Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014, část sedmá

Úterý, 20. května 2014
Jak jste si asi všimli z dosavadních příspěvků, nálada v korejských horách je stejně kolísavá jako ukazatel nadmořské výšky místního hřebenu. Jednou nahoře, jednou dole...

Radikální změna plánu přeci jen přišla. Sedím opět v autobuse, odjíždím na sever a přeskakuji celou centrální část Baekdu-Daegan. Důvod - na jihu už mě to nebaví, je to dřina a odměnou je mi pouze okoukané okolí, které se za poslední týden ani trochu nezměnilo. Hřebeny, lesy, další hřebeny a ještě víc lesů. Jít po hřebeni není žádná sranda, terén je obtížný, je sucho, vedro, nedostatek vody, pro jídlo se musí jezdit do města a ty největší zajímavosti - chrámy a krásná údolí, jsou dole, pod hřebenem, kam je fuška se dostat a ještě horší je vyškrábat se pak zpátky. Když strávíte několik hodin úmorným výstupem, dobře si pak rozmyslíte, jestli chcete sejít dolů kvůli nějakému chrámu a celý ten očistec pak opakovat. Bohužel musím konstatovat, že tenhle náročný pochod vůbec nenabízí takové odměny, aby stálo za to ho absolvovat celý. Nemám žádný vztah k historickému a spirituálnímu významu Baekdu-Daegan, neboť neumím korejsky, a tak zbývá jen příroda, která mě, jak již zmíněno, neuchvátila. V neposlední řadě jsou tu důvody časové. Vím že to celé ujít nestihnu a než se hnát kupředu dokud to půjde, radši si vyberu ta nejzajímavější místa a zbytek přeskočím.

Hřeben Deogyu-san. Z dálky vypadá nádherně...

Rozhodl jsem se proto vynechat centrální část treku a jet rovnou na sever, kde by mělo být mnohem hezčeji a zajímavěji - více skal, údolí, soutěsek, pohled na moře, atd. Někdo by to mohl brát jako porážku, ale já vím, že si nemusím nic dokazovat. Ne po přechodu Pyrenejí a procestování Zélandu na kole, kde jsem měl větší motivaci a dostatek času.

Penis... ehm... kanón rock.

BD představuje naprosté fyzické vyčerpání, nudu, dřinu a bídnou odměnu. Nebýt úžasných lidí, které potkávám, bylo by to úplně o ničem. Před dvěma dny, když jsem se ráno chystal vyrazit z Yuksip-ryeong (poté, co mi hostinský na rozloučenou připravil masivní omeletu), jsem potkal Bena a Kellen, mladý pár z USA, který jde taky BD. Šťastný jako blecha, že mám anglicky mluvící společnost, jsme společně vyrazili a absolvovali jeden z dosud nejnáročnějších dnů - brutální výškrab do nitra národního parku Deogyu-san po silně erodované, obtížně schůdné cestě, v úmorném vedru a skoro bez vody.

Abych řekl i něco pozitivního, musím se s úsměvem pozastavit nad útvarem Daepo-bawi (bawi = balvan), zvaným taktéž Namgeunseok-bawi. Ne, že by v tom byl pro našince nějaký rozdíl, ale korejštinofilové už vědí, že jedno znamená "penis-rock" a druhé "kanón-rock". Ne, že by v tom byl pro našince nějaký rozdíl, ale když tudy před několika sty lety táhla japonská armáda, tenhle ztopořený balvan ji dokázal zastavit, protože si mysleli, že na ně nepřítel míří kanónem...

Ben, Kellen a ranger ze Satgat-jae shelter.

Cílem etapy byla horská bouda Satgat-jae shelter, vzdálená pouhých, ale vydatných 12 kilometrů od Yuksip-ryeong. Zcela vyčerpáni jsme tam došli až za setmění a k našemu velkému překvapení jsme zjistili, že je bouda zavřená, údajně kvůli regeneraci okolní přírody. Jeden z přítomných rangerů, které jsme vyrušili v nedbalkách, nás chtěl poslat zpátky, ale ten starší měl naštěstí tolik soudnosti, že nás nechal přespat. Všechno zlé je k něčemu dobré, a my nakonec měli celou boudu pro sebe, navíc zadarmo a z rangera se vyklubal zajímavý společník, který si mě nevím proč oblíbil. Asi že jeho děda byl v 90 letech jako křesťanský misionář vyslán do ČR a líbilo se mu tam. Samozřejmě se podělil o jídlo i rýžové víno, kterého už před naším příchodem musel něco zkonzumovat, protože byl otravný jak svrab a dělal nám důležité přednášky o tom, jak se máme chovat v národním parku, takže jsme ráno rádi odešli. Na rozloučenou mi daroval fusekli na krk, tedy kus látky, který si navléknete přes hlavu na krk, aby vám na něj nefoukalo (na krk). Tehdy mi to připadalo jako přítěž, kterou jsem v korejském vedru vláčel zbytečně, ale jak jsem za tu zbytečnost byl vděčný o měsíc později na Islandu...

Dolů...

Jelikož je kempování v národních parcích zakázané a další přístřešek byl taky zavřený, museli jsme ten den opustit Deogyu-san NP. Měli jsme dvě možnosti - ujít dvě etapy za jeden den, nebo sejít z hřebene a odejít z parku kratší cestou, avšak mimo trasu BD. Já jsem byl pro první možnost a věřil, že 16 kilometrů relativně schůdným terénem dokážu ujít, ale Ben s Kellen se moc netvářili. Mají o dost pomalejší tempo a mnohem víc času než já, navíc Kellen začalo dost bolestivě zlobit koleno. Dopadlo to tak, že jsme se celý den loudali vedrem a suchem, byla to úmorná cesta na které mě bavily akorát dlouhé pauzy a společnost Američanů, a když jsme konečně došli na rozcestí, kde se mělo rozhodnout, bylo za a) pozdě, za b) jsem byl zdeptán nezáživným pochodem, c) bavila mě jejich společnost a za d) jsem už byl víceméně rozhodnutý dát pochodu vale a přesunout se na sever. Takže jsme všichni tři vyrazili drsným sestupem do údolí, směrem k tři kilometry vzdálenému chrámu. Plán byl najít buď vhodné kempoviště někde u cesty, nebo zkusit požádat o nocleh v chrámu.

A zase nahoru...

Údolí bylo úzké a kamenité, dole tekl potok a po řadě dnů na vyschlém hřebeni to byl úplný ráj. Kempoviště jsme nenašli a mnich nás nechtěl, nakonec jsme tedy skončili v minbaku (korejský penzion), což bylo to nejlepší řešení. V tomto typu ubytování se platí za pokoj, nikoli za osobu, takže to pro nás bylo výhodné. Za 40.000 wonů jsme dostali pokojík s tak malou sprchou, že se muselo skoro stát na záchodové míse, ale zato s vyhřívanou podlahou! Dopřáli jsme si luxusní večeři - polévku s tofu, vepřovým masem a spoustou zeleniny. Korejská kuchyně servíruje spoustu malých talířků s různými přílohami jako kimchi (zelí nakládané v pikantní chilli omáčce), různé druhy zeleniny, apod. K tomu rýžové víno a pak hurá na kutě. Spolu s Benem jsme se postarali o Kellenino bolavé koleno a doufám, že pochod zvládne, protože sestup neprobíhal zrovna hladce. Ti šílenci se chtějí vrátit na hřeben tou děsnou soutěskou, navíc v dešti. Přeju jim hodně štěstí. Rád bych šel dál s nimi, ale jak už jsem řekl, chci tuhle část pochodu vynechat, navíc jsou na mě moc pomalí. Je to škoda, protože jsou to fajn lidi a navíc umějí korejsky, což se vždycky hodí. Každopádně teď už je to jedno - sedím v autobuse směr Samcheok, jedno z měst na severu země, opět cestuji sólo a doufám, že zbývající dva týdny v Koreji si užiju. Příští zastávka - jeskyně.

Další díl / Předchozí díl / Na začátek / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část

Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014, část šestá

Pan Jo Cheol mi uvařil guláš po korejsku. Vynikající!
Na tohle setkání hrozně rád vzpomínám.

Sobota, 17. května 2014
Dneškem jsem naprosto totálně a absolutně ohromen. Korejská štědrost a vstřícnost nezná mezí! Jsem naprosto unešen úžasnými lidmi této země. Ráno začalo obvyklým způsobem - odpočatý jsem se vyhrabal ze stanu a pomalu, velmi pomalu, se vydal na cestu. Naposled jsem toužebně hodil okem po hamace, která mi včera poskytla útočiště, otočil se a začal šlapat do kopce. Prvních pár hodin dnešní nenáročné etapy jsem strávil sám, ale už nějakou dobu jsem za sebou slyšel hlasy. Zrovna když jsem si svým švýcarským nožem vyráběl  novou chodeckou hůl, dohnal mě pán a plynnou angličtinou a dal se se mnou do řeči. Byl členem horského klubu, co si každou sobotu dává jednu etapu BD a má v plánu ji během dvou let dokončit. Pro zaneprázdněné Korejce běžný způsob, jak dostát své kulturní povinnosti.

Netrvalo to dlouho a spolu s několika dalšími členy jeho komanda jsme usedli na příjemné mýtině k obědu. O jídlo se automaticky podělili a ačkoliv jsem se taky snažil přispět, odmítli mě připravit o zásoby a naopak mě štědře pohostili. V průběhu dne jsem se dal do řeči s řadou z nich, příjemně si popovídal anglicky, strávil zábavnou tůru ve společnosti lidí a byl pravidelně naléván rýžovým vínem. Později jsem zjistil, že makgeolli (makali), jak se nápoj jmenuje, je nejlevnější alkohol (litrovka za 1000 wonů, asi 20 korun) a je to v podstatě rýžový burčák. Má 6%, láhev je plná kvasinek (před použitím protřepat) a když ji necháte na slunci, tak vybouchne. Pozor, nezaměnit se sake, to je japonský destilát.

Když jsme konečně dorazili do cíle, kde na 31-člennou grupu čekal autobus, byl jsem pozván do restaurace na společný oběd a na rozloučenou dostal tolik jídla, že nevím co si s ním počít. Rozbujelí alkoholem (vymakalení?), všichni výletníci vyžadovali mou pozornost a připíjeli (přimakalovali?) si na mou počest. Korejci jsou upřímně poctěni, když se cizinec vydá pěšky napříč jejich zemí, navíc po posvátné stezce Baekdu-Daegan.

Skupinka trekkerů, kteří mi celou sobotu
dělali společnost a náramně mě pohostili.

Největší pocty se mi dostalo od operní pěvkyně, která si se mnou nejdřív povídala italsky (anglicky totiž neumí), chtěla abych jí naučil správně česky vyslovovat slova z Rusalky, a pak mi tu Rusalku zazpívala! Nemám slov, místní lidi jsou prostě úžasní. Nakonec ještě trvali na tom, že mě svezou kousek autobusem, i když to bylo jen 100 metrů, a málem jsem si tam zapomněl krosnu. Při odjezdu jásali a mávali, cítil jsem se jak celebrita.

Stále ještě ohromen tím neskutečným zážitkem jsem se vydal hledat supermarket, avizovaný průvodcem, abych si nakoupil na příštích pár dní (většina jídla, které jsem dostal, bohužel podléhá zkáze). "Supermarket" je jen krámek se sušenkami a pár dalšími blbostmi; ta kniha mě v tomhle začíná docela srát. Šel jsem tedy zpátky do restaurace zeptat se kde seženu jídlo a hle, úžasný den pokračoval. Nejenže majitel umí výborně anglicky, ale ještě mi nabídl odvoz do města na nákup a zpět. Během cesty jsme se dali do řeči o tom i onom, ukázalo se, že před čtyřmi lety odešel z rušného Soulu a usadil se zde, v mírumilovném horském průsmyku, kde lišky dávají dobrou noc (jednu jsem dnes viděl). Dopadlo to tak, že mi nabídl nocleh, sprchu a ještě mě pohostil gulášem po korejsku (přestože jsem původně zval já jeho na drink). Stále ještě vstřebávám ty úžasné vjemy dnešního dne - tolik štědrosti, pozitivní energie a skvělých lidí jsem už hodně dlouho nezažil. Nechápu, jak mohl být včerejšek tak trudomyslný a negativní. Nechápu, jak jsem vůbec mohl pomyslet na to, že už tu cestu chci mít za sebou. Vždyť teď už by to ani nešlo - nemůžu a nechci zklamat důvěru tolika lidí, které jsem potkal, inspiroval a potěšil tím, že kráčím pěšky napříč jejich zemí. Nechci zklamat ani tu exoticky vyhlížející kost z dnešní skupiny, co vypadala na 26 a ve skutečnosti je jí 44!

Další díl / Předchozí díl / Na začátek / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část

Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014, část pátá

Pátek, 16. května 2014
Houpu se v hamace, cumlám lahváče a pozoruju vosu, jak mi sosákem luxuje špinavou nohu. Vychutnávám si naprosté ticho kontrastující s ptačím zpěvem a podivnou korejskou muzikou z blízkého kiosku. Muzika mi v první chvíli vadila, ale z rušivého elementu se stalo příjemné brnkání na prahu vnímání. Jak jsem se k téhle idylce dostal? Dlouhou a trpkou cestou naprostého fyzického vyčerpání, stresu, spěchu a konečného uvědomění si, že tahle cesta není závod a kdyby byla, neměl bych šanci vyhrát. Od prvního dne jsem byl na nervy z toho, že celou BD nestihnu ujít, že jsem si zpáteční letenku zarezervoval na moc brzo. Hlavou mi probíhaly všelijaké výpočty, jako že když mám 26 dní, tak musím ujít aspoň 27,2 kilometrů denně, tzn. šlapat každý den aspoň 10 hodin, nikde se nezdržovat, vykašlat se na kulturní zastávky, mít ideální počasí, netrpět únavou a ani jednou nezabloudit. Prostě nesmysl. Chvíli jsem tomu nesmyslu i věřil, koneckonců Pyreneje, které měly 800 km a 42 km stoupání (oproti 735 km BD) jsem dal za 36 dní se spoustou pauz, půldnů a hodně pozdního vstávání. Jenže korejské hory jsou daleko drsnější, než jsem čekal. Jsou sice relativně nízké, ale zato pěkně strmé a i ten sebemenší kopec vyžaduje tvrdou práci a spoustu námahy. Vždyť jen první den jsem musel nastoupat 1300 metrů na nějakých třech kilometrech! Jít po hřebeni neznamená žádnou pohodičku na vrstevnici - vlní se to jak lochneska a každou chvíli se vám do cesty připlete kopec. Trasa jde striktně po hřebeni, žádné obcházení se nekoná, a terén je místy dost technický. Jistě, Pyreneje mají taky spoustu drsných úseků, náročného terénu, stoupání a klesání, ale současně je tam i řada snadných úseků, polních cest, apod. které to vykompenzují. BD nic takového nemá. A možná prostě nejsem dost ve formě.

Z neznámého důvodu stezku přehradil plot.

Faktem zůstává, že když mám dobrý den, jsem rád že ujdu dvacet kilometrů, takže není sebemenší šance to stihnout celé a tudíž nemá cenu to hrotit. K tomuto závěru jsem dospěl dnes ráno, když jsem po pěti dnech pochodu bez odpočinku a velmi drsné včerejší etapě nebyl skoro schopen vylézt ze spacáku. Na cestu jsem vyrazil až v 9:30 a do krpálu, kam jsem to včera večer už nestihl, jsem se hrabal tři hodiny doslova šnečím krokem, bez energie, bez elánu a bez motivace. Včera jsem poprvé pomyslel na to, že ta cesta trvá dlouho a že by už mohla skončit. To brzo! Dneska jsem na tom psychicky nebyl o nic líp, spíš naopak, a po dlouhých úvahách jsem dospěl k závěru, že potřebuji odpočinek a že si tu cestu chci užít a ne z ní být na nervy. Je to dovolená, ne maraton.

Zapíchl jsem to ve tři odpoledne v takovém divném kempu u silnice, kde za poslední dvě hodiny projela tři auta, kde obsluhuje divný postarší pár s ještě divnější verzí asijského Guitar Hero, ale kde je klid, splachovací záchody, houpací síť a pivo! Po pěti dnech nonstop trekování je to parádní pocit, nemuset se nikam hnát a jen lelkovat. I tak jsem dnes ušel osm kilometrů, takže to nebyl úplně ztracený čas.



Zato včerejší etapa, ta byla drsná. Z Mayori-ri jsem chtěl dojít až na vrch Baedan-san, kde kniha slibovala krásné stanování na travnatém hřebeni a úžasný východ slunce ve 1250m. Bohužel jsem vyrazil pozdě (snídaně s Korejkou, pamatujeme?) a nakonec jsem byl rád, že jsem těsně po setmění došel do sedla na úpatí hory, jediného místa s pitnou vodou široko daleko. Do cíle chyběly ještě čtyři kilometry. Posledních pár hodin jsem skoro běžel, z kopce to vzal poklusem a jak se stíny prodlužovaly, slunce pomalu přecházelo ze žluté v oranžovou a sytě červenou, aby nakonec zmizelo za obzorem, dva kilometry mi nikdy nepřipadaly tak dlouhé. Pokrytý od hlavy až k patě pylem z borového lesa, vypadal jsem jak pampeliška co se se šíleným výrazem vyřítila z houští. Urazil jsem zatím největší vzdálenost za jediný den - 22 km.

Další díl / Předchozí díl / Na začátek / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část

Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - část čtvrtá

Vzkazy pro Buddhu rozvěšené na stropě chrámu.

Středa,  14. května 2014

Úplně nejvíc nejúžasnější den! Co se týče lidí. Takovouhle pohostinnost jsem snad nikdy nezažil, jsem z toho úplně na větvi. Ale popořadě. Ráno jsem si hezky přivstal už v 5:20 a za hodinu byl na cestě. Chtěl jsem nahnat včerejší zpoždění a smáznout do večera dvě etapy. To se nakonec nepovedlo, ale vůbec to nevadí. Prvních pár hodin proběhlo standardně - výstup na nejvyšší kopec a cesta po hřebeni. Dotrmácel jsem se až k buddhistickému chrámu, nebo spíš chrámku, Juji-sa, který obstarává kněžka s vyholenou hlavou. Pozvala mě na čaj, kávu a ještě jsem dostal výslužku na cestu - sušenky, čokoládu a flašku zmraženého čaje. Tedy alespoň jsem si myslel, že je to čaj. Že s sebou vláčím dvoukilovou cihlu obyčejného ledu jsem zjistil až po vylezení na další kopec...

Deštivý výhled z Gonan-san (804m). Ty daleké hřebeny vlevo na pozadí... tam jsem začal.

The Baekdu-Daegan granny.

Na oběd jsem se podle doporučení průvodce chtěl zastavit v místním hyugesu (hyugeso = korejský motorest), ale místo toho jsem došel k nějaké paní, která má na zahradě soukromé bistro a ráda potkává poutníky. Uvařila mi nudle za rozumnou cenu (jak jsem později zjistil, zas tak rozumná cena to nebyla) a přestože jsme si nerozuměli ani slovo, docela jsme poklábosili. Má altán celý popsaný předchozími trekkery a zřejmě si pamatuje i Jeffa, Amerického kolegu ze Zélandu, který mi o tomhle treku řekl. Po obědě následoval drsný dvou a půl hodinový výstup na Gonan-san. Tato hora je vysoká pouhých 804 metrů, ale je kurevsky strmá (jako ostatně všechny místní hory). Probojovat se až na vrchol mi dalo pořádně zabrat a bohužel jsem si moc neužil výhledy, protože celé odpoledne pršelo a viditelnost se stáhla na minimum. Naštěstí jsem šel celou dobu lesem, který mě aspoň trochu ochránil před zmoknutím. Cestou dolů už nepršelo a tak jsem měl možnost si blíže prohlédnout jakousi vojenskou radiokomunikační stanici (nic zajímavého) a zdálky pozorovat stavbu obřího mostu na 1988 Olympics Expressway - dálnice pojmenované na počest olympiády v Soulu.

Stavební práce na 1988 Express Way.

Když jsem ve čtyři odpoledne konečně dorazil do vesničky Mayeri-ro, čelil jsem dilematu - jít dál za hnusného počasí a využít ještě čtyři hodiny světla, nebo zakempit? Místní starci mě pozvali do své jeonja (dřevěného přístřešku, kde se obvykle scházejí důchodci), dali mi bonbóny a nabídli abych tam přespal. Chvíli jsem se s nimi díval na korejskou telenovelu (dialogům jsem nerozuměl, ale bylo to něco o zelí) a přemítal, co dál.  Bolavé nohy říkaly jedno, logika zas druhé...

Oltář v chrámu Juji-sa

Nakonec to za mě vyřešilo jídlo. Potřeboval jsem doplnit proviant na příštích pár dní a krámek, který se měl podle průvodce nacházet právě v Mayeri-ro, je už několik let zavřený. Chvíli jsem se svou nekorejštinou otravoval místní babky a marně se z nich snažil dostat nějakou informaci, než mě zachránila paní z místního zdravotního centra a přinesla mi jídlo. Když jsem vysvětlil, že potřebuji zásoby na tři dny, nabídla se, že mi ve městě nakoupí, ať napíšu seznam. Řekl jsem, že bych rád jel s ní, že si aspoň skočím do PC bangu (internetové kavárny) zatímco ona bude rajtovat ve fitku. Vyvrbila se z toho příjemná společnost, paní mi ukázala město, vzala mě do kulturního parku s replikou tradiční starokorejské vesnice, a poskytla komentář lámanou angličtinou. Nakonec jsem se u ní ještě vysprchoval, dal si namasírovat nohy takovou masážní španělskou botou a ráno jsem pozvaný na snídani. Další příklad úžasné korejské pohostinnosti. Dnes jsem taky poznal, že asiatky strašně klamou vzhledem. Tipoval jsem jí tak čtyřicet let, a hle, prý je jí 57. Nevěřil jsem, dokud mi neukázala fotku své 29leté dcery (která vypadá na 19).

Další díl / Předchozí díl / Na začátek / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část

Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - část třetí

Úterý, 13. května 2014
Včera jsem nic nestihl napsat, strávil jsem totiž dvanáct hodin na pochodu a po příchodu do cílové stanice jsem byl naprosto vyčerpán. A taky jsem potkal dva bělochy, což je v místních končinách událost, a dal se horlivě do řeči v angličtině. Je to krása, když vám lidi rozumí a vy jim. Každopádně mám ze včerejška dva, vlastně tři poznatky. Zaprvé, tahle výprava bude mnohem náročnější, než jsem čekal. Jestli je celá trasa tak drsná jako národní park Jiri-san, tak potěš koště. Co korejským horám chybí do výšky, to bohatě kompenzují strmostí a náročností terénu. Ačkoliv je to čistokrevná hřebenovka, člověk se v kuse škrábe do strmých skalnatých krpálů, přelézá velké balvany, proplétá se úzkými průrvami, šplhá po čtyřech nebo naopak pomalu a opatrně klesá, aby se nezmrzačil (skákat s dvacetikilovou krosnou na zádech není vůbec příjemné). Jde to pomalu a tělo trpí.

Další poznatek je, že moje fyzička není tak dobrá, jak jsem se domníval (nebo mě neviditelný duch hor tahá za krosnu). V kombinaci s náročností terénu to znamená výrazně pomalejší postup, než bylo v plánu. Navzdory těmto neočekávaných okolnostem jsem včera ušel, nebo spíš uloudal, dvacet kilometrů, byť to trvalo dvanáct hodin. Horší je, že jsem si špatně spočítal čas potřebný na celou výpravu a abych to stihl, musel bych denně ujít 28 km, což je nereálné, a to nepočítám časovou rezervu pro různá zdržení, zastávky, špatné počasí, apod.




Jedno takové zdržení nastalo zrovna dneska. Po úspěšném sprintu dolů z brutálně strmého Jiri-sanského hřebene jsem po třetí hodině odpolední dorazil do malé osady Gogi-ri a započal tak další etapu, zemědělský venkov. První co jsem zmerčil a z dálky uslyšel byla řeka. Křišťálově čistá horská voda stékající přímo z národního parku mě přivábila jako magnet, neváhal jsem ani minutu a po čtyřech dnech bez jakékoli hygieny tam okamžitě hupsnul. Správa národních parků je totiž úplně paranoidní a nesmíte si tam ani vyčistit zuby, natož použít mýdlo. Zato pohozených odpadků je všude plno. Po božské koupeli jsem vyrazil dál s úmyslem využít poslední čtyři hodiny denního světla a ukrojit kus další etapy. Jenže. Po dvou kilometrech jsem dorazil do vesničky Nochi-ri a tam začaly problémy. Trasa je v tomto úseku dost špatně značená a autoři průvodce se, k mému nepříjemného zjištění, radši věnují kulturní a historické stránce věci, než faktickému popisování cesty. Napíšou půl stránky o tom, která dynastie ve kterém století vládla kterému údolí, kdo založil a kdo vyplenil ten či onen chrám, ale už nejsou schopni napsat, jestli se dát na rozcestí doprava nebo doleva.



Dopadlo to tak, že jsem ztratil dvě hodiny bloumáním po okolí a i když jsem konečně se svou korejštinou dostal z místních zemědělců správnou informaci, nemělo už cenu šplhat na hřeben, protože byla skoro tma. Půl dne v prdeli.



Přespávám ve vsi, v přístřešku u památníku BD, a vůbec z toho tady nemám dobrý pocit. Děda, který mi sám nabídl ať tu přespím, někam zmizel a jiný děda, kterého jsem se ze slušnosti taky zeptal, něco pindal a asi chtěl říct že jako ne. Prý mi bude v noci zima a mám se za 3000 wonů ubytovat támhle v tom baráku. 3000 wonů je sice hodně málo, ale proč si platit ubytování, když můžu pohodlně spát venku. Pak ten strejda zalezl do baráku, na který ukazoval, a začal se hádat s nějakou ženskou. Zatímco píšu tyto řádky, po celé vsi se rozléhá dědkův řev, kontrovaný jekotem třech bab, a nebere to konce. No nic, nějak to tu vydržím a zítra jdu dál.

Těším se na zítřejší večer, vypadá to že bude úplněk, a krom toho jsou tu naprosto kruté západy slunce - celé zčervená a jako obří rudá koule zmizí za obzorem - tak snad se příště utábořím na nějakém vysokém hřebenu s pěknými výhledy. Taky jsem se chtěl ještě zmínit o lidech. Až na hádající se obyvatele Nochi-ri jsou fakt suproví. Několikrát mi dali jídlo, fotí se se mnou, dneska jedna skupinka co jsme měli společnou trasu mě opakovaně přizvala na svačinu, nabídli mi i nějaký alkohol, nevím co to bylo ale chutnalo to jako whisky ředěná vodou - na trek dobré, dobře se pak šlo.

Další díl / Předchozí díl / Na začátek / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část

Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - část druhá

Jiří začíná pouť u hory Jiri-san.

Neděle, 11. května 2014
Mám dost, a to jsem ušel jen deset kilometrů! Tak tohle byl masakr, fakt krutor, tohle jsem nečekal. První den treku a hned takovej záhul. Ale hezky popořadě. Včera jsem po celodenní cestě autobusem dorazil do národního parku Jiri-san, kde Baekdu-Daegan začíná, a utábořil se v místním kempu. Potkal jsem partičku Amíků, co tu pracují jako učitelé angličtiny a ve volnu navštěvují místní národní parky. Když slyšeli, co podnikám, naprosto nechápali, fascinovaně žasli nad mým plánem i nad vyprávěním z předchozích cest, a při společné večeři mi předvedli proslulou korejskou pohostinnost. Podělili se se mnou o jídlo a pivo, dali mi zásobu dřevěných hůlek na jedno použití, z těch použitých jsme rozdělali oheň a až do pozdních osmi hodin konverzovali na téma Korea.

No a ráno to začalo. Oficiálním startovním bodem Baekdu-Daegan je špička Cheonwang-bong (1915m), jedna z nejvyšších jihokorejských hor. Dostat se na ní obnáší drsný výstup po skalnaté stezce, nebo spíš schodišti, kde co krok, to půl výškového metru. Na čtyřech kilometrech si člověk nastoupá 1350 metrů, což s brutálně těžkou krosnou plnou zásob není žádný med. O to víc mě potěšilo, kolik víkendových výletníků, co si vyšli jen tak nalehko, jsem nechal za sebou. Všichni nechápavě zírali na mou obří krosnu, pár se jich se mnou dalo do řeči (v rámci možností) a když slyšeli co podnikám, žasli ještě víc.

V půlce výšlapu je buddhistický chrám, kam jsem se samozřejmě šel podívat a kde se mě zmocnil těžko popsatelný pocit. V němém úžasu a dojetí jsem vstřebával skutečnost, že poprvé v životě stojím v opravdovém asijském chrámu. Byl to důkaz, že tuhle cestu fakt podnikám a že jsem překročil další životní milník - vydal jsem se do Asie.

Cheonwang-bong (1915m) byl pořádně větrný.

Ale zpět k treku. Po dlouhých pěti hodinách jsem se konečně vyškrábal na vrchol, kde bylo lidí jak na jarmarku a místo pro fotku si musel člověk vybojovat. Krásný prosluněný den bohužel vystřídal brutální vítr, ve kterém měli všichni co dělat, aby se udrželi na nohou. Byla jedna odpoledne, spousta času dokončit první etapu a pokořit i tu druhou (kniha je rozdělená do 45 etap, ale já mám jen 26 dní, takže docela chvátám). Po náročném výstupu, kterým mě uvítal národní park Jiri-san, jsem se těšil na pohodovou hřebenovku, velmi brzy ale přišlo poznání, že tohle nebude žádná sranda. Přestože stezka vede po hřebeni a v širším měřítku neobnáší velké výškové rozdíly, je to brutálně skalnatý terén plný obřích balvanů, naprosto odlišný od pohodlných pyrenejských stezek.

Jako by to nestačilo, vichr zesílil a začal přivávat velké mraky. Počasí začalo vypadat hrozivě a před deštěm jsem to jen tak tak stihl do horské boudy šest a půl kilometrů před plánovaným cílem. Na konec druhé etapy jsem však nedošel nejen kvůli počasí, ale i proto, že jsem úplně grogy. Jestli bude takhle náročná celá cesta, tak potěš koště, není šance to celé ujít v časovém limitu. Dneska jsem to zapíchl už v půl čtvrté a zítra má být hnusně až do odpoledne, takže nic moc vyhlídky (doslova, venku není vidět na krok). Snad se aspoň trochu vyspím, jsem totiž v jedné místnosti se stovkou dalších lidí a stačí, aby jeden z nich chrápal...

Další díl / Předchozí díl / Na začátek / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část

Korea pěškobusem, aneb Baekdu-Daegan 2014 - část první

Většina cest začíná na letišti.
Na noc v Aucklandu jsem byl připraven.

Sobota, 10. května 2014
Právě sedím v autobuse na trase Soul-venkov a začínám psát svůj deník. Za pár hodin budu na jihu jižní Koreje, kde začne můj 735 kilometrů dlouhý pochod. Nejdřív mě však čeká pět hodin jízdy, ideální příležitost něco napsat. Poprvé v životě jsem v Asii (nepočítám-li mnohá letiště) a jsem plný dojmů z úplně nového, neznámého, fascinujícího světa.

Soul jsem zvládnul bravurně, a to navzdory menší komplikaci v podobě horského kola, které si ve velké krabici vezu ze Zélandu domů. Hodně mi pomohl Juno, místní týpek kterého jsem sehnal přes Warmshowers.org (Couchsurfing pro cyklisty) a který mě v Soulu ubytoval, zařídil úschovu kola a pomohl mi se tu rozkoukat.

Hned po přistání ze mě opadla nervozita z nadcházející velké neznámé; letiště totiž vytapetovali nádhernými fotkami korejských hor a při pohledu na to, co mě čeká, jsem se začal přiblble usmívat a nemohl jsem přestat; dva roky střádaný plán se konečně stává skutečností. Se zbrusu novou krosnou Gregory Baltoro 65 a velkou krabicí jsem vyrazil do hlavního města, asi hodinu jízdy metrem z letiště (které vůbec není v Soulu, jak jsem se domníval, ale na uměle vybudovaném ostrově u města Incheon). Metro je moderní, prostorné, tiché a pohodlné, a díky vícejazyčným nápisům se v něm dá snadno zorientovat. Přestože jsem byl široko daleko jediný běloch, nikdo si mě nevšímal a všichni upřeně civěli do svých obřích pádlofonu, které tady má úplně každý. Jestli jsem si kvůli něčemu připadal nepatřičně, nebyla to moje běloba, ale můj provizorní (už dva roky) telefonek LG za 25 dolarů.

Zakáz stání nebo panáček-kolečko-robot-hokejka?

První krůčky a slova
Samostatnou kapitolu si zaslouží korejština, která mě zaujala už v letadle. Sice nerozumím ani slovo, ale když letuška tak krásně melodicky zašvitořila, že letíme do turbulencí a že se máme připoutat, znělo to jak šepot vánku v korunách stromů. Až mnohem později jsem pochopil, že ne každý mluví jako letuška. Takový opilý korejský zemědělec když se začne hádat se sousedem, to je jako střelba z ucpaného kulometu. Co mě opravdu dostalo, to bylo písmo (hangul). Úplně první dojmy z jejich hieroglyfů bych definoval jako mžitky před očima, které vystřídalo pobavení, když jsem začal rozeznávat jednotlivé symboly a popustil uzdu fantazii při jejich pojmenovávání. Sněhulák, barová stolička, robot, robot na barové stoličce, robot s hokejkou, hrnec s pokličkou, převrácený hrnec s pokličkou, pán v klobouku s klackem v ruce, kolečko na stole, domeček se stříškou, apod. Nejvíc mě pobavilo korejsky napsané mléko. Kolikrát už jsem tohle viděl na dveřích od WC...

우유 UYU 지리산 JI RI SAN

Dost ale bylo mléka, teď zase vážně. Korejština je bezesporu těžká řeč, ale abecedu mají, jakmile pochopíte její základní princip, poměrně jednoduchou. Juno mi vysvětlil, že každé z 24 písmen vyjadřuje určitý zvuk, stejně jako á, bé, cé, dé... a jediný rozdíl je v tom, že oni nepíší písmena v řadě za sebou jako my, ale seskupují je do slabik a z těch teprve skládají slova. Třeba JI-RI-SAN (san = hora).

Dojmy ze starodávného královského paláce trochu kazí okolní mrakodrapy...

Než se úplně zamotám do dešifrování panáčků s kloboukem a robotů s hokejkou, radši se vrátím k popisu Soulu. Ono tedy není moc co popisovat, protože jsem poměrně záhy odjel, nepřijel jsem se přece plácat v desetimilionovém městě. Z památek jsem navštívil jeden z pěti královských paláců (Chang-do) a tradiční starokorejskou čtvrť, a jinak jen všední život ve městě - provoz v ulicích, spěchající lidi, obchody, předraženou turistickou čtvrť, davy řinoucí se z metra jak horda skřetů z jeskyně, asijské nápisy protkané množstvím angličtiny (Starbucks, Paris Baguette...), atd. Všude elektronika - v metru televize, v nádražních čekárnách televize, v autobusu televize, na záchodech televize... a všude lidi co ty televize ignorují, protože si na pádlofonu mohou přímo na ulici pustit vlastní televizi v HD kvalitě. V Tesku, které se tady jmenuje HomePlus, vedle místních piv najdete třeba Budvar, Plzeň, Kozel Dark a Brouczech a na regálech tablety s běžící reklamou na vystavené zboží.

Ulička lásky a a místní street art. Fantazii se meze nekladou.

Korea má 50 milionů obyvatel a většina z nich je natěsnaná ve městech, v maličkých bytech kterých jsou plné paneláky. Už z letadla mě dostal pohled na obrovská, nevzhledná, šedá a depresivně působící sídliště. Před chvilkou jsem si při pohledu z okénka na vteřinu myslel, že nejsem v jižní Koreji ale na jižním městě...

V místních autobusech je jen 28 míst, ale jsou jak v business class.

Chtěl bych psát dál, docela mě to baví a dálnice je natolik kvalitní, že to vůbec nedrncá, ale nemám už o čem, další dojmy teprve přijdou. Tak snad jen závěrem úvahu o psychice. Mám neskutečně neskutečný pocit z toho, že se to fakt děje, že cestuji neznámou zemí kde mi nikdo nerozumí, já nerozumím nikomu, a chystám se na vlastní pěst do úplného neznáma. Naposled jsem to zažil před čtyřmi lety ve Finsku, kde taky anglicky moc lidí nemluví. Ano, byl jsem sice na Zélandu a v Austrálii, prošel jsem Pyreneje a prostopoval půlku Evropy, ale stejně mám při každé nové cestě stejný pocit nejistoty, a opustit vlastní komfortní zónu je pro mě dost obtížné. Dnešek je toho příkladem - nemohl jsem se z Junova bytu skoro hnout, neustále jsem si vymýšlel nové záminky proč se ještě zdržet, i když jsem dobře věděl, že to je jen prokrastinace, že stačí udělat první krok a pak už to půjde samo. Upřímně závidím lidem, kteří tohle nepociťují a do každého dobrodružství se pouštějí s nadšením, těší se na to neznámé prostředí, na chaos kolem sebe, a vůbec jim nedělá problém vylézt z ulity. Kdybych nevěděl, že to stejně udělám a necouvnu, myslel bych si, že jsem posera. Ale nejsem, jen je vždycky těžké udělat první krok. V takových chvílích mi hrozně chybí parťák, morální opora. Spoléhat vždy jen sám na sebe je těžké. No nic, dost sebezpytování, čeká mě krásná dovolená a první krok už mám za sebou.

Jiri-san

Na chvíli zpátky u propisky, v jiném autobuse. První kontakt s Koreou mimo hlavní město byl úspěšný. Po čtyřhodinové jízdě limuzínobusem a šlofíku na nesmírně komfortních sedačkách jsem dorazil do města Jinju, kde jsem přestupoval. Naštěstí oba spoje jedou ze stejného nádraží, takže nehrozilo zabloudění v ulicích, kde si připadám jak na jiné planetě. Proběhla i první interakce s naprosto totální jazykovou bariérou - koupě lístku. Naivně jsem si představoval, že ukážu název města kam chci a dostanu jízdenku. Omyl. Paní začala něco povídat a jaksi nechápala, že jí nerozumím ani písmeno, načež se přitočil nějaký pán a zřejmě ve snaze mi pomoct začal taky něco povídat a gestikulovat. Je to nezvyk, něco potřebovat a nedokázat se vůbec, ale vůbec dorozumět. Po pěti minutách gestikulace jsem pochopil, že pán neříká "těší" protože mě rád vidí, ale protože mi nabízí odvoz taxíkem za 45000 wonů (asi 30€). Když jsem odmítl, kupodivu nenaléhal, jen ještě chvíli smlouval a když viděl že to nemá cenu, odešel a ukázal mi správné okénko kde si koupit lístek (za 5900 wonů). Později jsem se dozvěděl, že smlouvání za taxi je nelegální a i když mohla být nabízená cena férová, někteří taxikáři toho prý zneužívají, v cílové stanici si řeknou o víc peněz a když zákazník odmítá zaplatit, zavolají policii a nepokrytě lžou, že domluvená cena byla jiná. Cizinec pak může skončit na pár hodin ve vězení a v horším případě dostat i záznam do rejstříku, kvůli čemuž prý někomu odmítli prodloužit pracovní vízum. Tyto informace nemohu osobně potvrdit, mám je od amerického páru, který tu už několik let žije a pracuje.

No nic, zpátky k mé cestě. Na nádraží se se mnou pak dal do řeči ještě jiný pán, docela slušnou angličtinou a přátelsky, nezištně si chtěl povídat - odkud jsem a kam se chystám, jestli jsem na dovolené, a tak. Narozdíl od Soulu tady moc bledých tváří nepotkají, tak jsou vždycky zvědaví. Pána udivilo, že se chystám jít pěšky přes celou Koreu, a že nejsem Američan, nýbrž Čech. Nakonec mi pomohl sehnat plyn do vařiče v místním krámku a šel si po svých. Ze shánění plynu jsem měl obavy, ale povedlo se a k večeři budou nudle!

Další díl / Předchozí díl / Na začátek / Fotky: 1. část / 2. část / 3. část