Moje herní prohry

Ačkoliv jsem dopařil hromadu her, najde se i pár kousků, s nimiž jsem souboj prohrál, většinou dost nepříjemně, protože jsem s nimi strávil spoustu času a zasekl se na konci.

Contra (NES, 1988)
pamatujete si na videohry od Vietnamců, ke kterým se prodávaly cartridge avizující třeba 1000 her, ve skutečnosti tam však byly jen čtyři nebo pět v různých modifikacích (s nesmrtelností, nekonečnou municí apod.)? Tak přesně na tom jsem před mnoha lety pařil Contru, jednu z nejlepších stříleček všech dob. Vesele jsem jí dohrál v modifikaci s třiceti životy a superpuškou v základní výbavě. Tenkrát jse a jelikož jsem to tenkrát neřešil, udělal jsem zápis do deníčku. Po letech jsem si uvědomil, že to není správné, hru ze seznamu dopařených vymazal a až předloni se mi formou emulátoru dostala znovu do ruky. Bohužel, ač jsem se urputně snažil dohnat letitý rest, neuspěl jsem a pak mě to už ani nebavilo hrát, takže smůla, tady jsem zklamal.

Kickle Cubicle (NES, 1990)
V ledovém prostředí této hry mi zmrzl úsměv přesně jako u Lemmings. Ne, že by byla hra tak brutálně těžká, ale když jsem jí s pompou jedné noci okolo třetí ráno dopařil, vychutnal si závěrečné titulky a už už se chystal jít spát, vyhrkly na mě bonusové mise... Nevzpomínám si, kolik jsem jich pokořil, jenom že jsem ve finále musel sáhnout po tužce a čtverečkovaném papíře. Bohužel, jedno z kol bylo natolik chaotické a nepřehledné, že jsem ho vzdal. Na netu jsem našel retrorecenzi na tento skvělý titul.

Lemmings (SNES, 1991)
Tohle byla hodně hustá pařba. Naprosto jasně si pamatuji, jak jsem pravítkem hobloval obrazovku a měřil stopkami čas, abych správně vychytal řešení každého levelu. Největší zásek byl v kole 49. Lumíky bylo potřeba dostat přes vysokánských železný blok, jenž nešel provrtat a za nímž byly tuším plameny a pak betonový blok. Na řešení stále ne a ne přijít, až jsem to pomalu začal vzdávat, dokud se jednoho večera nedostavilo osvícení. Usínal jsem, a zčistajasna mi v hlavě zablikalo řešení! Okamžitě jsem vstal, zapnul Nintendo a po troše ladění to vyřešil. udělal jsem ještě asi dvě kola a šel s dobrým pocitem spát. Ačkoliv byla hra čím dál těžší, prokousal jsem se až na samý konec a s velkou pompou ho zdolal. Z radostného juchání a skákání mě však vytrhla hláška "BONUS LEVELS", skýtající nevím kolik dalších hlavolamů. S hrůzou v očích jsem se znovu chopil gamepadu a nějakým zázrakem udělal další tři kola. To čtvrté mě položilo...

Rayman (1995)
Starého dobrého Raymana od Ubisoftu jsem pařil na vypůjčeném Atari Jaguar, nepříliš rozšířené konzoli z druhé poloviny devadesátých let. Hra to byla prvotřídní, ovšem i tady mi k úspěšnému dopaření chyběl jen malinký kousíček. Aby se hráč dostal k závěrečnému bossovi, musel najít rovných sto klecí se zajatými panáčky. I přes urputné snažení jsem jich našel jen 96.

Resident Evil (1996)
Po dopaření druhého a třetího dílu jsem si sehnal i jedničku a donedávna žil v přesvědčení, že jsem jí mám dohranou. Když jsem však projížděl deníček, zjistil jsem, že nemám žádný záznam. Záhada. Fakt si myslím, že jsem to dohrál, ale nemohu to nijak dokázat.

Driver (1999)
Celou hru jsem projel bez problémů, poslední kolo mi však bylo osudným. President's run mě dostal, a jelikož se po každém neúspěchu muselo opakovat několik předchozích misí, brzo jsem se na to úplně vykašlal.

Warcraft 3 (2002)
Nejsem žádný stratég, ale občas si nějaký zajímavý kousek rád střihnu. Warcraft trojka není nijak zvlášť těžká hra, ke konci mě už ale moc nebavila. V posledním kole musí hráč po 45 minut udržet pozici a zabránit obrzmetkovi, aby zničil strom života, přičemž mně chyběly tři minuty. Situace už se bohužel nedala zachránit, a znova se mi to hrát nechtělo.

Shade: Wrath of Angels (2004)
Docela slabota, přesto jsem tuto hru zahrál až do konce, jenže finální boss kvůli nějakému bugu nešel zabít. Zkoušel jsem různé verze hry, všelijaké rady a postupy, ale bohužel nic. Sice ji mám stále nainstalovanou, ale už fakt nemám náladu to hrát.