V neděli jezdí autobusy míň než přes týden, a jelikož jsem se potřeboval dostat na pátou ráno do práce, půjčil jsem si od Michala, jenž měl volno, kolo. Poskytnul mi ho ochotně a bez problémů, jen se tak trochu zapomněl zmínit, že mu nefungují brzdy...
Na vlastní kůži jsem to zjistil až ráno, když jsem se před barákem málem zabil. Proklínaje svého nejlepšího kamaráda až do devadesátého kolene, vyrazil jsem s nebrzdícím kolem do zaměstnání. Nic jiného mi totiž nezbývalo. Provoz byl v půl páté ráno naštěstí minimální, takže jsem to s trochu opatrnosti a ošoupanými podrážkami zvládnul bez nehody.
Pracovní den byl překvapivě příjemný, ačkoliv jsem se z něho měl vyloženě hrůzu. V neděli se totiž uklízejí jenom hlavní ulice, tedy ty s největším počtem obchodů a courajících se lidí. Během týdne mi stačí deset minut pobytu v takzvané zóně jedna a jsem na prášky. Vždycky pak rychle pospíchám do klidu bočních ulic. No a dneska, ač jsem musel v zóně jedna strávit bezmála osm hodin, zvládnul jsem to bez problémů, ba co víc, vůbec mi to nevadilo!
Už na začátku šichty mě zaujala takzvaná "víkendová magická hodina", tedy časový úsek mezi pátou a šestou ranní, kdy jsou ulice plné ožralých lidí táhnoucích z hospod. Po šesté se město jako zázrakem vylidní a skoro hodinu nepotkáte jediného člověka, ba dokonce ani auto. Až po sedmé se začnou ulice velmi pomalu plnit, dokud se zhruba v devět naplno nerozjede veškerý provoz.
A s opilci je někdy sranda, to teda jo. Jeden skočil kolegovi na barrow a chtěl se vozit, za družného smíchu ostatních. Jiný týpek se mě zase ptal, kudy se jde na hřbitov, že tam chce uspořádat párty aby probudil mrtvé. Horší to bylo s jedním podnapilým Somálcem, jenž drsně kopal do zastávky, u které jsem zrovna uklízel. Ignoroval jsem ho až do chvíle, než mi dvakrát kopnul do o pár metrů dál stojícího barrow a málem ho převrátil. K údivu kolemstojících (asi nečekali že se jediný běloch neangličan mezi deseti černochy hlasitě ozve) jsem na dotyčného houknul jestli má nějaký problém (podotýkám že koště jsem odložil), načež on se ke mně přimotal a ačkoliv asi o půl hlavy menší, drsně vypnul hrudníček, nahodil rádoby výsměšný pohled a velmi zblízka mi svým alkohlem páchnoucím dechem řekl jakousi nesrozumitelnou větu. Snad si myslel že uhnu a uteču nebo co, a hrozně se divil když jsem taky vypnul hrudník a zeptal se, proč mi kope do barrow. To už se jen sfouknul a odešel. Ani jsem mu nestihl říct, že jestli si ještě jednou kopne tak bude to koště lovit z vlastní řiti.
Fajn byl i zbytek směny. Na přestávku jsem si vyhlídl jednu boční ulici, kde byl větší klid než v Roundwood parku (neřvaly tam děti). To až cesta domů mě málem vyřídila. S nebrzdícím kolem jsem se vrhnul doprostřed šíleného provozu, vzal to vyhlídnutou zkratkou a pak nadával, že na té mapě nepsali jaký je to krpál. A taky nepsali, že díky nefunkčnosti brzd budu muset zasloužený sešup za krpálem jít pěšky a kolo vést vedle sebe. Nechtěl jsem totiž skončit v okně mešity, kam bych na sedle bicyklu přesně dolétl. Naštěstí se mi povedlo sehnat dílnu, půjčit si klíč a brzdy aspoň trochu dotáhnout, jenže to už jsem je zase nepotřeboval, jelikož zbytek cesty byl celý do kopce...
Žádné komentáře:
Okomentovat