Shut up you stupid idiot, aneb jak vyřešit souseda

Náš dům se tyčí do výše druhého poschodí, nahoře bydlíme my a dole pan domácí s rodinou. Vycházíme spolu naprosto bezproblémově: on si nestěžuje když někdo z nás pustí nahlas muziku ani když se Michal s Ingrid perou v posteli, my zas nekomentujeme častý pláč jeho dětí a řev hysterické manželky. Kéž by tak harmonický vztah panoval i mezi námi a sousedem.
Soused bydlí ve vedlejším domě (překvapivě), po anglickém vzoru připlácnutém na ten náš. Do bytu chodíme přes úzký průchod, jenž ke vší smůle patří právě sousedovi (což jsme zpočátku nevěděli). Při stěhování nás domácí varoval, že sousedka to nemá v hlavě zcela v pořádku a neustále si na něco stěžuje, proto se máme v průchodu chovat co nejtišeji a v žádném případě nesmíme nechávat rozsvíceno. Se sousedem jsme se potkali pár dní po nastěhování. Vypadal neškodně, zdvořile se představil jako Michelle a zmínil se, že je původem Francouz.

Průchodové potíže
Michal si přivezl kolo a aby na něj nepršelo, nechával ho v průchodu, kde nikomu z nás nevadilo. Vadilo však Michellovi, jenž si okamžitě stěžoval u pana domácího a nás opakovaně varoval, že neodstraníme-li ten bicykl z jeho průchodu (ano, průchod patří celý jemu, bohužel), bude ho muset vyvézt na ulici. Michal prohlásil, že šáhne-li mu někdo na kolo, on dotyčnému sáhne na varlata. Pracovní botou s ocelovou špičkou. Kolo nicméně přemístil a byl klid. Zdánlivě.

To je prdel!
Další stížnost přišla záhy a týkala se kouření. Jelikož je v domě přesila nekuřáků, ti co si chtějí zapálit jsou vykázáni do průchodu. A průchod, jak známo, patří sousedovi. A soused si stěžoval panu domácímu, že mu kouř táhne do baráku a že ho to obtěžuje. To bych pochopil, sám jsem nekuřák a smrad z cigaret mi do pokoje vnikne vždy, když si někdo venku zapálí. Jenže soused narozdíl od nás zabednil okna a nikdy je neotvírá! Tento problém vyřešila Michalova matka, která tu byla v březnu na návštěvě. Jakožto silná kuřačka se zdravým biorytmem se do kuřáckého koutku (nakonec jsme našli kousíček průchodu, jenž přeci jenom nepatří sousedovi) odebírala se železnou pravidelností, mezi pátou ráno a desátou večer tam trávila značnou část dne. Sousedka to pochopitelně musela patřičně okomentovat, u Michalovy matky však narazila. Jelikož neumí anglicky, anglické věty se od ní odrazily jako od gumové zdi, jelikož jí však přišlo nezdvořilé neodpovědět, sousedce se naskytl pohled na pravou českou nahatou prdel. Od té doby si sousedi přestali stěžovat. Aspoň na čas.

Vysoká návštěvnost
Jednoho dne pan domácí přišel celý vyplašený a v ruce třímal obálku s naší adresou a jménem jednoho kamaráda, jenž byl u nás na několikadenní návštěvě (vrátil se po neúspěšném pokusu uchytit se v Norsku a sháněl si práci v Londýně). Na letišti mu totiž ztratili zavazadla a on udal naší adresu a teď mu psali z letiště, že se kufry našly. Domácí se zmínil, že sousedi reportovali vysokou fluktuaci nových a neznámých tváří do našeho bytu a že se jim to nelíbí. Vysvětlil jsem Hugovi (ve skutečnosti se jmenuje Filip), že se skutečně nemusí ničeho bát, že tady skutečně neubytováváme žádné lidi načerno a že to jsou všechno návštěvy. Domácí je rozumný a situaci dál neřešil, nicméně Michal už začínal mít svého francouzského jmenovce po krk a dalo práci mu vysvětlit, že pokud ho zmlátí, čeká ho pobyt v podstatně menším pokoji s výrazně menším oknem.

Vrchol všeho přišel jednoho rána okolo páté hodiny, kdy se Bartek chystal na letiště a Michal do práce. Potkali se před barákem (na veřejném chodníku, mimo průchod) a v klidu prohodili pár slov. Byli přerušeni psychicky nestabilně vypadajícím sousedem, jenž prý vykoukl z okna, vyvalil svoje šílené oči, jarmulka se mu na hlavě jen třásla a s výrazem štvaného jelena trpícího zácpou prý začal velice hlasitě dělat ŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠ a ještě hlasitějším šeptem prohlašovat, že tohle je vrchol, že se mu budí děti (má čtrnáctiletého syna a podobně starou dceru) a že už nás má dost. "Especially you!" pronesl prý a třesoucím se prstem ukázal na Michala, jako když kněz vymítá ďábla. Oba byli natolik vyšokovaní, že se nezmohli na nic než konsternované rozloučení, načež se každý odebral svou cestou. Druhý den nás pan domácí přišel upozornit, že si soused stěžoval na ranní hluk a že vyhrožoval zamezením užívání průchodu. To by ale sotva prošlo, bránit nám v užívání nemovitosti. Každopádně od té doby nemluvíme v průchodu a když ráno odcházíme, speciálně pro něj práskáme dveřmi (Borja s Adrianou ve 3:50, já ve 4:55, Michal v 5:10, Ingrid v 7:25, Bartek v 8:00). Já ještě kopu do jakého rákosí co soused naházel do průchodu, je to fakt hlučné (nedávno ho kupodivu odstranil).

Opět jsem Michalovi musel vysvětlovat, že fyzický útok není rozumné řešení a ani poznatky o židovském původu by se nesetkaly s pochopením, už proto že bydlíme v židovské čtvrti a jarmulku tu nosí 90% obyvatel, včetně našeho domácího. Michal ze mě pak mámil, jak se anglicky řekne "je špatné být Francouz", což slyšel od svého idola Ela Bundy. Tuto hlášku by snad okolí mohlo akceptovat, přihlédneme-li k sympatiím vládnoucím mezi Angličany a Francouzi, ale stejně bych z toho veškeré rasové a národnostní poznámky vynechal.
Nakonec zvítězila Michalova osvědčená urážka, která patřila mezi Michalovy první lekce angličtiny. Když mi jednou v pět ráno, to jsem jel do práce autobusem, volal z průchodu zda si může půjčit kolo (mluvil velmi potichu a celý dialog proběhl ve větách: "čau, můžu si půjčit kolo?". "Jo.". "Tak dík".) a soused se nečekaně vyvalil z okna, podotýkám že kompletně oblečen, a začal opět vyhrožovat prstem a tvrdit Michalovi že ho už má dost, Michal opáčil kamennou tváří a stručnou větou: "shut up you stupid idiot", a odjel. Řekl bych, že tohle konečně zafungovalo, protože už jsou to čtyři měsíce, dosud nepřišla žádná nová stížnost a stále bydlíme na stejné adrese.