Skoro ostříhán

Výlet na Walthamstow, aneb snaha o ostříhání hlavy a nákupu médií, agresivní Rusáci.
Už asi dva měsíce se snažím jet na Walthamstow, kde potřebuji zařídit několik věcí. V prvé řadě je to nákup levného ovoce a zeleniny na místním trhu, prázdných médií na vypalování, krému po holení a několika dalších věcí z panďáku (kde všechno stojí jednu Libru), a především se tam chci dát ostříhat. Ne, že by v mém bydlišti nebylo dost kadeřnictví a holičství, jenže jsou poněkud drahé. Jelikož už mám hlavu jako kedluben a nechci se dostat do fáze "kubánský bubeník", zařekl jsem se ve středu, že následující den tam už konečně musím dojet, a domluvil se s Michalem že na sto péro pojedem, a že musíme vyrazit co nejdřív, protože cesta trvá přes hodinu. Ve čtvrtek jsem dorazil z práce v poledne, půjčil Bartkovi Oysterku aby si dojel nakoupit a čekal na Michala, jenž ještě makal. Ve dvě, to už byl Michal doma, mi Bartek napsal že autobusy asi vyhynuly a už půl hodiny stojí na zastávce. Když konečně dorazil a já byl připraven vyrazit, Michal se zamkl s Ingrid v pokoji a docela dlouze se usmiřovali po úterní hádce, na mé naléhavé klepání a volání "tak dělej dobytku" se ozvala jen udýchaná odpověď: "Vždyť dělám!"

 Když už jsme konečně seděli v autobuse, bylo půl čtvrté. O deset minut později jsme se pohnuli z jedné z mnoha světelných křižovatek na trase. Z té první. Po hodině a půl, když bylo Walthamstow KONEČNĚ oblaženo naší smělou přítomností, nás uvítaly pozůstatky trhu, kde poslední odvážlivci ještě odolávali mrazu a neústupně prodávali ovoce. V pět hodin jsem našel holičství za 7ł. Zavíralo v pět. Rychle jsme se vydali na další etapu našeho výletu - do panďáku (krém po holení neměli) a do Carephone Warehouse, kde si Michal chtěl nechat vrátit 100ł zálohu za mobil. Místo ochotné obsluhy prodejny nás zastihla hlasitě burácející, právě se zavírající brána. Ehm. V šest hodin jsem našel další holičství, dokonce levnější než to předchozí a s delší otevírací dobou - do šesti. Na poslední chvíli mě napadla spásná myšlenka, že bysme se pro poslední dva úkoly měli rozdělit. Michal šel do Lidlu pro salám, ementál a kabanos, já běžel za arabským prodejcem výpočetní techniky, doufajíce leč nevěříce, že tady seženu Verbatimky nebo aspoň TDK. Nesehnal jsem. Nezbylo mi, než za šest Liber naslepo vyzkoušet jednu z několika neznámých značek - Vanguard. Zkuste hádat jak to dopadlo. Vypálení proběhlo v pohodě, PS2 se dokonce pokusila načíst data, načetla však jedno velké hnědé s oblohou. Pevně věřím, že Verbatim jakožto světovou značku budou v Londýně znát, a když Velký Pařan dá, možná se mi jí někdy podaří koupit...

Agresivní Rusáci
Poslední fáze Walthamstowského triptychu, teď už s batožinou narvanou nákupem, spočívala v konzumaci pražené rýže s libovolně pikantním výborným kuřecím masem v ještě libovolněji pikantní omáčce. Během této příjemné činnosti se mi poprvé poštěstilo stát se svědkem agrese, kterou nevyvolal žádný černoch. Spokojeně jsme do sebe ládovali pochutiny, když v tom se ozval řev a velice sprosté nadávky na adresu Číňana za pultem, jenž se pro změnu dožadoval, aby nespokojení klienti opustili lokál. Snažil se je dokonce motivovat tím, že za rytmu sypajících se nadávek na svou adresu jim šel otevřít dveře. Ani jeden ze dvou ožralých, nebo spíše zfetovaných Rusáků se však neměl k odchodu, a svým neudržovaným a odpudivým vzhledem dále obtěžovali okolí. Když už nadávání přerostlo v bouchání pěstí do pultu, Číňan dostál své výhružce a zavolal policii, ale asi jen jako, protože žádná nepřijela. Ti dva humusáci se však trochu uklidnili, dokonce se pokusili navázat přátelskou komunikaci v čínském jazyce (vypadalo to asi takhle: "hua-hua švejžužu! Do you understand me?") a spor kvůli jedné Libře (nevěděli že si objednávají větší porci) se nějak vyřešil, Rusáci ještě chvíli předváděli svou hrdost a drsnost brutálním odhozením ubrousku na podlahu a ponecháním otevřených dveří, asi aby po sobě vyvětrali, načež konečně vypadli.
A to je vše.