Za poslední týdny jsem pro blog nehnul ani prstem, ačkoli mám hodně o čem povídat. Prostě na to nemám náladu a připadá mi to jako ztráta času. Vlastně nemám náladu psát vůbec nic. Včera jsem se po čtyřech dnech přemáhání konečně dokopal k recenzi na Call of Juarez, a po čtyřech hodinách plácání se v tom jak ryba v bahně zplodil jakýs takýs článek. Pořádně mě to štve, protože bych rád povyprávěl o své dovolené v Itálii a o týdenním výletu na Slovensko, kde jsem byl už více než před měsícem, ale zkrátka se k tomu nemůžu dokopat. Jednou jsem si k tomu sice sednul, ale po pěti minutách zírání na prázdnou stránku jsem toho radši nechal.
Ptám se vás pane Murphy, proč zrovna teď, v neděli ráno když se vracím ze šichty, unavený celonoční prací a připravený jít spát, se mi náhle zostří smysly, mozek začne makat na plné obrátky, napadne mě deset zajímavých témat o nichž bych chtěl napsat, v hlavě se mi samy od sebe sumírují hotové věty, a já stejně vím, že než usednu k počítači a napíšu z nich jedinou, na zbytek zapomenu. A taky že jo, napsal jsem o blitkách, rozkopaných popelnicích a pochcaných chodnících, které díky náhlému okysličení mozku velice dobře vnímal, a vůbec nevím co dalšího jsem chtěl probírat. Byla by (konečně!) chuť napsat něco o té Itálii, ale zívám tu až mi z toho slzí oči a praská držka, takže nezbývá než jít spát. Až vstanu, inspirace bude v tahu, já si tak akorát pustím Lego Star Wars 2 a večer zas pomažu do práce.
Proč nemůže inspirace a chuť psát přijít když si to přeju já?
Nesnáším Murphyho zákon schválnosti!
SouhlasPřesně tak, když mám čas, tak nemám chuť na psaní, a když čas není, v hlavě mám super věty, které za chvíli zapomenu. Je to děs ;)
OdpovědětVymazat