a i kdyby ne, tak kyvadlo za těch šest Liber a jeden den skutečně stálo!
Bonus na závěr: z této cesty mám natočené video jednoho odporně špekatého pochodujícího železářství, patrně ženského pohlaví, ale bohužel je kvalita obrazu tak mizerná, že jsem to radši smazal.