Dozametáno

Dal jsem výpověď.
Že mě má práce srala, o tom asi nikdo neměl pochyb. Že mě deprimovalo každodenní uklízení chodníků v té nejodpornější čtvrti jakou znám, to taky všichni věděli. Že mě má práce omezovala ve studiu angličtiny, to taky není tajemstvím. Že se už nějakou dobu poohlížím po jiném zaměstnání, to vyplívá ze všech zmíněných faktů. A že mi v pondělí konečně ruply nervy a podal jsem výpověď, to už jen doutnák dohořel k rozbušce...
Poslední kapkou byl pondělní incident, při kterém na mě jedna harlesdenská špína slovně a málem i fyzicky zaútočila poté, co jsem vyřešil její (jeho) bordel na chodníku před barákem. Stalo se to na místě plném ostatních místních špín, zevláků a povalečů, a v jednu chvíli to nevypadalo vůbec hezky, zejména když mi hlavní špína vyhrožovala pobodáním. Nakonec se to naštěstí obešlo bez násilí a špína si šla svou cestou.

Já okamžitě zavolal svému nadřízenému, jenž přijel i s člověkem z městského úřadu, a incident jim popsal. Když jsem viděl jejich přístup k řešení celé věci, hlavně k příčině incidentu, totiž že obyvatelé pravidelně vyhazují bordel na ulici, ztratil jsem veškeré naděje že město má alespoň nějakou snahu postihnout viníky. Nejprve mi bylo vytknuto, že jsem opakující se bordelismus nereportoval nadřízenému (což jsem dělal opakovaně už několik měsíců), a že i kdyby ty lidi pokutovali, stejně bych ten bordel musel pak uklidit já. To mi stačilo k tomu, abych si řekl DOST. Šéfovi jsem písemně oznámil že končím a vyžádal si přeložení do klidnější oblasti po zbytek týdne (máme sedmidenní výpovědní lhůtu). Sice se mě i s chlápkem z úřadu snažil uchlácholit že je to v pohodě, hlavně ať už nikomu neházím odpadky na pozemek, ale já jsem rezolutně odmítl znovu vkročit na místo, kde mi nějaká necivilizovaná špína vyhrožovala nožem. To se na mě nezlobte, ale co je moc to je příliš, za to mi těch sedm a půl libry na hodinu fakt nestojí. Musím upřesnit, že ta špína přede mnou nožem nemávala, jen vyhrožovala že ho použije když ten bordel z dvorku zase neuklidím, což jsem, leč s nechutí, udělal v zájmu vlastního zdraví.

V úterý ráno mě poslali na opačný konec Harlesdenu a já po deseti měsících zjistil, že v této lokalitě existují i relativně čistá místa, kde se mi nebude obracet žaludek odporem a dokonce mi ani nebude vadit tam být. Doslova s nadšením jsem pytloval jednu hromadu čistého listí za druhou, až jsem na konci dne trhnul rekord (51 pytlů, a mohlo jich být mnohem víc kdybych ten beat měl lépe zmapovaný).
Ve středu ráno mě přijel oblastní manager přesvědčovat ať zůstanu, což mě docela potěšilo. Netušil jsem že nás neberou jako nahraditelné kusy dobytka, ale že si (aspoň někteří) cení spolehlivých lidí co chodí do práce včas, nezašívají se v parku, nejsou na ně stížnosti a svůj beat mají vždy čistý. Ani mi v tu chvíli nepřišlo nutné připomínat, že to je měsíc co mě právě tento manager prudil s tím, že se mu můj beat vůbec nelíbí, že jsou všude odpadky, a musel jsem mu důrazně vysvětlovat že ani mě se ta oblast nelíbí, protože je plná necivilizovaných tvorů co neznají funkci popelnic, a že tam tudíž nelze udržet pořádek.

Každopádně hlavní důvod mého odchodu, krom toho že mě ta práce od začátku neuvěřitelně sere, ačkoliv jsem si už zvykl, byla nemožnost věnovat se naplno studiu. Tři týdny poté, co mi povolili končit o hodinu dřív abych stíhal školu, mi to zase zakázali a já přicházel o půlku lekcí. Nemluvě o tom, že nebyl vůbec čas se učit doma – ty vzácné chvíle volna padly činnosti nutné k přežití (jídlo, hygiena), a o nedělích, jediných dnech volna, jsem kvůli únavě neměl na učení ani pomyšlení. Pondělní incident byl tudíž jen poslední kapka do džbánku, jenž se už dlouho naplňoval.

A tak jsem dneska, v sobotu 27. října 2007, nadobro seknul se zametáním. Sice ne tak pompézně jak jsem plánoval, a sice divokými výkřiky "Jsem volný! Jsem volný!" a vyhazováním koštěte vysoko do vzduchu, leč dobře proflákanou směnou, z jejíchž osmi hodin jsem dvě a půl strávil zametáním krátkého úseku poblíž parku, a po zbytek času pilně studoval angličtinu (tedy četl si Harryho Pottera).