Prince of Persia: Two Thrones - recenze

Tento článek původně vyšel v prosinci 2005 na Gamecenter.cz, jelikož však server zanikl, rozhodl jsem se jej umístit na svůj blog.

Byl jednou jeden princ... počkat, to už tu bylo, a ne jednou, nýbrž dvakr... třikr... vlastně už pětkrát! A teď pošesté. Perský princ hrátkami s časem natropil pořádnou neplechu a myslí si, že zabitím Dahaky všechno vyřešil. Naivka.

Žánr: akční adventura
Výrobce: Ubisoft
Vydavatel: Ubisoft / Playman
Angličtina: těžká (bez titulků)
Multiplayer: ne
Web: www.princeofpersiagame.com

HODNOCENÍ

• Hratelnost: 84
• Zvuk: 85
• Grafika: 82
• Celkem: 86

KLADY
Stealth zabíjení, pár nových pohybů, princovo temné já, princův vzhled, implementace HDR, vynikající dabing, zajímavý příběh zakončující novodobou trilogii, špičkový design levelů.

ZÁPORY
Holky už nejsou tak mňamózní (zato princ ano), sprchy krve a mutilace těl udělaly pápá, stále se nedozvíme princovo skutečné jméno.

ANKETA
Který díl máte nejraději?

• Prapůvodního 2D prince
• Písky Času
• Válečníka
• Two Thrones

Kvíz: najděte na obrázku Prince.

Princ objevil tajemství písků času, čile je používal k vlastnímu prospěchu a nakonec zachránil sličnou, avšak trochu nablblou Farah ze spárů vezíra. Tím však změnil chod dějin a potažmo i svůj osud, čímž proti sobě poštval mocného démona Dahaku, jenž měl za úkol ukončit princův hanebný život a vrátit vše do starých kolejí. Milý Dahaka však netušil, že pud sebezáchovy je větší prevít než vodní kámen, a tak zemřel v bolestech, zatímco následník trůnu se nyní vrací do rodného Babylonu a veze si vzácnou trofej s poprsím velikosti pět. Jaké to však překvapení, když místo famfár k jeho lodi doléhá sprška ohnivých šípů, předzvěst špatných událostí. Vezír se těší dobrému zdraví, a co víc, žádný z poddaných svého prince nepoznává, jednoduše proto, že nikdy neexistoval...

Sličná Kaileena si tentokrát moc nezahraje, vpravdě brzy pojde rukou tyrana, avšak bude aktivní vypravěčkou až do konce, a vězte že je vskutku zajímavé slyšet, jak někdo popisuje vlastní smrt. "...and this is how i died...".

U pastí nic nového – řežou.

Zdravá dávka schizofrenie
Ani princ není ušetřen písečného kataklysmatu, a tak se v něm probouzí nejsilnější deviza nového dílu – jeho temné já. Stvoření podobné písečnému přízraku z Warrior Within se čas od času přihlásí ke slovu a nabídne trochu odlišný styl hraní. Kromě nutnosti neustále doplňovat zdraví zrnky písku umí skvěle využívat svůj řetěz, jímž se dokáže zachytit různých předmětů a chová se tak trochu jako nejmenovaný komiksový hrdina. Mimo to je řetěz velice efektivní zbraň. Obě osobnosti spolu verbálně komunikují, předvádějíce morální souboj chrabrého reka z Písků času a do sebe zahleděného desperáta z Válečníka. Společnost jim dělá drsná lučištnice Farah, která má s tou naivní princezničkou z prvního dílu společného asi tolik, co kafemlejnek s pomerančem.

Stealth machři z Ubisoftu zapracovali
Ačkoliv se po hratelnostní stránce skoro nic nezměnilo, museli autoři vyrukovat s nějakým čerstvým nápadem, a tak nám kromě několika nových pohybů (viz. další odstavec) naservírovali špetku té stealth akce, se kterou mají otcové a matky Sama Fishera bohaté zkušenosti. Když se nepozorovaně přiblížíte k nepříteli a stisknete příslušnou klávesu, odstartujete takzvaný Speed, nebo Quick kill, spočívající v efektním útoku dýkou. Pokud to nepokazíte a kliknete ve správný moment, kdy se čepel kudly rozsvítí, obluda bodným ranám podlehne. Jestli to ale zvoráte, dostanete nakládačku, vyplašíte ostatní zmetky a čeká vás tradiční souboj na komba, u nichž se, když už jsme to nakousli, prakticky nic nezměnilo. Jelikož je této technice do značné míry přizpůsoben design levelů, naskytne se spousta příležitostí, jak nic netušící nebožáky přepadat ze zálohy. Obzvlášť uspokojující je to pak s alternativním já, které nebodá, ale škrtí a trhá hlavy řetězem. Speed kill je hojně využíván i při bitkách s bossy, kdy zaručuje skvělou, byť naskriptovanou podívanou ve stylu Fahrenheit.

Tohle je bohužel vrchol násilí nového Prince.

Hop nebo trop, aneb jak zemřít snadno a rychle
Inovace v oblasti pohybů jsou přesně tři. Vlastně čtyři. Ale kuš, je jich pět. Zkrátka, můžete se zaseknout dýkou do speciálního úchytu ve zdi, provádět diagonální skoky pomocí odrazových můstků, spouštět se hlavou dolů po visícím řetězu, klečet na hrazdě jako pták na elektrickém vedení a šplhat nebo se spouštět v průrvě mezi dvěma stěnami. Temný princ se pak dokáže přehoupnout přes propast pomocí svého řetězu, jak již bylo řečeno. Další výraznou inovací je zběsilá jízda koňským povozem, který musíte ukočírovat v úzkých uličkách města a ještě přitom odrážet útoky nepřátel.

Jeden vám všem káže, na dva trůny přiváže
Mluvilo se o tom, že závěrečná epizoda novodobé trilogie bude jakousi spojnicí mezi diametrálně odlišnými předchůdci. Dle mého je Two Thrones podobnější válečníkovi, ale jisté prvky z písků mu nelze upřít. Herní systém se od minula prakticky nezměnil, avšak celkový dojem a atmosféra už nečpí jen ponurostí a zoufalstvím. Veliký podíl na tom má návrat morálně založeného prince, jehož cílem není chránit vlastní kůži, nýbrž konat dobro pro své poddané. Slyšel jsem názor, že i grafika dostala nádech optimismu, což považuji za zvrácený subjektivní dojem jedince, protože temné kobky a jeskyně kdesi v podzemí, osídlené bandou zmutovaných zrůd, nebo rozbořené město, z něhož přímo vyzařuje zoufalství a beznaděj týraných obyvatel, za optimistické rozhodně nepovažuji. Pravda, najdou se i světlá místa jako královská zahrada či sluncem prosvícené síně mramorového paláce, kde vás temné myšlenky opustí (pokud už po padesáté nepadáte do stejné propasti), ale je to tak půl napůl. Faktem je, že zmizela krev a těla zůstávají vcelku, žádné plátkování se nekoná, což mě upřímně mrzí. Ačkoliv je design levelů na špičkové úrovni, hra mě začala opravdu bavit až po první třetině, a za nejpovedenější část považuji tu závěrečnou – šplhání na Babylonskou věž po venkovním lešení a následné vystoupání na samý vrchol skrz vnitřní zahradu, zející nad obrovskou propastí. Díky striktní linearitě a přehlednějším prolézačkám se vám nemůže stát, že byste bloudili nebo více než jednou prošli stejnou lokaci. Cesta vede vstříc jedinému konci, a ani nalezení všech šesti life upgradů nemá na výsledek pražádný vliv.

Tak kde je ten prďola co tady točí to pivo?!

Spekulací o vzhledu se dostáváme ke grafice a zvuku
Two Thrones jede na stejný pohon jako Válečník, po vizuální stránce se tedy moc nezměnilo. Trochu to připomíná GTA San Andreas, jenž používá několik let starý engine, a i když byl od předchozích dílů značně vylepšen, zachoval si svůj, řekněme animovaný vzhled a vybodl se na moderní vychytávky jako pixel shadery, bump mapping, apod. Čím však v Ubisoftu nepohrdli, to jest renderovací technologie HDR, o jejíž přednostech se můžete přesvědčit v nedávno vydaném Half-Life 2: Lost Coast. Princ ji sice nevyužívá tak masivně jako Valve, ale právě na jeho těle jsou změny vidět nejvíc. Levou ruku, rameno a část zad má vlivem písků zbarvené do zlatova, a při procházení světlými lokacemi tyto partie doslova žhnou sluneční energií. Taky je konečně poznat, kolika souboji už prošel a kolik jizev to na něm zanechalo, nemluvě o vypracovaném šlachovitém svalstvu, napovídajícím o nekonečné skákací, šplhací a lezecí činnosti. Třešničkou na dortu je řetěz zaříznutý do levé paže.

Na špičkové úrovni je i zvuk a dabing. Díky věrohodné intonaci hlasů, emocích v dialozích a vtipných hláškách na správných místech si jistě oblíbíte jak spravedlivě vzteklý princův hlas, tak odevzdanou, se vším smířenou vypravěčku, zlomyslné druhé já, zoufalé Babyloňany, poctivou Farah i šíleného vezíra.

Hlavně ať mi teď nepraskne guma u kalhot.

Do třetice všeho dobrého
Zkrátka a dobře, závěrečný díl moderního Prince z Persie se opravdu povedl a potěší všechny příznivce série. Zachovává si značnou míru brutality a propracovaný bojový systém z Válečníka, částečně se však navrací k prvnímu dílu. Ačkoliv nepřináší mnoho inovací, je tu několik nových pohybů, speed killy a princovo temné já, to všechno v kvalitním technickém provedení, kde nechybí ani implementace HDR. Nelze než konstatovat: bravo Ubisofte!