INVEX 2005

24-27.10.05 Byl jsem na Invexu jakožto redaktor GameON, strávil jsem dva dny u stánku Mediaron s.r.o. a z celé akce napsal rozsáhlý report, při jehož čtení se vskutku pobavíte. Předesílám, že nejde o reportáž z Invexu jako takovou, ale o popis mých zážitků z akce, tedy z brněnských restaurací a stánku Mediaronu.

Den nultý – pátek 21.10.05
Ali: Storme nechceš jet na Invex?
Storm: Jo, jasně, bude sranda.
Ali: Vymysli nějaký otázky do soutěžního kvízu a sbal kompa, bude se tam pařit F.E.A.R. od CD Projektu.

S otázkami mi helfnuli kámoši Garret, Saruman a Karasman, takže jsou více než vypečené, bohužel se nakonec od této soutěže z provozních důvodů upustilo. Otázky sem možná někdy hodím v samostatném příspěvku, aspoň pro zajímavost a inspiraci. Vlastní krví stvrzuji neschopenku, abych nemusel příští týden do práce. Nene to je blbost, to by se mi sakra nevyplatilo s tou almužnou kterou stát nazývá nemocenská, a navíc by to bylo nečestné a nemorální. Dovolená bude lepší.

Den první – pondělí 24.10.05
Dnes jdu ještě do práce, jede se až zítra. Aspoň pokročím v Resident Evil 4.

Den druhý – úterý 25.10.05
7:00
Padla! S velkým sebezapřením vypínám GameCube a opouštím pracoviště. Dal bych si pivo.

8:00
Mám sice spoustu věcí na práci (porazit bosse v Serious Samovi 2), ale vzhledem k tomu, že jsem celou noc pařil Residenta, má teď moje tělo jiné priority. Ach ta postel tak svůdně vyhlíží... Ale nejdřív snídani se šesti knedlíky.

13:00
Zvoní budík.

15:00
Vstávám.

16:30
Dreb stojí před barákem.
Jdu ven, nakládám kompa, nasedám, jedeme.

17:30
Na 53. kilometru směr Brno je uzavírka. Stojíme v koloně.

18:30
Stále stojíme v koloně.

19:50
Volá Přizda: "hele, tak dorazíte nebo ne? Šlápněte na to nebo vám všechno vypijem!".

20:40
Po půlhodině poctivého bloudění večerním Brnem se necháváme telefonicky navigovat na Náměstí Svobody. Ještě že mám v Brně tolik přátel a u operátora tolik volných minut.

21:40
Kdybych tušil, že obsluha v hospodě, kde točí Starobrno 12°, bude tak úžasně rychlá, objednával bych už z dálnice. Během čekání jsem se stačil slušně cáknout a málem se vymočit do friťáku – kuchyň je hned vedle toalety a dveře jsou stále otevřené.

V mezičase kluci poreferovali o dnešní show, které jednoznačně kraloval Taltos a jeho exhibice s míčkem. Diváky dostal do trojité extáze hláškou "CHCETE MÍČEK?!?" a jedním malým bezvýznamným míčkem, jehož vhození do publika vyvolalo Třetí Invexovou. Každý účastník zhruba stohlavého davu si odnesl jeden kousíček domů. Co se dělo při rozdávání soundtracku na Pokémony, to radši nechtějte vědět.
Dozvěděli jsme se i neveselý report o odcizených a poničených věcech z našeho stánku. V prvé řadě nějaký proradný skunk rozkradl trička s potisky našich časopisů, vyrobená speciálně pro tuto příležitost. Dále kdosi vylomil krytku od dvířek na Avatarově Playstationu, a v neposlední řadě se nějaký zhulený účastník bez váhání zmocnil dvoumetrové sochy z Warcraftu, která sloužila coby choreografie a později i jako hlavní cena. Naštěstí bystrý Přizdův zrak zachytil pohybující se objekt, takže nepoctivec byl polapen. Kdyby zrovna neprobíhal turnaj v Tekkenu, byli by ho kluci předhodili rozvášněnému davu se slovy: "CHCETE ZHULENÝHO ZLODĚJE?!?". Nutno poznamenat, že v tu dobu bylo diváků víc než u míčku...

23:00
Hospoda zavírá, jaká to škoda. Slabší jedinci se ubírají ke spánku, elita si dá bobříka odvahy a odebere se do nonstop baru v ulici Dornych. Bobříka vysvětlím úvahou o názvech některých brněnských ulic. Již zmíněný Dornych, dále třeba Cejl nebo Radlas v člověku evokují pocit, že je něco špatně a měl by se toho místa vyvarovat. Přirovnání k americkému Bronxu nebo Harlemu to snad dostatečně vystihuje...

00:00
Dvanáctá hodina odbila, je čas uložit se ke spánku, ale nejdřív musíme všichni velice urgentně vyprázdnit močový měchýř, protože v hospodě nikdo nenašel odvahu oddělit se od ostatních a jít sám na záchod.

00:10
ÁÁÁCCCHHH!!! Močení je někdy lepší než sex!


Den třetí – středa 26.10.05
8:00
Michal Jonáš se projevil jako skvělá imitace motorové pily se zadřeným řetězem, a dlouho nepoužívané, o to však agresivnější odpadní trubky sociálního zařízení vydávaly silně agresivní zápach. Jinými slovy, vůbec jsem se nevyspal a budíček byl hrůza. Život je holt svině.

9:00
Přijíždíme na výstaviště, vstupujeme do areálu a míříme k našemu stánku. Hala se pomalu plní lidmi, takže Martin Kalián promptně chytá mikrofon, vstupuje na pódium a začíná hlasitě propagovat vydavatelství Mediaron, které vydává časopisy GameON, PlayON, MobilHry, Mobilní rádce, Yop! a Svět mobilů. Tuhle větu uslyším ještě mnohokrát, a mnohokrát uslyším i Martinovy vypečené otázky typu: "Jak se jmenuje vydavatelství Mediaron?", na které bystří diváci promptně odpovídají: "Já nevím".
Vzdělanější jedinci pro změnu na dotaz "jak se jmenuje časopis o počítačových hrách, který vydává Mediaron" odpovídají slovem Doupě, Level či Gamestar (všechny tři jmenované mají stánky hned vedle), na což Martin kontruje suchým "tohle slovo už tu nikdy nechci slyšet, a teď mi řekni jak se jmenuje náš časopis...".

9:30
Z Martinových šalamounských dotazů dostávám hlad, a s Avatarem se ihned vydáváme na výzvědy k nedalekému bistru. Zjišťujeme, že štrúdl o němž obsluha tvrdí že je vynikající není zas tak vynikající, ale rozhodně si nestěžujeme. Mráz na zádech mi naskakuje až při pohledu na ceník.

9:45
Instaluji počítač a chystám se ho zapojit do zásuvky.

9:46
Stánek Mediaronu utichá.

9:48
Technik znovu nahazuje pojistky, já se prozatím o další zapojení počítače nepokouším.

9:49
Moje drahá gelová podložka pod myš je připravena spolu se zbytkem počítače. Stačí jen zasunout kabel do zásuvky.

9:52
Moje drahá gelová podložka pod myš je pryč! Později během dne se ztratí i nějaké originálky. Někteří účastníci Invexu by zasloužili důkladně zpřelámat pazoury a především násilně a bez umrtvení odstranit klikací prst! Tomu co mi vyčóroval podložku z celého pařanského srdce přeji, aby se mu vypálil zdroj a vzal sebou do věčných pekel všechny komponenty včetně monitoru a tiskárny. Svou si kořist pak může nacpat třeba do šuplíku. Aby ho rakovina po poli honila, zmetka!

12:00
Čas na oběd, čas návratu do bistra. Již jsem se smířil s faktem, že za řízek, který bych jinde zaplatil šedesátikorunovou stravenkou, budu muset dát jednoho Karla Čtvrtého, a doufám že za tu cenu bude alespoň poživatelný. Inu do toho, přineste mi jeden řízek s bramborem a pivo!

12:30
Chvilku to trvalo, ale teplý a vskutku rozměrný řízeček už mi hezky masíruje čichové receptory a zanedlouho potěší i ty chuťové.

12:31
Po slavnostním zakrojení a prolomení mohutné vrstvy strouhanky zůstávám trochu na pochybách, jestli kuchař nezapomněl přidat maso... Po důkladnějším prozkoumání usuzuji, že v minulosti pracoval v oboru ultra tenkých průhledných fólií, a profesionální deformaci si přenesl i do kuchyně...

12:45
Po nevýživném obědě se mi udělalo špatně z hnusného piva a veškerý optimismus ze mě vyprchal. Během dne se střídalo několik soutěží, nemá smysl vše rozpitvávat po minutách, takže to vezmu hezky globálně.


Turnaj v Tekken 5
Soutěž o originálky hororové střílečky F.E.A.R., dodané CD Projektem, moderoval konzolový guru Jirka Škrampal alias Avatar, jehož stylový ohoz – modrý župan, trenky se srdíčky a boxerské rukavice vyvolal obrovskou vlnu nadšení, hlavně u ženského pohlaví. Celkový dojem jsme ještě trochu opepřili hláškou "CHCETE MOJE TRENKY?! PIŠTE NA skrampal@playon.cz", jež běhala Avatarovi za zády na obrovském plátně. Ne nadarmo v následujících dnech padl e-mailový server a náš expert na bukkake Michal Jonáš uspořádal velkolepou a vskutku vyšťavující párty...
Menší nadšení už Avatarova činnost vyvolala u účastníků exhibičního zápasu. Jejich potupa z porážky byla značná hlavně proto, že si Jirka při manipulaci s PS2 joypadem nesundal boxerské rukavice. Sám toto rozhodnutí komentoval slovy: "jsou to lamy," a to byl ještě mírný, což jasně potvrzuje úryvek rozhovoru.
Avatar: znáš Tekkena? Hráls ho někdy?
Divák: jo.
Avatar: jaká je tvá oblíbená postava?
Divák: já nevím.
Avatar: ehm. Chceš si nastavit ovládání nebo ti vyhovuje to defaultní?
Divák: hé?
I přes výše řečené se pár obstojných hráčů našlo, a jelikož o ceny nehráli proti Avatarovi, nýbrž mezi sebou, rozdali jsme všechno.


Singstar party – hororové karaoke
To bylo tak. Nějakýho blbce napadlo uspořádat soutěž v karaoke, a všichni z toho máme doživotní trauma. Moderování byla sice sranda, hlavně Michal Jonáš a Přizda se předvedli na výbornou, ačkoli je to skoro stálo hlasivky, nicméně 90% soutěžících nezpívalo, jen tak trapně postávalo na pódiu a občas něco řeklo do mikrofonu, většinou tak potichu, že nebylo (naštěstí) vůbec nic slyšet. Několik schopnějších jedinců se nakonec našlo, hlavně mezi dívkami, na nichž bylo k obdivu víc než jen zpěvné vlohy, a hodnotné ceny jsme jim více než rádi rozdali i s našimi telefonními čísly.

Už nikdy Maroon 5!!!
Ačkoliv byl na DVD Singstar Party výběr více než třiceti písniček, ty nejlepší kusy zůstaly naprosto bez povšimnutí, a drtivá většina účastníků si vybrala song od Maroon 5, který mě bude až do smrti pronásledovat v nejtemnějších nočních můrách, z nichž se budu budit zbrocený potem a křičet: "já nechci Maroon 5, radši mě natáhněte na skřipec!!!". Ke svému velkému štěstí jsem dodnes nezjistil, jak se onen song jmenuje.
Druhá stálice byl Bob Marley a jeho No woman no cry, což se díky méně agresivnímu tempu dalo vydržet.

Dělá tady někdo beatbox?
Přesně tenhle dotaz zazněl z úst Lukáše Kaliána, když mu ve stavu totálního vydeptáni z diváckých pěveckých výkonů začala stoupat pára z uší a šlehat plameny z nosních otvorů. Přihlásil se asi tak třináctiletý kluk a předvedl na pódiu docela slušnou show, načež se mu rozhodl kontrovat o něco starší hoch černé barvy pleti a totálně ho svým výkonem smetl. Dost těžko bych tady průběh jeho exhibice reprodukoval, takže jen podotknu, že zahrnovala i autíčko, letadlo a simulaci ozbrojeného střetu. Nakonec si oba beatboxeři dali duo a svým vystoupením nám zcela vymetli z hlavy útrapy typu Maroon 5. Bámbůch jim to tisíckrát oplať, bylo to super!


Hospoda
Když výstaviště neprodyšně uzavřelo své brány, hladoví a žízniví jsme se vypravili na průzkum restauračních zařízení. Můj neomylný instinkt nás ve městě, jehož dominantou je Starobrno, dovedl k návěsti s nápisem Pilsner Urquell, a právě zde započala nejzábavnější část pobytu. Ledva jsme zabrousili k volnému stolu, s obrovským potěšením jsem zjistil že se ocitáme v nekuřácké sekci, nebo se přinejmenším stal zázrak a všem kuřákům sklaply nikotinové nádrže ve stavu FULL, takže neměli potřebu zasmraďovat své okolí a kazit nám požitek z dobrého plzeňského piva a brněnských pochutin.

Družba
Netrvalo to ani pět piv, a k našemu stolu přisedla část osazenstva stánku Gamestar. Žádnou z příchozích osob jsem neznal, a následný dialog s Petrem Proškem je jasným příkladem, jaký vliv má internet na mezilidské vztahy. To si tak o něčem povídáme, a on najednou vyhrkne: "počkat, ty seš Storm ze Zákysníku? Já jsem Hendryk ty vole!", a rázem jsme se znali tři roky, i když jen přes ICQ a internetové fórum.

Pivo zvané mydlinková voda
Přizda a Dreb se věnovali Alžbětě, já s Hendrykem jsme rozebírali věci ohledně Zákysníku a intenzivně konzumovali pivo, dokud mi číšník nepřinesl mydlinkovou vodu. Nevím kde se stala chyba, ale nejnovější zásilka od výčepu chutnala i smrděla opravdu odpudivě, až se mi z toho začal obracet kýbl. Jakmile čichová zkouška přesvědčila výčepního že chyba není na mém přijímači, bylo mi přistaveno náhradní pivo. To závadné však vylito nebylo, takže lze jen těžko odhadnout jak dlouho ještě kolovalo mezi nebohými hosty a výčepem.

Vyhoštění a cesta do středověku
Pilo a jedlo se nám dobře, dokud nepadlo 23 hodin českých. V tu chvíli začala obsluha nekompromisně vyhánět hosty z naprosto narvané hospody, a vůbec ji nezajímalo o jakou tržbu se připravuje, když se většina lidí právě dostávala na provozní teplotu. Nevím jak ostatní, ale náš stůl se docela solidně rozchlastával a právě začínalo první kolo panáků. Museli jsme nicméně opustit lokál.
Plán B byl naštěstí hned naproti, v charakteristické středověké krčmě, takže jsme nežíznili dlouho. U vchodu nás uvítal bezdomovec ve starověkém hábitu a s velikou rezavou sekerou přes rameno, zřejmě aby zastrašil potencionální neplatiče.

Spor o místo, aneb jak to dělají sardinky v piksle
Uvnitř bylo beznadějně natláskáno, a k poslednímu volnému stolu se kromě nás hnala ještě jedna parta, takže se brzy strhl spor o místo. Ani arbitr-číšník v kovářské zástěře, ani jeho kolegyně v jeptišské kutně (na otázku svého celibátu odmítla odpovědět), nás nedokázali úspěšně rozsoudit, takže to nakonec vyřešil Přizda svým rozhodnutím, že se nás ke stolu pro osm lidí narve všech patnáct a hotovo. Toto značně nepohodlné opatření nás kupodivu usmířilo, nicméně nebylo nutné, protože se vzápětí uvolnil další stůl. Od té chvíle nás zajímal už jen obsah nápojového lístku.

Jízda klimatizovaným kanálem
Lokál připomínal, ba co připomínal, on to byl úzký a podlouhlý sklep ve tvaru kanalizační roury, s hliněnou podlahou, zdmi z červených cihel a osvětlením z vosku. Sedělo se na dřevěných lavicích potažených ovčími kůžemi, a jedinou vadou na choreografii byly nerezové klimatizační roury, zřejmě vypnuté, protože tam bylo pekelné vedro.

Hra s voskem
První informace, kterou jsme z číšníka vymámili, byla zavírací doba. Větou "dokud neodejde poslední host" nás nezměrně potěšil, a s vidinou prokalené noci jsme se jali objednávat medovinu s pivem, ve vzájemné kombinaci dávající vzniknout nápoji jménem korma. Tato pochutina má nasládlou chuť, pění jako pivo a je silná jako... no jako medovina s pivem, takže hodně. Ledva jsme si přiťukli a napili se s hliněných pohárů, perverze mohla začít na plné obrátky. Nebudu zde radši reprodukovat jednotlivé hlášky, které si ani pořádně nepamatuji, a rovnou se zmíním o Přizdově excelujícímu představení se svíčkou. Tekutý vosk ho natolik vzrušoval, že si ho ten jouda nalil do dlaně a málem se z toho... zrudnul od hlavy až k patě. V křečovitých bolestech schoval ruku pod stůl, chvíli se jí snažil schladit opakováním posuvného vratného pohybu směrem nahoru a dolu, a když ji zase vyndal, zaschlý šedivý vosk na jeho chlupaté dlani vypadal poměrně příznačně... Ke všeobecnému veselí si nedal pokoj a jal se zbytek svíčky transformovat do koule o průměru asi pět centimetrů, kterou pak s dokonalou grácií hodil přes celý stůl a elegantním obloučkem se strefil přímo do Drebova korbelu, jehož průměr nebyl o moc větší než samotná koule, jež zakončila svůj grandiózní let na hladině kormy. Pokročilé možnosti morfologických změn rozpáleného vosku inspirovaly i Hendryka, ten však opustil cirkulární oblast a jal se vymýšlet něco víceúčelového, co dokáže samostatně stát.

Pan Mlčenlivý
Veselice byla veliká, jen Avatar a pan Mlčenlivý neměli radost z toho, že si je Přizda zvolil za cíl svého svíčkového humoru, a soustavně se do nich strefoval voskovými úlomky. Pokud se ptáte, kdože je ten engmatický pan Mlčenlivý, vězte že jde o Karla, Hendrykova kámoše, který za celou dobu promluvil jen dvakrát: když zjišťoval cestu na záchod, a když sondoval co mají k jídlu.

Čas odejít
Hodinu po půlnoci učinil nejstřízlivější Dreb nepopulární rozhodnutí – ukončit akci. Odůvodnil to celkem logickou úvahou, že nás čeká ještě jeden invexový den, kdy budeme muset moderovat, házet po lidech hmotné ceny (v případě Gamestaru plechovky od Pepsy Coly, jimiž se obzvlášť dobře strefuje), a ne chrápat pod pódiem. Než se číšník propracoval naším lístkem a vyčíslil finální sumu, stihl jsem ze zbytku druhé svíčky vytvořit zlatý hřeb večera, proti němuž byli i Hendrykovy špunty do nosů jen bezcenný vosk. Charakteristický tvar mého uměleckého díla mne inspiroval k adekvátnímu pojmenování – Obelisk Perverze! Časem byl tento název zkomolen na Obelix Perverze.

Alžběta a hrátky s penisem
Jakmile jsme opustili lokál a jali se hledat cestu do hotelu, Hendrykův močový měchýř začal tropit neplechu a ne a ne se uklidnit. Nakonec jsme museli kolem nešťastníka vytvořit lidskou stěnu, aby se mohl vymočit do kanálu uprostřed pěší zóny. Obzvlášť pobavená z této situace byla Alžběta, která poprvé na vlastní oči a s prstíkem v koutku bělostných úst sledovala práci mužského přirození. Ale to mi jistě nevěříte, že ne? Přizda s pomočenou nohavicí se kupodivu nesmál. Na konci stezky jsem s překvapením zjistil, že se nacházíme před Hlavním nádražím, největším uzlem MHD. Slečna z nedalekého Kentucky fast foodu naše nadšení nesdílela, a odmítla Přizdovi vydat dvojnásobnou porci hranolek, i když ji přesvědčoval logickými argumenty jako že by to stejně vyhodila. Ode mne si pro změnu s nadšením vzala dárek, jenž jsem jí za celý náš kolektiv věnoval – Obelisk. Při odchodu od nonstop okénka jsem však usoudil, že takový dar si nezaslouží, na poslední chvíli jí ho vyrval z ruky a strčil do kapsy. Zbytek cesty do ubytovacího zařízení už proběhl poměrně pokojně. Já, Dreb a Přizda jsme si zopákli bobříka odvahy návštěvou nonstop baru v ulici Dornych, Radlas nebo jak se to sakra jmenuje, a poté už jsme se odebrali do příslušných pokojů, uložili se ke spánku a chrápali až do rána.


Den čtvrtý - čtvrtek 27.10.05
Po návratu na výstaviště jsme zapojili co bylo třeba zapojit, a show mohla začít. Kromě tradičního turnaje v Tekkenu, soutěži v mobilních hrách a úmorném karaoke jsme diváky nalákali na možnost zahrát si F.E.A.R. Můj počítač už běžel, jako podložka pod myš posloužil starší výtisk konkurenčního časopisu, a mládež se k monitoru jen hrnula. Pařební den jsem směle zahájil já a v průběhu akce zaznamenal několik vskutku iritujících příhod.

F.E.A.R. – příhoda první
Na chvíli jsem se vzdálil (na pivo), a asi deset minut po návratu si povšiml, že jsou otevřená dvířka DVD mechaniky. Nějakého vychcánka zřejmě napadlo, že by mohl snadno a hlavně bezplatně přijít k originálce. Ještě že ta dvířka nikdo nevylomil. Verbež jedna nechutná, kéž by přišel k úrazu hard diskem mezi oči!

F.E.A.R. – příhoda druhá
Ke kompu si sedli dva kluci, asi tak desetiletí, já stál přímo za nimi a sledoval jejich počínání. Oni naprosto suverénně vypnuli spuštěnou hru a začali šmejdit po ploše. Na můj ne zrovna láskyplný dotaz co si to dovolují odpověděli, že prý si chtěli dát Counter-Strike. To je dneska mládež. Verbež jedna neomalená!

F.E.A.R. – příhoda třetí
Z fyziologických důvodů jsem se musel neodkladně vzdálit od našeho stánku. Sice jsem pověřil jednoho kolegu aby hlídal, ten to však vzal poměrně ležérně, takže při mém návratu jsem si nemohl nevšimnout, že aktuální hráč má spuštěnou úplně jinou hru. Na můj ne zrovna láskyplný dotaz co si to dovoluje odpověděl, že on nic, on muzikant, že prý když přišel a uviděl plochu, něco si prostě pustil. Kam ten svět spěje. Verbež jedna sprostá!

Všem těm zmetkům jsem se pomstil nastavením ovládání do naprosto nesmyslné kombinace, takže si při hraní mohli ruce zpřelámat. HA HA!

Prasárničky na pódiu
Po zbytek dne se nic zvláštního nedělo, okolo čtvrté odpoledne se začal viditelně snižovat stav návštěvníků a o hodinu později už bylo skoro prázdno, takže zbylo dost prostoru na realizaci kousků, které by se mezi nedomrlou mládeží těžko prováděly. Martin Kalián se zeptal jednoho z diváků co si myslí o věčném sporu ohledně násilí ve hrách, a dočkal se jednoznačného prohlášení: "více ocasů ve hrách!", čemuž se nelze divit, když se ptal Přizdy!

Bukk a Ke
Po celou dobu našeho pobytu jsme nespočetněkrát vyslovili slovo bukkake (thx to Michal Jonáš – i ty starej prasáku :-) a zejména Přizda se zasloužil o jeho četné variace. Tento výraz byl zdrojem nesmírně perverzních hlášek a nápadů, mr. Bašta (Přizda, kdo jiný) dokonce přislíbil komiksový seriál Bukk a Ke (c), jehož první díl by se měl jmenovat Óbr Bobr (c). Víc nemůžu prozradit, protože materiály jsou duševním vlastnictvím Lukáše Bašty, a dokud nevyjde finální verze tohoto produktu, je vše přísně pod pokličkou.

Holky z naší školky
Kdybychom naše nápady začali realizovat tak, jak jsme si v hospodě plánovali, stánek Mediaronu by svou prezentaci skončil předčasně... neměl by ho totiž kdo uvádět, protože bychom byli všichni za mřížemi. Když se pavilon C vyprázdnil k nepoznání, s Avatarem jsme se osmělili a začali naše oblíbené hlášky vyřvávat do mikrofonu, ale brzy nás Přizda vytlačil s úmyslem uspořádat závěrečné karaoke – Holky z naší školky. Nezúčastnil se ho nikdo jiný než náš Invex team a obě půvabné hostesky. Jméno té blonďaté si nepamatuji, protože mě nijak nezaujala, narozdíl od Jitky. I ona dobře znala námi navštívenou středověkou krčmu, skvěle se s ní povídalo a bylo to vskutku milé děvče. Situace se začínala rýsovat poměrně optimisticky, dokud neukázala snubní prsten s diamantem. Škoda, šťastlivec je někdo jiný.

Konec
Omyl! To ještě není konec! Ještě si pustíme japonskou včelku Máju.

Osobní dojmy
Na Invexu jsem byl poprvé a doufám, že naposled. V kolektivu byla sice sranda a zejména středeční večer jsem si vskutku užil, ale co se týče veletrhu jako takového, nebylo tam nic moc k vidění, v hale byl příšerný rámus z neustále se překřikujících repráků, jídlo bylo drahé a ukrutně nepoctivé, a většina návštěvníků byla verbež co umí akorát rozkrádat cizí majetek nebo by se povraždila kvůli gumovému míčku. Jestli pravidelní návštěvníci tvrdí, že je to rok od roku horší, docela jim to věřím.


Skutečný konec
Příchodem šesté hodiny odpolední akce oficiálně skončila. Většina konkurenčních stánkařů už měla sbalená fidlátka, a náš odjezd se také blížil. Ještě chvíli jsme museli odhánět rabující návštěvníky, aby nám neodnesli těch pár rekvizit které jsme si ukořistili, a když byl konečně klid, začali jsme se pakovat. Mezi mnou a Avatarem se strhla bitka o obří krabici F.E.A.R., kterou jsem nakonec počtem dvě KO proti jednomu vyhrál já, a společně s několika plakáty, posledními výtisky časopisu PlayON a Obeliskem Perverze uložil do bedny, která měla putovat do Prahy Martinovým Seatem. Já, Přizda, Avatar a Alžběta jsme se nasoukali do Drebova zánovního vozu a s vypětím všech sil kolem sebe naskládali bagáž a můj počítač. Cesta domů proběhla bez problémů, opomenu-li dopravní zácpu od Výstaviště až k Bohunickému tunelu, kde byla rozkopaná křižovatka, a naspeedovaného Přizdu, jehož hyperaktivní tělo sršelo hláškami pod náporem energetických drinků, které ukořistil ve stánku Gamestaru. Nejmenší radost z toho měl Dreb, na jehož zádech byly ještě po dvou dnech vidět otlačeniny od Lukášových kolen, jak sebou na zadním sedadle neustále mlel a vymýšlel nové příhody Bukka a Keho. Po příjezdu do hlavního města šli někteří z nás ještě do putyky, a okolo sedmé ráno se akce Invex definitivně rozpustila.

Pro mne byl úplný závěr až po několika dnech, kdy jsem se konečně dočkal nové podložky pod myš, za kterou děkuji Martinu Kaliánovi. Současně jsem ale přišel o krabici F.E.A.R., která teď zdobí sídlo Mediaronu. Naštěstí mi zbyl plakát. Nejvíc mě ale mrzí zmizení jednoho DVD a hlavně, především, každopádně a ze všeho nejvíc běsním kvůli zmizení Obelisku Perverze!