Ranní procházka

Stejně jako v neděli, i dnes mi ráno skončila směna a jak jsem se tak ubíral směr tramvaj, míjejíce lidi spěchající do práce místo z práce (vůbec jsem jim nezáviděl), řekl jsem si že se trochu projdu. Po chvíli jsem se rozhodl, že to dojdu až domů, když už jsem to neudělal v neděli, kdy na to díky vylidněné Praze a minimálnímu provozu byly ideální podmínky. Čerstvý ranní vzduch a okolní zeleň způsobily takové okysličení mozku, že mikina rázem putovala do báglu a já si to štrádoval jen v tričku, ačkoliv není žádné teplo. Taktéž jsem začal více vnímat okolí, místo rozbitých popelnic a poblitých chodníků jsem se však zaměřil na vůni dřevěných pražců a spletité kolejiště u Depa Hostivař či na množství školáků putujících do škol, mezi nimiž jsem si se svým starým báglem připadal trochu divně. Úmyslně jsem si k procházce vybíral vedlejší ulice a zjistil, že bych mohl jezdit do práce na kole, pokud bych ovšem nějaké měl, což je v malém Vršovickém bytě nemožné, navíc bych ho jinak vůbec nevyužil. Teď už mě to ale nemusí trápit, jelikož ve čtvrtek stejně končím. Jediné co mi procházku znepříjemňovalo byla stále akutnější střevní potíž, kvůli které jsem se na Strašnické, po půlhodince chůze, rozhodl nasednout na tramvaj a těch pár zastávek už dojet (beztak tam končila klidná část cesty uprostřed zeleně a rodinné zástavby). V důsledku okysličeného organismu (možná za to může i to kafe a energy drink co jsem v noci vypil) jsem málem zapomněl vystoupit. A jaké mě doma čekalo příjemné překvapení! Ségra udělala vanilkový puding a posypala ho skořicí, mňam!