Manchester - jinčí kafe než Londýn!

Minulý týden jsem si udělal výlet na sever Anglie, do Manchesteru, a musím říct že jsem byl tímto městem ohromen. Ne, že by se jednalo o ještě větší megalománii než je Londýn, právě naopak.

Cesta
Než došlo na samotný Manchester, čekalo mě šest hodin jízdy po M1, nejstarší britské dálnici (otevřené roku 1967), spojující sever s jihem. Bylo velkým štěstím, že vytrvalé deště posledních dnů způsobily záplavy až po mém návratu do hlavního města. Ačkoliv pro mě okolí dálnice, anglický venkov, nebyl žádnou novinkou, fakt že ani po ujetí pěti set kilometrů se krajina nezměnila mě fascinoval. Anglie je prostě jedno obrovské zelené pole.

Údiv
Po dlouhé a útrapné cestě se konečně začala objevovat zástavba, ač velmi řídká. Spousta trávy a sem tam nějaká ta budova. Už jsem si říkal, že by mohlo skončit předměstí a začít skutečné město, když v tom nás uvítala cedule CITY OF MANCHESTER. To jsem ještě netušil, že se jednalo nikoli o přivítání ve městě, kde už jsme delší dobu byli, nýbrž v jeho srdci, v centru. O to zvláštněji působila naprostá absence moderních výškových budov, vyjma hotelu Hilton, manchesterského majáku.

Rozčarování
Asi v deset večer jsme zastavili na Chorlton street, přímo v srdci města, a moje konsternace nabrala plné otáčky. Centrum bylo úplně vylidněné! Žádné skupinky táhnoucí za zábavou (no dobře, byl čtvrtek), nulový provoz a všude děsné ticho a klid. Až mi to připomnělo ty katastrofické filmy, kde se někdo probudí a zjistí, že zůstal jedinou živou bytostí na světě. O to horší když nezná cestu a potřebuje se někoho zeptat kudy kam.

Ani ne sto metrů od autobusáku je hlavní náměstí Piccadilly Gardens, odkud mě měl mestký autobus dovézt do hotelu. Itinerář hlásil asi dvacet minut jízdy, jenže já si to už po pěti minutách štrádoval zpátky o několik zastávek. A Hilton pořád za rohem. Fakt jsem byl v rozpacích, zda mě místo do věhlasného průmyslového města nedovezli do nějaké vesnice, nebo zda už jsem z toho Londýna tak zdegenerovaný, a pokud ano, jak mi asi bude připadat Praha až se tam po roce vrátím?

Poznání
Skutečnou tvář Manchesteru jsem poznal až druhý den. Centrum se dá pěšky projít za dvacet minut, periférie je sice rozlehlá, ale taky pěkně rozlezlá, manchesterské metro je mýtus (po kolejích tu jezdí akorát tramvaje provozované firmou Metrolink, podzemku by tu nevyužili). Neviděl jsem nic co by připomínalo sídliště nebo typickou anglickou zástavbu, tj. dlouhé řady na sebe nalepených baráčků. A ty silnice! Nejen v periférii, ale i v centru jsou to široké bulváry s naprosto plynulým provozem (i ve špičce), žádné zacpané uličky a přelidněné chodníky, a místo multikulturní směsky se to tam hemží převážně Angličany. Další zajímavostí je, že se v centru nachází hrozně málo historické zástavby, ale i moderních prosklených budov. Vzácný byl pohled na kostel či radnici, zato tam bylo dost univerzit a škol. A taky jedna velmi sympaticky vyhlížející hospoda s obrovským neonem CZECH BAR. Kuriózní je i to, že většina ulic má přízvisko Street, zatímco v Londýně už jsem si tak nějak zvykl na všudypřítomné Road.

Uzavření
Mohu říct, že Manchester mě skutečně zaujal a líbil se mi, obzvlášť proto, že je město obklopené venkovem, patnáct mil od něj se nachází národní park The Peak District a do Skotska je to co by kiltem dohodil, zatímco z Londýna to má člověk přes celou zemi. Kdybych měl provést českou analogii Londýn – Manchester, viděl bych to na Praha – Hradec Králové.