Cold Fear - recenze

Tento článek původně vyšel v dubnu 2005 na Gamecenter.cz, jelikož však server zanikl, rozhodl jsem se jej umístit na svůj blog.

Máte rádi temná zákoutí, sexuálně aktivní mrtvoly, smrdící, pardon smrtící viry a mutogeny, neznámé entity z vesmíru, spravedlivé americké junáky, horlivě bojující za spásu lidstva či přizeň nadržených mademoiselles, to všechno spojené mixérem značky Survival horror? Pakliže ano, je tu pro vás Cold Fear. Upozornění: vstup jen na vlastní nebezpečí. Trpíte-li mořskou nemocí, platí to dvojnásob.

HODNOCENÍ

• Zvuky: 70%
• Grafika: 80%
• Hratelnost: 70%
• Celkem: 70%

KLADY
Povedená grafika, skvělá atmosféra, na stupidní ovládání se dá kupodivu lehce zvyknout.

ZÁPORY
Nevychytaná kamera spojená se stupidním ovládáním, naprostá neoriginalita příběhu

ANKETA
Jaký je nejvýstižnější význam názvu Cold Fear?

• Strach z umrznutí
• Takový strach, až člověku běhá mráz po zádech
• Mrtvý a již vychladlý pan Fear
• Hrůza z pololetního vysvědčení (v lednu)

Ahoj, já jsem Franta.

Chladná hrůza, v hlavní roli Blonďák
Slovní spojení "cold fear", neboli "zima" a "strach", má mnoho více či méně trefných významů, co si jich jen chorá mysl pařanova dokáže vymyslet. Některé z těchto defektních výplodů jsme uvedli v anketě, a pro jejich získání jsme nepožádali o spolupráci nikoho menšího, než Americkou asociaci vzorných pařanů (dříve vzorných křesťanů). Pomohl i archív dr. Chocholouška. Ale k věci – podle nás Cold Fear znamená, vzhledem k obsahu hry, hrůzu z všudypřítomné ledové vody, jenž člověku nateče až do trenýrek. Nový survival horror od Ubisoftu se totiž v celém rozsahu odehrává na rozbouřeném oceánu, kde jsou vlny tak vysoké, že by smetly antény z paneláku, a déšť padá rovnou po kýblech. Takhle zpěněný živel dokáže být pořádně vlezlý (nebo snad Klezlý?). Když se navíc ocitnete na nepříliš velké rybářské lodi, která se zoufale kymácí jak absint po deseti abstinentech, je to už na pováženou. Naštěstí ale nejste žádný sireček, nýbrž člen speciální průzkumné jednotky Unit 22, a ještě k tomu blonďák!

Teď se asi divíte, jak to spolu všechno souvisí. Jaký oceán? Jaká loď? Jaký blonďák? Takže hezky popořádku. Jste člen speciální jednotky, a za jedné velice bouřlivé noci máte prozkoumat podezřelé rybářské plavidlo. Jakmile však podrážky výsadkářů dopadnou na kluzkou a kymácející se palubu, začnou se dít hrozné věci, ústící ve smrt všech. Kromě vás, pochopitelně. Jako jediný přeživší se tedy vydáváte na průzkum částečně zdevastovaného korábu, kde v podpalubí plápolají pionýrské požáry, o patro níž jsou pro změnu zatopené kajuty, na zdech cákance krve a všude mrtvoly, k nimž se brzy připojí i těch pár přeživších námořníků, jenž po vás v čiré panice začnou střílet. Co nevidět se začnou dít věci ještě podivnější – mrtví nejsou tak docela mrtví, naopak vypadají mnohem živěji než zaživa. A chtějí vás zabít. A hodně se snaží.

Mrtví nemrtví, Aliho fusekle a ruské hrátky s genetikou
Při vašem bloumání na palubě i v podpalubí osvobodíte Annu, důležitou to postavičku, a zhruba ve třetině hry (po cca třech hodinách pařby) se přesunete na vrtnou plošinu, kde to smrtí páchne ještě víc. Brzy se dozvíte, že se tam z hlubin moře vyšplhala neznámá živočišná entita schopná parazitovat, ovládnout a zmutovat svého nosiče. Jak neotřelé a originální, že? To ale není všechno, autoři své klišé dovedli k dokonalosti. Rusové se totiž rozhodli tyto bytosti zužitkovat, pročež dopravili na plošinu tým odborníků, dělníky použili jako pokusnou zvěř a začali vyvíjet novou rasu mutantů, se zbožným přáním dokázat mutace kontrolovat a přetvořit k obrazu svému. Samozřejmě se ale něco zvrtlo, nekontrolovatelné změny se staly ještě nekontrolovatelnějšími, a navíc nějaká dobrá duše vypustila stvůry z klecí. Zbytek historky, včetně souboje s hlavní obludou (zmutovaným Anniným otcem, vedoucím projektu), si už domyslete sami. Být děj situovaný do polárních krajů, s Kurtem Russelem v hlavní roli místo současného Toma Hansena, vsadil bych Aliho fusekle, že hraji The Thing a ne Cold Fear.

Ovládání napič... okoládový dezert
Tolik k rozmanité a neotřelé zápletce, nyní něco o hratelnosti. S tou úzce souvisí kamera a ovládání. Oba tyto prvky jsou obzvlášť vypečené, a utkví nám v paměti zdaleka nejdéle. Jako v každém správném survival horroru vidíte situaci očima třetí osoby, lépe řečeno osob. Spousta statických kamer vesele snímá hráčovo počínání z těch nejnesmyslnějších úhlů. Nic na co bychom nebyli zvyklí ze Silent Hill či Resident Evil. To však není všechno, ještě je tu pohled druhé osoby. Nevíme, kde na tohle pojmenování autoři přišli, ale jedná se o kameru umístěnou za pravé rameno hráče, stejně jako tomu bylo v Punisherovi. Jedině v tomto režimu se dá střílet a používat myš, ale nelze pro změnu běhat. Mnoho lidí Cold Fear odřeklo právě kvůli tomuto doslova idiotskému neduhu. Port z konzole se holt pozná, a kdo nemá trochu fištrónu a tu správnou motivaci, tak hru buď zavrhne, nebo si vykloubí zápěstí. Více osvícení jedinci rychle přijdou na ideální nastavení (viz. tabulka). Dokud jen prozkoumáváte okolí, vystačíte si s klávesnicí, ale ve chvíli, kdy je potřeba střílet, už rozhodně ne. Při střetu s mrštnými zombíky je to obzvlášť akutní.

Jestli vás předchozí odstavce přesvědčily, že Cold Fear je špatná hra, vězte že výčet záporů je u konce. Teď už jen to příjemné.

No tak, dej mi hubana brouku!

Atmosféra hustá jak vanilkový puding
První na ráně je vynikající atmosféra. Hned v úvodu musíme pochválit autory za skvělý nápad s houpající se lodí na běsnícím oceánu (aspoň něco originálního). Je skutečně působivé plahočit se po kymácející palubě, ze které můžete kdykoliv sklouznout nebo být smeteni obří vlnou. Ulámané zábradlí a houpající se háky a lana mají taky svůj půvab. Pocit bezmoci v šíleném živlu ještě umocňují poryvy větru a naprosto reálné kapky deště, krásně se rozpleskávající o monitor (samozřejmě zevnitř). Celkový dojem jako by z oka vypadl filmu The Perfect Storm (čti: Dokonalá bouře, nikoliv Dokonalý Storm, v Hollywoodu mě zatím neznají). Ani v podpalubí nenajdete oddych, a věřte že trefit v takovýchto podmínkách cokoli jiného než vodu, například hlavu zombíka, to je husarský výkon i na Viléma Tella. Na obří platformě se houpání zklidní, přeci jen gigantický kolos na čtyřech pilířích o průměru Petřínské rozhledny musí něco vydržet.

Krvavá choreografie
Navštívená místa překypují pohupujícími se mrtvolami ruských vojáků, po zdech a nábytku se táhnou šmouhy rudé krve, na obytných a užitkových prostorách je znát, že posádka útok nečekala. Celkový dojem je nádherně tísnivý a ponurý (když navíc víte, že není kam utéct...). Nejedná se ani zdaleka o takový nářez jako Doom 3, spíše to vypadá na obšlehnutý The Thing (neříkali jsme to už někde?), ale je to prostě klasa!

Tímto jsme de facto popsali i grafiku, která se velice podařila, a ačkoliv se nejedná o Far Cry, moderní vizuální efekty jsou hojně využívány a je radost se dívat. Když už jsme u vizuálního efektu, vezměme to z jedné vody načisto (jako by jí nebylo dost... šplouch) a připojme i audio dojem. Zvuky jako burácení vln umocňují atmosféru, kvílení příšer a střelba jsou taky slušně zpracované, a závěrečný soundtrack od Marylina Mansona je už jen třešnička na dortu.

Budeme mít krásné mutantíky, má lásko.

Armádní hračky, obtížnost
Na kosení zmetků vám autoři nabízejí běžný arzenál: pistoli, brokovnici, AK47, plamenomet, MP5, příruční granátomet, a specialitu jménem harpunomet. Ten vystřeluje nádobky se speciální látkou, neodolatelnou pro Exocely (tak se parazitní entita jmenuje). Žádný generátor černých děr, tavič plasmy ani jiné exotiky nečekejte, ty do Cold Fearu nepatří.

Celková obtížnost hry je spíše nižší, a na medium (2/4) jsem většinu pasáží mezi checkpointy prošel napoprvé. 90% nepřátelstva jsou obyčejní zombíci, které usmrtíte rozstřelením hlavy (...a mozek léta po světnici...), případně rozdupnutím jako v Residentu (nádherně to mlaskne). V pokročilejší fázi se objeví i tužší zmetci, ale jedná se o velmi sporadická setkání.

Verdikt nejenom jednou větou
O Cold Fear lze s klidným svědomím říci, že po vychytání debilního ovládání si zahrajete nepříliš složitou, atmosferickou, odpočinkovou a vcelku zábavnou hororovou střílečku, jenž vám vystačí na nějakých 10 hodin čistého času. Není to nijak závratná délka, ale v dnešní době bohužel naprosto standardní. Ubisoft tomuto titulu chytře přidal nálepku adventura, aby zvýšil prodej, ale to je prachsprostá lež. Nejsložitější je možná tak výběr zbraně.

Verdikt jednou větou: pokud jste hráli The Thing a teď uvažujete o Cold Fear, bude to jako byste po Doomovi jedničce skočili na druhý díl.