God of War 2 // Hodnocení 94% // Cena: 1499,- // Lokalizace: žádná // Platforma: Playstation 2 // Vydavatel: Sony // Výrobce: Sony // Žánr: akce, adventura
Klady: ještě brutálnější než minule; megalomansky impozantní level design; otevřený konec slibující pokračování; nové zbraně, artefakty a komba; herní doba; bonusy // Zápory: nakonec to přeci jen dohrajete
Verdikt: větší, brutálnější, zábavnější a propracovanější God of War přináší hodiny krvavé akce, spoustu zajímavých puzzlů k řešení, božský příběh plný zrady, krve, pěstí a nenávisti, to všechno v ještě o něco dokonalejší grafice než napoprvé.
Krutý bůh války se vrátil, aby nás oblažil dalšími hodinami krvavé zábavy a s velkou pompou zakončil éru PS2. Pojďme se mu podívat na (zoubek) čepele.
Nazdar chátro. Určitě mě všichni znáte, ale ze slušnosti se představím. Jmenuju se Kratos, kamarádi mi říkají Krutoš. Žádný kamarády ale nemám a jestli jo, tak jsou pod drnem, takže mi říkejte Kratos. Jak jistě víte, před časem jsem zmasakroval boha války Árese a zasednul mu místo na Olympu. Dlouho jsem si to však neužil, podle ostatních bohů jsem to totiž s válčením přeháněl a když jsem jednoho dne sestoupil na zem, abych těm nemehlům tam dole ukázal jak se správně pálí a rabuje, bohy to tak nakrklo že mi sebrali všechny schopnosti a ještě na mě poslali obrovskou oživlou sochu, která mě naháněla po celejch Aténách a trvalo hezkejch pár hodin, než jsem tu plechovku šrotu zpacifikoval. Místo oddechu se pak objevil ten parchant Zeus a dost krutě si mě podal. Skoro mě dostal, ale na poslední chvíli přišla pomoc zdola, já přežil a ten fousatej hajzl teď pozná, zač je toho krutor Krutoš! Teda vlastně krutoš Krator. Traktor. Sakra, prostě mu urvu hlavu a hodim mu jí do obličeje, v tom jsem fakt dobrej!
Jojo, tohle dobrodružství si míním pořádně užít. Áres je minulost, manželka prdí do hlíny a já se tentokrát setkám se skutečnejma osobnostma řeckejch bájí a pověstí. Podám si ruku s Titánama (ten Atlas má ale stisk, ještě teď mě z toho bolí hlava), vykuchám Perseuse, zalítám si na Pegasovi, no prostě se budu mít. Když už jsme u toho lítání, chudák Ikarus už si ho už moc neužije, chacha. Historici v tom asi budou mít pěknej guláš.
Kdo kuchá ten kuchá
Od minula jsem dost přitvrdil a svýmu krutorskýmu jménu dělám opravdu čest. Hlavy zaživa trhám jak na běžícím pásu, při šplhání po stropě (můj novej trik) chytám zmetky za flígr a zkouším co vydrží kámen když se do něj dost dlouho tříská něčím ksichtem, a bossy si podávám úplně nejtvrdějc. Ten týpek co jsem jeho hlavu použil jako zarážku do dveří (velkejch, masivních, kovovejch a hodně těžkejch dveří) by mohl vyprávět, jen kdyby mu z pusy zbylo něco víc než krvavá houba (doufám, že má uklízečka ráda koktejly...).
Čím kuchá? Zbraněmi kuchá
Jak už jsem říkal, bohové mě o všechno obrali, zbyl mi jenom standardní pár mečů na řetězech, a i když jsem pak našel nový kousky, s mečema se mi dělalo nejlíp. Komba jdou líp než předtím, po upgradu na maximální level je to nepopsatelnej masakr a když k tomu zapnu dáreček od mejch novejch kamarádů, Rage of The Titans, žádnej řezník se mi nevyrovná. Narozdíl od Rage of the Gods lze tuhle vychytávku zapnout i vypnout bez naplnění či vyčerpání rage meteru a vydrží daleko dýl.
To už jsem si víc užil s Barbarian Hammer, alias předimenzovanou paličkou na maso, která mi posloužila spíš jako louskáček. Pamatujete na toho chlupatýho neandrtálce co mi zmasakroval armádu? Jak jsem se kvůli němu zapletl s Áresem a odstartoval celou tu boží patálii? Pamatujete jak Áres tím barbarem obarvil okolní stromy načerveno? Tak přesně tenhleten barbar na mě vyrukoval s palicí jak panelák, že prej se mi pomstí, ale nakonec to byla jeho palice kdo skončil jako tekutá strava pro kojence... no prostě já jsem na ty palice, vždyť víte.
Nářadíčko z titanu, artefakty a trofeje
Bohové si vzali svoje dary, ale mně to nevadí, noví kamarádi je totiž bohatě nahradili. Cronos‘ Rage, neboli „meteleskum bleskum“, osmahne několik nepřátel najednou, zatímco Typhon’s Bane je luk střílející mrazivé šípy a nahrazující Zeusovo meteleskování. Funkce Atlas Quake je jasná už z názvu - stačí si dupnout a všechno kolem se třese, padá a ubývá tomu zdraví.
Některý dárečky jsem si musel vzít násilím, původní majitelé se jich nechtěli vzdát. Tak třeba tlustá medůza Euryale se nerada loučila se svou hlavou, někdo jinej zase s křídlama... Vhod mi přišel i kouzelnej štít Golden Fleece, díky němuž se nepřátelský šípy, firebally a medůzácký paprsky měněj v přátelský šípy, firebally a medůzácky paprsky. Zato Amulet of The Fates, sloužící ke zpomalení času, se dá použít jen k vyřešení několika puzzlů.
Všechny místa který jsem navštívil vypadaly doslova úchvatně. Ne, že by mou řeznickou duši zajímaly nějaký přiblblý památky, ale není nic krásnějšího než po těch obrovskejch palácích, ruinách, Atlasově obličeji, mrazivejm jeskyním Tartaru, proradnejm bažinám či titánskýmu koňskýmu spřežení skákat, šplhat, viset nad propastma a neustále riskovat kejhák. Když to navíc vypadá ještě hezčejc a detailnějc než minule a hraje mi při tom orchestrální nářez, tak co bych se nezastavil přibodnutej na stropě a nepokochal se tou nádherou?
Pokračování?
Jak se tak poslouchám, užil jsem si prima dobrodružství, jen co je pravda. Trvalo mi to nějakejch patnáct hodin, vyřešil jsem spoustu puzzlů, vykuchal tolik nepřátel že slovo hodně je málo, a jediný co mi trochu vadí je fakt, že narozdíl od minule, kdy jsem se k finálnímu cíli propracovával přes celou škálu velkejch a důležitejch úkolů jako bylo získání Pandořiny skříňky, tentokrát mi to přišlo jako jediná kapitola z knížky, což na druhou stranu slibuje pokračování, obzvlášť s tím otevřeným koncem... ale to je asi věc pro novou generaci.
Žádné komentáře:
Okomentovat