Já a konzole, konzole a já.

Když jsem měl jednou noční, usnul jsem už v deset, ale chvilku po půlnoci jsem byl nemilosrdně probuzen natřásající se bránicí. Kolegyně Helena totiž na noc pustila rádio Kiss, kde zrovna vysílali záznam nějaké scénky se Šimkem, a já se doslova probudil záchvatem smíchu. V říjnu 2005 se mi to stalo zas, i když z jiného důvodu.
31.8.05 – noční Ninja Gaiden
Nakonec jsem neodolal a půjčil si od Avatara XBOX. Doma sice nemám televizi, ale v práci je během noci času habaděj. Zhruba v půl druhé ráno jsem to zapnul a pustil vysněného Ninju, což byla událost tvořící mezník v mém herním životě. Po osmi letech jsem sáhl na konzoli! Ano, zahrál jsem si v mezidobí přes emulátor několik nostalgických titulů na Super Nintendo, a kdysi jsem asi na minutu zkusil Quake 2 pro PSX, z čehož mám nevyléčitelné trauma, ale to už je opravdu hodně dávno...

Tak jako tak, po hodině mě to přestalo bavit. Konkrétně Gaiden mě obrovsky zklamal. Čekal jsem stejně skvělou, rychlou a dynamickou řežbu jako z éry 2D, místo toho jsem se však dočkal nemastné a neslané chodičky s dnes již tradiční, pro mě tak nenáviděnou 3D kamerou, plytkou hratelností bez jakékoliv dynamiky, uspávající atmosférou a prázdným konceptem. Kde je ta zběsilá akce, desítky mrtvých v krátkém časovém úseku, adrenalin z docházejících životů, superhmaty, nápadité mise, emotivní a k hraní burcující hudba a já nevím co ještě... Jak tohle mohlo dostat přes devadesát procent, to fakt nechápu. Klesli jste hodně hluboko, pánové z Tecmo, to vám tedy řeknu.
10.9.05
Gaidenovi jsem dal ještě šanci, ale s totálním znechucením jsem ho zavrhnul u prvního bosse, kde už jsem nudou usínal. Z celkového výběru Avatarových her mne zaujala jediná, a sice tradiční doomovka Halo 2. Chvilku sice trvalo zvyknout si na ovládání a odolat neustálému nutkání šátrat rukou po myši (už vím, jak se cítí řidič auta co po letech přejde na automatickou převodovku), ale přineslo to své plody – dopařil jsem Halo 2, dobře se přitom bavil a chtěl konzolovat dál. Brzy nato jsem si sehnal GameCube a pokořil Resident Evil 4, a ačkoliv mne Avatar chtěl uškrtit gamepadem když jsem prohlásil cosi o plytké atmosféře, musím uznat, že navzdory omezenému zornému poli, pomalému výhledu a chybějícím úkrokům jsem se dobře bavil. Stejně to dopadlo s Far Cry Instincts, u něhož jsem definitivně prozřel a smířil se s tím, že konzolové tituly zkrátka postrádají rychlost a dynamiku PC her. Paradoxně jsem však zkusil XBOXového Dooma 3, ačkoliv to zní jako nehorázné rouhání, docela mě zaujal. Tady se prostě pozná, pro co jsem byl zrozen.
Update z roku 2006: PS2 jsem si konečně koupil, ale už dva měsíce je zastrčená ve skříni. Skočil jsem po ní, protože to byla výhodná koupě, nicméně je tu háček. Nemám televizi, do TV karty kterou jsem koupil abych mohl hrát na monitoru to nejde zapojit, a absolutně nemám náladu to řešit. Na PC je tolik her které nestíhám pařit... Až se k tomu jednoho dne dokopu, tak vezmu konzoli a pojedu pařit k matce na velkou 100hz televizi s plochou obrazovkou. Kdy to bude, to však netuším.